Ve světle tvého úsměvu

5. Střet s pravdou

Zvedla jsem telefon a uviděla zprávu, kterou mi poslal Daniel. Srdce mi vynechalo, když jsem ji četla. Bylo to zvláštní číst jeho zprávu po včerejším večeru, po té hrozné hádce. Ve zprávě stálo: „Moc se ti omlouvám, Van. Moc mě mrzí, že jsem ti ublížil. Prosím, dej mi ještě šanci, promluvíme si? Chci ti vše vysvětlit."

Ale ve mně byl jakýsi pocit, že to lepší nebude. Druhou šanci mu asi dám, ale nevím, jestli jsem schopna zapomenout. „Jak můžu jen tak zapomenout na to, co se stalo?" pomyslela jsem si. Mamka to se mnou vše konzultovala, její slova mi zněla v hlavě jako melodie, která mě měla uklidnit. Cítila jsem se u ní v bezpečí a pochopena. Užily jsme si spolu moc pěkný večer, ale furt jsem myslela na odpověď, kterou odešlu Danielovi.

Vzala jsem telefon do ruky a napsala mu: „V kolik a kde?" Zprávu si okamžitě zobrazil a do minuty přišla odpověď: „Za hodinu u mě doma?" Nadechla jsem se a šla jsem se nachystat. Moje myšlenky byly rozptýlené jako listí ve větru. „Mám tam jít, nebo tam nemám chodit? Co se bude dít?"

Když jsem stála u jeho dveří, cítila jsem, jak mi buší srdce jako o závod. Nadechla jsem se a zazvonila na zvonek. Hned se otevřely dveře a tam stál. Ten krásný, upravený, charismatický Daniel. Moje hlava nedokázala pochopit, jak to dělá, že včera byl takový a dneska tak neodolatelný.

„Ahoj, Van," řekl s úsměvem, který vypadl jako z nějakého romantického filmu. Vtáhl mě dovnitř, ale já si držela odstup. Cítila jsem se, jako by mě jeho kouzlo přitahovalo a zároveň odpuzovalo.

„Musíme si promluvit," začal mi vše vysvětlovat, jeho hlas byl plný výčitek a emocí. Ale nevím proč, já mu nevěřím. „Jak mi můžeš věřit, když jsi včera udělal to, co jsi udělal? Tak se mi po včerejšku zhnusil, že mu nevěřím ani slovo."

Chvilku jsem se přistihla, jak kdybych ho ani nevnímala. V hlavě jsem měla myšlenky na to, jak chci být zase u mámy, kde je mi dobře. Sedl si ke mně a dal mi ruku na stehno. Odtáhla jsem se. V ten moment mi bylo jasné, že něco není v pořádku.

„Co se děje?" zeptal se, jeho hlas zněl zraněně.

„Na to nemám, Danieli. Za poslední dobu jsme se tolikrát hádali, a k tomu ten tvůj alkohol. Nemám na to, nevěřím ti a myslím si, že bude lepší, když si od sebe dáme na chvilku pauzu." Všechno ve mně křičelo, ačkoliv jsem se snažila zůstat klidná.

Šlo na něm vidět, jak ho to zarazilo. „Jak můžeš říct, že potřebuješ pauzu? Milujeme se, tohle přece nemůžeš myslet vážně!" jeho hlas se začal zvyšovat, v očích mu plály emoce. Cítila jsem, jak mě začíná ovládat vztek.

„Milujeme se? Včera jsi mi řekl, že nemám právo se do tebe plést! Jak si to můžeš vůbec dovolit? A teď chceš, abych tě poslouchala, jako by se nic nestalo?" Vztek mě zaplavoval, a já si uvědomila, jak moc mi na něm záleží, ale zároveň jak moc jsem byla zraněná.

Začal mě přemlouvat, „Van, prosím... nech mě vysvětlit. Včera jsem byl v hrozném stavu a neměl jsem k tomu důvod. Musíš mi věřit, chci se změnit!"

