Odkaz lásky: Ranč, náš domov

Prolog

Tento příběh navazuje na povídku Odkaz lásky, která se nachází v díle Malé příběhy mé velké fantazie.

***

Říká se, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Když ale z něj máte možnost pozorovat a prozkoumávat svůj domov, takový, který milujete, je to krásnější, než cokoliv jiného.

Údolí saní jistě oplývalo mnoha přírodními krásami. Pole plná čerstvých plodin přímo z náruče země, louky protkané stovkami barev kvítí, lesy obývané všemožnými druhy zvěře, a to vše protkané vyšlapanými cestičkami s dobře známými otisky koňských kopyt v hlíně.

Jeden ze zajíců z onoho lesa si dovolil takový otisk v lesní cestičce očichat. Avšak dlouho u toho nevydržel, neboť jen zavrtěl čumáčkem, zem se otřásla, jeho uši se nastražily, a když poznal, že se k němu nepopiratelně rychle něco blíží, utekl do lesního houští dřív, než by ho to něco rozdupalo.

Byly to právě ty patery čtveřice koňských kopyt, které měly na svědomí minimálně půlku otisků v cestě. Rychlostí větru se pět silných koní a jejich pět teprve dospívajících jezdců řítilo cestou lesem, a nevnímalo nic než tu volnost, svůj smích a klid venkova kolem.

V čele byl překvapivě majestátní bílý shirák. I přes svou velikost se mladý hřebec se svou čtrnáctiletou jezdkyní tmavé pleti a s mnohonásobně spletenými vlasy řítil lesem, jako by nebyl původně tažný kůň.

Za patami mu byla klisna zcela jiné stavby těla, a sice morganka s barvou srsti palomino, a s podivné vybledlým místě na levé pleci. Narozdíl od ní se její jezdec VELMI podobal první jezdkyni, až na to, že byl kluk, a měl na čele velkou jizvu. Nicméně se zdál stále stejně odhodlaný je všechny předhonit.

Nebýt úzké cesty a okolních stromů, jistě by je předehnala snad ještě víc odhodlaně vypadající platinová blondýnka alabastrové pleti se svou nááádherně grošovanou andaluskou klisnou, která by se svou rychlostí i půvabem jistě překonala i toho zajíce. Stále však i přes veškerou snahu vedla dívka se shirákem.

V pozadí se trochu směšně avšak nadějně držel nejstarší z dětí, patnáctiletý tmavovlas na svém fjordském brunblakk hřebci, a i když se bavil, moc si zjevně přál ten závod vyhrát. Ale ne tak jako nejmladší, třináctiletá zrzka na své blue roan klisně tennesseeského mimochodníka, která zůstávala poslední, nicméně s jasně největší nadějí v srdci.

Když se cesta po chvíli otevřela, všichni se v pár sekundách různě předbíhali a doháněli, ale nakonec na jednom kopci stejně zpomalili a na jeho vrcholu zastavili, stále s dívkou na shirákovi vpředu. Tam byl nejen tolik známý konec jejich závodu, ale i jejich výletu. Mladá jezdkyně tedy mohla konečně oznámit své vítězství.

„Vítěz. Jako vždy,“ pravila, a pak pohlédla na krásný kraj, který se pod kopcem rozprostíral. Všude farmy a ranče, žádný ruch... Byla to nádhera. Věděla, že ten pohled se jí nikdy neomrzí.

V tom nádherném výhledu se k ní přiřadil i jezdec na morgance, a po něm rychle následovali i ostatní. „Jen se nevychloubej, má drahá Mirko,“ říkal posměšně i přes ten výhled. „Co ty víš? Jsme dvojčata. Třeba tě nechávám celou dobu vyhrát úmyslně.“

„To by sis přál,“ posmívala se Mirka.

„Aspoň mě byste jednou mohli nechat vyhrát, abych to taky jednou zažila,“ skočila jim do toho blondýnka na té své krásné grošované klisně.

