Odkaz lásky: Ranč, náš domov

6. část: Seznamovací večírek

Potom, co se koně zase zlehka vyhřebelcovali a dali do padoku, přičemž Aakesh strávil hodně času učením se o výcviku a krocení vyděšených a rozdivočelých koní, přišlo odpoledne, a s ním pozdní, ale opět velký venkovní oběd, který, jak již bylo zmíněno, se strhl v menší oslavu. Vše probíhalo dále od rozrušeného marwariho, který byl po výcviku přesunut do osamocené části padoku, určené právě pro koně, které Šimon cvičil. Tam se mohl v klidu napást a taky napojit. Aakesh tedy momentálně zažíval veselí u jídla, které dostálo svému jménu SEZNAMOVACÍ večírek, neboť na něj pořád mluvil někdo cizí. Zrovna mluvil se svými snad budoucímu prarodiči, babičkou Hynkou a dědou Urbanem Heřmanovými. Že z něj byli oba nadšení, bylo slabé slovo.

„Ani nevíš, jak je úžasné, že teď budeš v rodině! Tady si vem koláč! Jsi hubený!“ říkala Hynka celá rozjařená, zatímco mu nutila svůj jablečný koláč, a její manžel, celý odhodlaný, dodával: „Je úžasné, že do rodiny Heřmanových taky přibyl další muž! Dlouho jsem byl jediný, když si naše dcera přivedla ženu a pak dceru! Ha ha! A prý máš rád koně! Někdy tě musíme vzít s sebou na dostihy! Myslím, že se ti to bude líbit! Onehdy jsem vsadil celé jmění na Oříškovou Sušenku a...!“

„Tati!“ Objevila se tam naštěstí Alice, aby to utnula. „Myslím, že dostihy a celkově sázení není úplně téma, které se hodí na večírek... nebo k dětem. Co kdybyste si dali něco k jídlu a já schovám ten koláč na pak?“

„Tak dobře, zlatíčko. Snad vám bude chutnat.“

Alice si trochu vydechla a pak i s Aakeshem, aby ho zachránila, šla odnést ten koláč dovnitř do kuchyně.

„Máš štěstí že přišli i Alex s Cecílií,“ šeptala mu za cesty. „Neschopnost vařit a péct jsem zdědila po mámě. Zato Cecílie peče, že by ses zbláznil jen z té vůně. Mají kus za městem pekárnu.“

„To zní dobře,“ uznal, a od zmíněné Cecílie, která se o něčem zrovna bavila s manželem a Danielem, si vzal její proslulou špenátovou taštičku. Až pak vešel s Alicí do kuchyně, aby obávaný koláč Heřmanových schovali. Při cestě kuchyní si musel pohladit Královnu, která se tam usídlila. V tu chvíli se tam objevil i děda Rad, a ten podobně jako druzí prarodiče spustil: „Vypadáš jako chytrý mladý muž, Aakeshi! Stejně jako tví budoucí bratranci! Povídej, nepřemýšlel jsi o tom, že by ses dal na účetnictví?“

„Účetnictví?“ podivil se chlapec opravdu překvapeně a Radomil zase spustil: „Já měl za mlada účetní firmu! Teď jsem sice v důchodu a firmu jsem prodal, jelikož ji můj syn nakonec nepřevzal, ale v něčem stále sním, že se nakonec vrátí do rodiny. Když teď budeš členem, mohl bys...“

„Tati!“ Objevil se tam naštěstí pro změnu i David se svou ženou, aby ho zase zklidnili.

„Netlač na něj.“

„Jo, sotva se zabydlel. Nevytahuj na něj ještě budoucí práci,“ řekli.

„No budiž,“ uznal děda Rad. „Ale za mých časů se budoucnost dětí a firmy plánovala, už když byly u mámy v břiše.“

„Proboha...“ zaskučel Aakesh a to David už řekl: „No, myslím, že tohle je rozhovor na jindy... Aakeshi, vyprávěla ti Helena, jak mi tady děda Rad platil už v ranném dětství kurzy jezdectví?“

„Ne, nevyprávěla.“

„Ano, je to tak. Vždycky jsem dbal na to, aby měl můj syn se zvířaty dobrý vztah,“ pravil Radomil už o něco rozumněji. „I s lidmi. Tady na venkově je úžasná komunita. Škoda že to asi zastínilo zájem o firmu... Každopádně jsem rád, že jako další člen v rodiny v tomto pokračuješ!“