Ale já byla rozhodnutá. Potřebovala jsem být chvíli sama, abych si srovnala myšlenky. „Ne, Danieli. Teď to opravdu nemá smysl. Nechci, abys mě znova zklamal," odpověděla jsem a otočila se, abych odešla.

„Prosím, nenechávej mě takhle! Jsem ochotný se změnit!" jeho hlas zněl zoufale, ale já už se nedívala zpět. Zatímco jsem se vzdálila, uvnitř mě vřela směsice pocitů: zklamání, vztek, ale také láska, která mě pořád tížila.

Cestou domů mi hlava vířila jako tornádo. Jak tohle může skončit? Kdy se Daniel konečně postaví na vlastní nohy? A já? Co se stane se mnou?

Jakmile jsem dorazila domů, cítila jsem, že se mi srdce rozpadá na kusy. Noc byla temná a já se utápěla v myšlenkách. Kdybych jen mohla všechno vrátit zpět, ale tak to nefunguje. Vzala jsem telefon a začala psát Danielovi zprávu: „Myslím, že je čas, abychom se oba zamysleli. Možná je lepší, když si dáme prostor."

Připravovala jsem se na poslat, když jsem ucítila, jak mi slzy stékají po tváři. Jak můžu někoho, koho miluji, nechat odejít? Ale na druhou stranu, co jiného mohu udělat, když se bojím, že mě znovu zraní?

Byla neděle a já si užívala poslední chvíle u mé mamky. Bylo to jako útěk z reality, které jsem nechtěla čelit. Mamka se mě snažila rozptýlit, jak jen mohla. Sledovaly jsme spolu nějaké komedie a smály se, i když mi občas slza ukápla, když jsem si vzpomněla na Daniela. „Víš, mami," začala jsem, „kdyby mi někdo řekl, že si budu muset vybírat mezi láskou a zdravím, nevím, co bych si vybrala."

„Ty bys sis měla vybrat sebe," odpověděla mamka a mrkla na mě. „Ten pravý muž se ti bude chtít věnovat a ne tě zraňovat."

Během dne mě osvítil nápad. Zavolala jsem Eleně, jestli se mnou nechce jít nakupovat. Potřebovala jsem se obléknout, abych mohla zapomenout na Daniela alespoň na chvíli. „No jasně, vždyť jsem na tebe čekala," zasmála se Elena, její nadšení bylo nakažlivé. Po obědě jsme se potkaly v obchoďáku.

Ve vzduchu bylo cítit napětí a vzrušení. Jak jsme procházely uličkami s oblečením, hned jsem se pustila do vyprávění. „Měla jsem takovou noc, a pak..."

Elena mě přerušila, „A teď je z něj idiot? Jak se ke mně může takhle chovat? To je snad naprostá absurdita!"

„Jo, ale myslím, že oba potřebujeme prostor. Možná se něco změní," povzdychla jsem si.

Objala mě a říkala, „Jsi silná, Van. Udělala jsi správně. Vždyť si zasloužíš mnohem víc než tohle!"

Chvíli jsem se cítila jako v bublině, ale i tak jsem na Daniela stále myslela. Ale ten prostor já i on opravdu potřebujeme. 

Až příliš rychle jsem se ocitla v práci. Pondělí probíhalo klidně, občas jsem si na Daniela vzpomněla, ale hned jsem myšlenky zastínila prací a snažila se s tím vyrovnat.

První večer jsem byla sama doma. „Co jiného dělat než si pustit film a dát si popcorn?" pomyslela jsem si. Pustila jsem si komedii, smála se a do pusy si házela další kousek popcornu. Ale v tom mi v hlavě přistál strašák. Po dvou týdnech jsem si začínala připadat zase šťastná. Sama, ale šťastná. Tedy alespoň do chvíle, kdy mi přišla zdrcující zpráva. Ta zpráva byla od táty...