Ve světle tvého úsměvu

7. Nové začátky

Uběhl rok, a já jsem se snažila smířit se smrtí mé maminky. Pohřeb proběhl v poklidu, rodina se sešla, ale uvnitř mě bylo prázdno. Bylo to rok, co tu se mnou není nejbližší člověk, a přesto to stále bolí. Její absence se projevovala v každém dni. „Mami, co bych teď dělala, kdybys byla tady?" šeptala jsem si často, jako by mě slyšela.

Pomáhá mi v horších chvílích Elena, která je tu pro mě jako opora. Nikdy nezapomenu, jak mi v těžkých chvílích vždycky dokázala vyčarovat úsměv. Když jsem se jí jednou zmínila o tom, jak si dělám starosti, jestli se Daniel někdy ještě ozve, sarkasticky mi odpověděla: *„Co na tom?"

Na Daniela už ani nemyslím. Je mi jedno, kde je. Přesvědčil mě tehdy o tom, když mi nebyl schopný odepsat na zprávu. Moje rozhodnutí ukončit náš vztah bylo jasné a konečné. Ale občas, jen občas, se mi v hlavě mihne myšlenka, jestli se ukáže u mých dveří. Ale vždycky na to rychle zapomenu, protože teď už proplouvám svým životem sama.

Začala jsem se vídat se svým tátou. Navštěvuje mě a chodíme spolu na večeře, občas si zahrajeme i karty. Ačkoliv se náš vztah předtím ochladil, smrt mámy nás nějakým způsobem znovu spojila. „Kdo by řekl, že smutek nás zase dá dohromady, co?" smála jsem se, když jsme se spolu sešli na večeři.

Jeden dubnový den jsem seděla sama doma, oblečená v pyžamu a s popcornem v ruce, když mi najednou cinkla zpráva. Byla od Eleny: „Zahoď popcorn, namaluj se, obleč se, za půl hodiny tě vyzvednu."

„Ale já chci zůstat v pyžamu a prohlížet si nejnovější kriminálky!" odpověděla jsem s protestem, ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Někdy je potřeba mít trochu zábavy.

Jako hodinky, byla za půl hodiny u vchodu. Její energie byla nakažlivá, a tak jsem se oblékla a vyrazily jsme do baru v centru Prahy. Když jsme tam dorazily, prvně jsem neměla vůbec náladu, ale jakmile jsem vstoupila do prostoru plného světel a smíchu, začala jsem se cítit lépe.

„Tak co, Vaness? Chceme dneska zažít něco bláznivého, nebo se jenom pokusíme neztratit zbytek našich rozumů?" usmála se Elena, když si objednala drink.

„Něco mezi tím? Ráda bych si udržela alespoň trochu rozumu," odpověděla jsem a smála se, i když jsem měla na srdci těžký balvan.

Ve vzduchu visela atmosféra nových začátků, a i když bolest ze ztráty mé mámy byla stále přítomná, cítila jsem, že možná, jen možná, je tu prostor na něco nového. Zábava, smích, přátelství – to všechno mi dodávalo sílu jít dál.

Tak jsme seděly a povídaly si, občas se smály, občas vzpomínaly. Po večeru plném zábavy jsem si uvědomila, že život, ačkoliv je často plný bolesti, může přinést i chvíle radosti. A to je něco, co mi moje máma vždycky říkala: „I v těch nejtěžších chvílích se snaž najít něco, co tě rozesměje."

A právě teď, v tomhle baru se smíchem a přátelstvím kolem, jsem se snažila žít v duchu její rady. „Mami, jestli tohle slyšíš, doufám, že se usmíváš. Protože já se snažím."

Stály jsme s Elenou na baru, když v tom do mě někdo vrazil. Otočila jsem se a mé srdce vynechalo jeden, možná dva, údery. Stál tam pohledný, okouzlující muž s hnědými vlasy, snědší kůží a úsměvem, který by rozjasnil i nejtemnější den. „Omlouvám se, nedával jsem pozor," řekl s úsměvem, který mi připadal jako magnet. „Můžu tě pozvat na drink jako omluvu?"

Elena se na mě culila tak široce, že jsem měla pocit, že se jí snad roztrhne ret. „Jdi! Já tu počkám, mám skvělou knihu o kočkách, co se naučily surfovat!" volala, zatímco mi posílala povzbudivý pohled, který byl jasným pokynem: „Neztrácej čas, buď dobrodružná!"

Tak jsem se zvedla a šla jsem s ním na drink. „Jsem Lukáš," představil se a já se cítila jako teenager, co se zamiloval poprvé. Povídali jsme si o všem možném, jeho oči mi doslova spolkly všechny starosti. Naslouchal mi s takovou pozorností, až jsem měla pocit, že ví víc než já sama. „Ty jsi jako slunce po dešti," řekl s úsměvem a já se začala cítit lehce.

Ale pak, když se na mě podíval tak, jak to dělával Daniel, v tu ránu mě to praštilo. Lekla jsem se, vzpomínky na minulost mě zahltily, a tak jsem jednoduše utekla. Elena mě viděla, jak jsem se z ničeho nic rozeběhla směrem k východu, a hned za mnou vyrazila. „Kam běžíš? Na maraton? Nebo ti na zadku přistál komár?" křičela, ale já jsem už byla venku, slzy mi stékaly po tvářích.

Když mě dohnala, svezla se se mnou na zem. „Co se děje? Proč jsi tak vyděšená?" ptala se, zatímco mě silně objímala. Nevěděla jsem, co říct, takže jsem prostě vzlykla. Po chvíli jsem se zvedla, otřepala se a řekla: „Proč nemůžu být normální? Proč mě pořád pronásledují ty vzpomínky?"

„Myslím, že máš právo mít obavy. Je to v pořádku, Van. Ale ty nejsi jen stínem minulosti," uklidňovala mě Elena, ale já se cítila jako klíčová dírka, skrze kterou prosvítala jen temnota.

„Jdeme odtud," navrhla jsem a ona souhlasila. Na cestě jsme si koupily láhev vína a posadily se na trávu v parku. Když jsme si nalily, já se rozpovídala. „Bojím se otevřít. Všechno mi připomíná Daniela. Je to tak těžké."

Elena mi podala sklenku a povzbudila mě: „Jo, je to těžké, ale to neznamená, že se nemůžeš bavit. A neboj se, vždycky tu budu, abych tě vytáhla zpět do reality. Možná až na pár výjimek, kdy si vezmu na sebe ty kouzelné brýle a vydám se hledat unicorny."

„Ty a tvoje unicorny! Možná bychom měli založit klub a hledat je společně. Budeme mít své vlastní triko s nápisem ‚Hledáme štěstí a útěchu v podivných místech'," smála jsem se.

„A víš co? Třeba na to místo s lunárními kočkami a surfujícími psy," dodala Elena se smíchem.

Smíchem a vínem jsme na chvíli zapomněly na bolest. V tu chvíli jsem cítila, že snad opravdu mohu znovu cítit radost. Ale ve vnitřním boji mezi srdcem a rozumem jsem stále cítila, jak se temné stíny vznášejí nad mým štěstím. Byla jsem na křižovatce mezi minulostí a tím, co teprve přijde.

4o mini