Odkaz lásky: Ranč, náš domov

5. část: Panenka a pravé pouto

Jak si Sára myslela. V domě našla Aakeshe u pevné linky, jak vytáčí něčí číslo.

„Počkej!“ vykřikla a honem běžela mu ten telefon vzít a zavěsit.

„CO si zase myslíš, že děláš?!“ žádala.

„Co asi?! Předcházím škodám!“ vysvětlil Aakesh a chtěl to číslo vytočit znovu. „Jestli mám odejít, tak protože chci sám, ne protože jsem zklamal.“

Sotva telefon zvedl, zase mu ho zavěsila. To se pak na ni otráveně, ale hlavně smířený s osudem podíval, a ona mu řekla: „Hele. Tys. NIKOHO. Nezklamal. Věř mi.“ Říkala to dost jasně. „I když jsi toho koně vyplašil, určitě to byla nehoda. To se stává.“

„Tvůj strýc si to nemyslí.“

„Co si jaký strýc nemyslí?“ zeptala se Mirka, která se tam objevila i se zbytkem dětí. A narozdíl od Aakeshe, který protáčel oči, Sára odpověděla: „Myslí si, že zklamal strejdu Šimona, a že by měl odejít dřív, než ho vyhodíme my.“

„No to snad ne,“ zděsil se Vojta a Klaud nato: „Jo. To je blbost. Strejda Šimon by nic takového neudělal. A ani kdokoliv jiný tady.“

„Jo! Všichni tě tu chceme!“ povzbudila Ráďa.

Aakesh se ani po tom všem nezdál přesvědčený, tak mu Mirka dala povzbudivě ruku na rameno a s tím nejupřímnějším pohledem mu řekla: „Poslyš, já chápu, jaké to je, když věříš, že někam nepatříš. Ale věř mi, že táta je jen citlivý, pokud jde o dobro zvířat, vážně. Už teď lituje, že křičel, a rozhodně tě kvůli tomu nepošleme pryč. Kvůli ničemu! Jsi teď jeden z nás.“

Aakesh POŘÁD nevypadal přesvědčeně, ale než k tomu děti mohly říct víc, přiřítila se tam Helena se zakrytým telefonem a jako zběsilá prosila: „Hele, vážně bych toho chtěla říct víc, ale Müllerová je naštvaná, a čeká, až jí řekneš, jak se tu zatím máš, a vííím, že tě nemůžu nutit říkat nic dobrého, takže..“ S nadějným až zoufalým pohledem telefon předala.

Aakesh nejprve všechny sjel pohledem, a až když pocítil sílu nadějného pohledu ostatních, tak si telefon vzal a pozdravil: „Dobrý den. Omlouvám se za zdržení... Ne, musel jsem se nutně převléct.... Cože?... Ne.“ Oponoval. „Mohl jsem za to já. Ještě tu moc neumím chodit. Doslova... Myslel jsem, že mám volat jen, když bude něco špatně, a zatím dobrý... Jo, je to tu prima. Pořád je co dělat a hodně se tu toho učím.“

Sice se neusmíval, ale Helena i ostatní viděli oproti včerejšku neuvěřitelný pokrok. Takže když se paní Müllerová na něco zeptala a on odpověděl: „Cože?... Ne, mě to baví,“ věděli že to bude v pořádku.

„V pohodě, vážně nemusíte chodit dřív,“ dokončoval telefonát. „Bude tu prý nějaká malá seznamovací oslava, tak bychom se ani na ničem nedomluvili. Už musím jít, tak tedy zítra podle plánu?... Dobře. Nashle.“ Zavěsil a telefon vrátil Heleně. Všem se po tom neskutečně ulevilo.

„Děkuju,“ vydechla Helena a nemohla být radši. Aakesh jen pokrčil rameny a řekl: „V poho. Nemám ji rád, tak je fajn, že sem hned nemusí.“

„Jo. To i já,“ chápala Helena.

Když tohle měli vyřešené, chtěla odejít a říct o tom Alici, avšak ještě než to udělala, pocítila potřebu se na svého snad budoucího syna podívat a říct: „Hele, chápu, že musíš být pod tlakem. I já pod ním jsem, protože MOC CHCI, abys s námi zůstal, ale.. taky chci, abys věděl, že kdyby se ti tu opravdu, ale OPRAVDU nelíbilo, rozhodně tě nebudu nutit být, kde nechceš. Jestli tedy budeš chtít během dne zavolat Müllerové nazpátek a říct, že budeš chtít jít radši jinam... Pochopím to. Jen... hlavní je, abys byl šťastný.“