„Co to povídáš? Ty už jsi vyhrála,“ ozvala se nejmladší zrzka z mimochodníka. „Sáro, vždyť tobě dneska přijede nový brácha! Není to už slušná výhra?!“

„Asi,“ uznala blondýnka, Sára, ale ledabyle přitom krčila rameny. „Těžko říct. Ještě nevím, jaký bude.“

„Je to člověk, ne dort, co jsi koupila online,“ poznamenal nejstarší tmavovlas, a Mirka nato: „Klaud má pravdu. Ty, já i Vojta jsme taky jednou byli adoptováni, a jak to dopadlo. Máme nejlepší rodinu na světě!“

„Jo! S tátou Šimonem, Danielem, strejdou Davidem, tetami Valerií, Alicí a Helenou, a hlavně s našimi koňmi a dalšími zvířecími přáteli,“ poznamenalo její dvojče Vojta a nato pohladil svou palomino klisnu po krku. „Viď, že jo, ty moje velká Válečnice?“ Morganka Válečnice ihned nadšeně zařehtala a všichni se tomu až museli zasmát, jak to byla příjemná reakce. Potom v klidu pohlédli na konkrétní ranč v dálce za kopcem, který před celými jedenácti lety jejich rodiče konečně obnovili, a stal se jejich domovem. Už z dálky byli vidět koně, ovce, vedle pozemky s krávami, prasaty, a dokonce i náznaky slepic. Bylo to vskutku povznášející mít takový domov.

Sára ale i tak váhala.

„Já vím, že máš pravdu,“ vzdychala. „I Vojta a Ráďa ji mají.... Jenže i když je většina z nás adoptovaná, všichni se známe už od dětství,... a jste pro mě jako sourozenci, i když jste ve skutečnosti bratranci a sestřenice. Ale tohle je čtrnáctiletý kluk! Navíc z úplně jiné země! Kontinentu! Bude to... zkrátka jiné.“

„V Indii už roky nežije,“ připomněla Miroslava. A Radmila dodala: „Jo. Nebojíš se spíš, že už nebudeš jediné dítě svých mam?“

„Ráďo!“ okřikl ji Klaudius a Radmila nato: „Co?! No tak pardon, že jsem zase něco řekla!“ Uražená zkřížila ruce na hrudi tak, až se i její blue roan klisna o ní bála, tak nelibě zafrkala. Ráďa ji tedy pro uklidnění pohladila a řekla: „Neboj se, holka. To jen brácha zase dělá, že je něco víc než my.“

Klaud trochu zavrčel. Ale nehrotil to, aby nepřidal do situace víc napětí, a jen poznamenal: „Občas se fakt divím, že jsi moje sestra.“

„A tohle si možná budu říkat já s tím novým klukem,“ povzdechla vrčivě Sára. Pravda byla venku.

„Já přeju mámám další dítě, a obzvláště syna...,“ ujasnila, „...ale upřímně nevím, zda to bude fungovat. Mně přijde naše rodina už kompletní a ano, chci, aby to s ním vyšlo, ale... nevím, jestli vyjde.“ Pro uklidnění taky pohladila svou klisnu po copáncích v hřívě.

„Je to zkrátka těžké.“

Všichni její bratranci a sestřenice s ní soucítili. Nicméně věděli, že musí zůstat pozitivní, takže když Mirce přišla na mobil zpráva od táty Šimona, že už mají vyrazit domů, usmála se na svou sestřenku, pobídla svého hřebce, aby jí byla blíž, a řekla: „Když se budeš soustředit na to, že chceš, aby to vyšlo, tak to taky vyjde. Věř mi.“

„Ale co když bude prevít?“ zeptala se Sára upřímně, a Mirka nato: „No... zatím víme, že má rád zvířata a hlavně koně, to je dobrý začátek.“

„To asi jo,“ uznala. Miroslava se tedy usmála, a pak popohnala svého hřebce zpátky na cestu se slovy: „Tak pojďme. Za chvíli bude tady. Dáme závod domů?“

„To by sis přála,“ vysmíval se Vojta a než se nadál, ona už běžela a volala: „To by sis přál ty! Jeď, Mírotvorče!“ Tak ji honem následoval s vlastním: „Do toho, Válečnice!“

Klaud s Ráďa je následovali se svými koňmi poněkud mírnějším tempem a Sára taky pomalu šla. Ještě než však odběhla úplně, se ohlédla za tím známým rančem pod kopcem, a pak, po jednom dlouhém povzdechu, nakonec taky pobídla svého koně a se slovy: „Jeď, Krásko,“ byla za chvíli pryč jako ostatní, přičemž doufala, že její rodina i ona doma najdou to, v co tak doufali....