Ve světle tvého úsměvu

10. Srdce pod jednou střechou

Den po našem neuvěřitelném rande jsem si s Elenou sedla na kafe a nemohla jsem se dočkat, až jí všechno povyprávím. Doslova jsem zářila.

„El, to bylo něco neskutečnýho! Nic takového jsem nikdy nezažila," říkala jsem jí nadšeně. Elena se na mě usmála, oči jí svítily radostí za mě.

„Van, to zní úžasně! A co Lukáš? Jaký byl?" vyptávala se.

„Vůbec to nebylo takový rychlý jako... no, ty víš, s kým," zamrkala jsem na ni a obě jsme se rozesmály. Bylo to krásné, pomalé a upřímné.

Čas utíkal a my s Lukášem jsme trávili čím dál víc času spolu. Byl jako balzám na mou duši. Vždycky tu pro mě byl, když jsem to nejvíc potřebovala. A co bylo úžasné – chápal mě. Opravdu mě chápal. Seznámil mě s jeho rodinou, já ho představila svému tátovi. Šlo to tak přirozeně, až jsem občas nevěřila, že tohle je můj život.

Jednoho dne, asi po roce, kdy jsme spolu randili, mě Lukáš pozval k sobě domů. Měla jsem pocit, že tohle bude zase jeden z těch krásných večerů, ale netušila jsem, co má v plánu. Když jsem vešla do jeho bytu, čekal na mě s malou krabičkou v ruce. Zastavila jsem se a zatajila dech.

„Luky, co to je?" zeptala jsem se nervózně.

V jeho tváři bylo vidět napětí, jako by sám čekal na mou reakci.

„Otevři to, až budeš připravená," řekl tiše, s lehkým úsměvem na rtech.

Srdce mi bušilo. „Cože? To snad ne! On mě požádá o ruku?" honilo se mi hlavou. Ale něco uvnitř mě říkalo, že jsem na to připravená, ať už v té krabičce bylo cokoliv.

Pomalinku jsem ji otevřela a ... uvnitř byl klíč. Zmateně jsem na něj koukala.

„Klíč?"

Pak mi to došlo. Skočila jsem mu kolem krku, smála se a zároveň vykřikla: „JO! Lukáši, moc ráda se k tobě nastěhuju!"

Viděla jsem, jak mu spadl kámen ze srdce. Všechen ten stres a nervozita, které si celou dobu držel, zmizely v momentě, kdy mě pevně objal. „Měl jsem strach, že na to budeš chtít ještě čas," přiznal se a políbil mě do vlasů.

„Ne, tohle je přesně to, co chci," odpověděla jsem s úsměvem a cítila jsem, jak je všechno přesně tak, jak má být.

Začala jsem si pomalu přenášet věci k němu. Den za dnem jsme plánovali naše nové společné bydlení – co kde bude, jak si to zařídíme. I když to byla někdy náročná logistika, smáli jsme se tomu a vždycky jsme to brali s lehkostí.

„Kde chceš mít svoji poličku na knihy?" zeptal se jednou Lukáš, zatímco stál v obýváku s metrem v ruce.

„Hm, asi tam... vedle té obrovské vázy, co jsi dostal od mámy," zasmála jsem se.

„Jasně, ale jen jestli ta váza přežije tvoje stěhování," škádlil mě.

Všechno plynulo hladce a přirozeně. V Lukášovi jsem našla partnera, který mě nejen miloval, ale rozuměl mi. A to, co jsme budovali společně, nebyl jen domov – byl to náš nový začátek.

I když jsem si prošla tolika bolestnými momenty, dokázala jsem najít světlo v tom, co jsem považovala za temnotu. Naučila jsem se, že každý konec je zároveň novým začátkem, a i když to občas vypadá beznadějně, vždy existuje důvod, proč jít dál. Máma by na mě určitě byla pyšná – na to, že jsem nezůstala stát na místě, ale našla v sobě sílu jít dál, ať už se mi do cesty postavilo cokoliv.

Na poličku, kterou mi Lukáš s láskou přidělal, jsem dala fotku mé maminky. Každý den se na ni dívám a cítím její přítomnost. Děkuji jí za všechny lekce, které mě naučila, za sílu, kterou mi předala, i za lásku, kterou ve mně zanechala. Naučila mě, že láska a odvaha jsou vždy silnější než strach.

Děkuji také tátovi, který se po jejím odchodu stal oporou, jakou jsem nikdy nečekala. Naše vztahy nebyly vždy perfektní, ale teď vím, že rodina se dokáže najít i ve chvílích, kdy jsme si mysleli, že jsme ztracení. A pak je tu Elena – můj anděl strážný, kamarádka, která mě nikdy neopustila. Když jsem padala, zvedla mě, když jsem pochybovala, věřila ve mně.

A samozřejmě Lukáš. Ukázal mi, že láska nemusí být bouře plná dramatu, ale klidná síla, která tě drží, když se vše kolem hroutí. S ním jsem se přestala bát – bát toho, co přijde, bát se milovat, bát se zase věřit. Otevřel mi oči a já vidím, jak daleko jsem se dostala.

Vlastně musím poděkovat i Danielovi. I když mi tehdy způsobil bolest, dnes už vím, že bez těch těžkých chvil bych nevyrostla. Odpustila jsem mu, i sobě, a tím jsem se konečně osvobodila.

Nakonec jsem pochopila, že život není o tom, co ztratíme, ale o tom, co najdeme a jak s tím naložíme. Dnes žiju svůj sen. A každý den jsem za to vděčná. Všechno mělo smysl. A já jsem si tím konečně jistá. 

A tak jsem našla to, co jsem celý život hledala – klid, lásku a naději ve světle tvého úsměvu.