Ve světle tvého úsměvu

4. První paprsky pravdy

Z pohledu Vanessy:

Ráno jsme se probudili ve světlé ložnici, do které svítilo slunce jako by se chtělo podívat na tu pohádku, kterou jsme prožili. Oblečení bylo rozházené všude kolem, a já jsem se musela zasmát, když jsem spatřila Danielovu košili na stropním ventilátoru. Tahle noc byla nezapomenutelná, a když jsem se podívala vedle sebe, viděla jsem charismatického, krásného a milého chlapa, do kterého jsem se pomalu a jistě začínala zamilovávat.

Zvedla jsem se a najednou mě Daniel chytil za ruku a stáhl zpátky do postele. „Kam pak tak spěcháš, má milá? Nebudeme mít ještě jedno „dobré ráno"?" zeptal se s úsměvem a dal mi sladkou pusu na rty. Jeho úsměv byl jako sluneční paprsek, který mě zahřál na duši. Společně jsme se smáli, dokud jsme nevstali a já se nedala do přípravy.

„Musím do práce! Elena na mě čeká a její zvědavost by mohla přivolat konec světa," řekla jsem s nadsázkou. „Vydrž, jdu udělat snídani," odvětil Daniel. „Nebo chceš, abych ti přinesl pětihvězdičkovou snídani na stůl?"

„Jasně, prosím! A nezapomeň, že mým oblíbeným jídlem jsou lívance." usmála jsem se.

Když jsem dorazila do práce, Elena mě hned uvítala: „No tak, jaká byla ta noc? Musím vědět všechno!" Vyprávěla jsem jí o našem večeru, o tom, jak jsme se smáli, o tom, jak jsem se v jeho přítomnosti cítila jako v pohádce. A i když se na mě Elena usmívala, na konci našeho rozhovoru jsem cítila, že za tímto štěstím je něco, co mě začínalo trápit.

Jak tak ubíhal čas, s Danielem jsme se stále častěji scházeli. Chodili jsme do kina, do restaurací, do divadla, na procházky. Spala jsem u něj, on u mě a všechno bylo jako v pohádce. Můj život konečně získával barvy, které jsem tolik potřebovala.

Ale pak jsem si začala všímat něčeho divného. Byly večery, kdy mi Daniel nenapsal ani „dobrou noc". „Aha, takže teď už mi ani nechce psát?" říkala jsem si, zatímco jsem si snažila představit důvody jeho ticha. Kdybych aspoň mohla číst jeho myšlenky!

Jednoho večera, když jsem mu psala zprávu: „Jsi na mě naštvaný, nebo se ti něco stalo?" jeho odpověď se zdála být jen velmi ledová. Začalo mi to být divné a mé obavy se zvětšovaly.

„Danieli, co se děje? Nezavoláš, nenapíšeš..." zeptala jsem se ho jednou, když jsme seděli na procházce v parku.

„Jsem prostě zaneprázdněný," odsekl a já jsem cítila, jak mezi námi stoupá napětí.

Začala jsem u něj zjišťovat, co se to s ním děje, ale vždycky to dokázal dobře zakecat. „Musím se soustředit na práci, je toho hodně..." říkal. Ale jeho slova v sobě skrývala víc než jen stres z pracovního života.

Naše hádky začaly být častější, a já jsem se cítila bezradná. Byl čím dál tím víc agresivnější a já jsem nevěděla, co se s ním děje. Včera večer, po jedné z našich rozepří, jsem šla domů se slzami v očích a srdcem těžkým jako olovo.

Jak jsem seděla na gauči, znovu jsem přemýšlela o tom, co by mohlo být špatně. A v tu chvíli mě to zasáhlo. ALKOHOL? Ten strašák z jeho minulosti, o kterém mi vyprávěl. Co když se v něm znovu probudil?

Cítila jsem, jak mi srdce buší, zatímco jsem přemýšlela o tom, co jsem udělala. „Proč ti to, Danieli, nedokážu říct? Jak tě mám přimět, aby sis o tom promluvil?" šeptala jsem si. Ale byla jsem rozhodnutá, že to zjistím.

Musela jsem s ním mluvit a vědět, co se s ním děje. Protože jestli to, co jsem cítila, byla láska, zasloužila si pravdu, a já byla připravena čelit čemukoli.

Zase jsem vytočila jeho číslo. „Musíme si promluvit, Danieli..."

Domluvila jsem se, že se sejdeme na našem oblíbeném místě v parku, kde jsme strávili spoustu krásných chvil. Moje srdce však tlouklo nervozitou, když jsem čekala na Danielův příchod. Konečně se objevil, ale něco bylo jinak. Přišel s celkem veselou náladou, ovšem já jsem si všimla, že se v jeho očích schovává něco temného.

Hned mě začal ohmatávat, jako by byl ze všech těch hříchů, které jsme si užívali, nadšený, ale mě se z toho dělalo nevolno. „Co se to s tebou děje, Danieli?" zeptala jsem se, když jsem se od něj odtáhla.

„Ale co? Všechno je v pořádku, prostě jsem se chtěl bavit," odpověděl s povytaženým obočím. Takhle Daniel nikdy nemluvil. Začala jsem to všechno chápat. Byl cítit po alkoholu, a to jsem nechtěla. Měla jsem pocit, že mi země pod nohama kolabuje.

Sedli jsme si na lavičku a já jsem se pokusila vytvořit klidnou atmosféru, abych ho přiměla, aby se mi svěřil. „Myslím, že bys mi měl říct, co se děje. Možná ti můžu pomoci..." začala jsem s nadějí. Ale místo toho, co jsem očekávala, se od něj snesla další rána.

„Pomoc? Co ty o tom víš? Ty jsi ta poslední, která by mi mohla rozumět! Co jen se mnou budeš dělat? Kdo ti dal právo se do mě plést?" jeho slova zněla jako ostré hřebíky do mé duše.

„Danieli, prosím, tohle nejsi ty! Jak se můžeš takhle chovat?" snažila jsem se ho přimět, aby viděl, co se děje. Ale jeho hněv byl jako stěna, kterou nedokázal překonat.

„Přestaň mi říkat, co jsem a co bych měl dělat! Jsem dost velký na to, abych se uměl postarat o sebe! A ty se staráš jen o to, jak se máš ty!" zakřičel na mě, jeho tvář byla rudá jako svíčka.

Úplně jsem k němu měla odpor. Nedalo mi to. Postavila jsem se před něj, abych mu pohleděla do očí. „Danieli, DOST! Takhle to dál nepůjde. Jestli se sebou něco neuděláš, budeme se muset rozejít. Až se dáš dokupy, ozvi se." Moje slova byla jako bodnutí nožem, ale věděla jsem, že je to pravda. Otočila jsem se a odešla zdrcená, uplakaná domů.

Jakmile jsem dorazila domů, bylo mi tak do breku, že jsem měla pocit, že se mi srdce roztrhne. Volala jsem své mámě Viktorii, která mě vždy dokázala uklidnit. „Mami, Daniel... něco se s ním děje, a já nevím, co dělat. Je na tom špatně... a já nevím, jak mu pomoc," hlesla jsem.

„Drahá, vždycky jsem tu pro tebe, víš to? Zvládneme to spolu. Přijeď ke mně na víkend. Dáme si pohov a všechno vyřešíme," řekla mi mamka s uklidňujícím hlasem, a já jsem cítila, jak mi teče po tvářích slzy, ale zároveň se mi trochu ulevilo.

Po tak náročném dni jsem se šla vysprchovat a pak si lehnout. Potřebovala jsem zaspat všechny ty bolesti, které mě trápily.

Druhý den mi bylo o něco lépe. Podívala jsem se na telefon, ale ani jedna zpráva, ani jeden telefonát od něj. Asi jsem pro něj nebyla tak důležitá. Cítila jsem se, jako bych se potápěla v moři svých myšlenek.

Sbalila jsem si věci do práce a k mé mámě a vyrazila jsem do kanceláře. Byla jsem celý den smutná, a tak jsem se svěřila Eleně. „Jestli to takhle půjde dál, asi se s ním opravdu rozejdu," řekla jsem a snažila se přitom tvářit silně, ale vnitřně jsem se rozpadala na kousíčky.

„Van, on je debil. Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat a vážit si tě. Neboj se jít dál. Třeba potkáš někoho lepšího," povzbudila mě Elena, ale já jsem měla pocit, že se mi srdce uzavírá s každým slovem.

Po práci jsem se vydala na víkend k mé mámě. Cestou jsem přemýšlela, jestli je lepší zapomenout na Daniela nebo bojovat za to, co jsme měli. Ale odpověď na tuto otázku jsem neměla. Vše, co jsem chtěla, bylo, abych se cítila v bezpečí a milována, a najednou jsem se cítila jako ztracená duše v bouři.

Když jsem dorazila k mámě, přivítala mě s otevřenou náručí. „Vítám tě, zlatíčko. Pojď se najíst, pak si spolu dáme víno a probereme to, co tě trápí," řekla mi s úsměvem.

„Díky, mami. To přesně potřebuji...," odpověděla jsem, a uvnitř jsem se modlila, aby mi víno pomohlo zapomenout, i když vím, že pravda na mě stále čekala.

Jak jsem se usadila u stolu, můj telefon zavibroval. Zastavila jsem se s vidličkou ve vzduchu. Všechny emoce ve mně se rozproudily, když jsem na displeji uviděla Danielovo jméno. „Co teď?" pomyslela jsem si a věděla, že musím udělat rozhodnutí, které může změnit vše...