Ráno přišlo až moc brzy. Doslova, protože dospělí vstávali ještě za tmy, aby nachystali pro všechny snídani. A jak tak Helena s Danielem vařili a ostatní buď pomáhali nebo si vychutnávali kávu, nikdo z nich se nemohl ubránit myšlenkám na to, co jim všem Šimon tajně toho osudného včerejšího večera řekl.
„Takže homofóbní, jo?“ zeptal se David opírajíc se tak pro pohodlí o pult, a Šimon míchajíc jemnými pohyby zápěstí svou kávu u stolu nato odvětil: „Jo.“ Poté se napil a dál to nerozváděl. Nebylo potřeba.
Daniel nad tím nemusel ani dlouho přemýšlet, aby během toho svého smažení vepřové šunky, slaniny a placiček na tuhle větu reagoval: „To vysvětluje, proč se mě pořád ptala na mou diagnózu a mou minulost. Zjevně na nás hledá chyby.“
„Jo, i mě se pořád ptala na věci jako tvoje a Vojtovy jizvy a jak se projevuješ,“ docházelo tak Davidovi, ale tentokrát už ho to ani nepřekvapovalo. Taky se napil kávy, a jen přemýšlel, jak s tím všichni naloží.
Stačilo, aby Alice všechno poslouchala, a vypadala, že by mohla vybuchnout.
„To tak není fér!“ Rozhodila ruce. „Děláme první poslední, aby tu všem, a hlavně dětem, bylo dobře, a ona na nás takhle?! Člověk by takový jako ona nejradši...!“
„Hlavně v klidu,“ krotila ji Valerie. „Vztekání ničemu nepomůže. A hlavně ne v adopci Aakeshe.“
„Tobě se to mluví,“ ohradila se blond máma a Helena nato hned: „Alice!“ A David dodal: „Klid. Tohle si moje žena nezaslouží.“
Alice byla pořád naštvaná, a tak se chtěla zase ozvat, ale naštěstí se nejprve nadechla, pak vydechla, a poté sama uznala, že to přehnala.
„Jasně. Promiňte,“ řekla, a posléze si pomalu promnula spánky. „Jen... vážně chci, aby to vyšlo a... štve mě, že i v dnešní době se najdou takoví nefér lidi. Zvláště na tak vážných pozicích.“
I když to byla Helena, kdo ji zprvu okřikl, Alice si nemohla nevšimnout, že to jí z nich dvou jako první začaly utíkat slzy. Po chvíli musela přestat míchat vejce, aby si zakryla ústa a potlačila to. Naštěstí ty vejce za ni její bratr převzal a Alice ji zase vzala kolem ramen, aby ji utěšila.
„Je to situace fakt na nic,“ shodli se všichni. Rozhodně nad tím ještě chvíli dumali.
David se po chvíli ticha rozhodl poznamenat a zeptat: „Děti se za chvíli probudí. Co budeme dělat?“
Jeho žena odpověděla: „Nejspíš to Sára ostatním už řekla, ale určitě bych je tím nerozrušovala a naopak je uklidnila. Sociálka nás kontrolovala dvakrát a nic nenašla, a Aakeshovi se tu líbí, to hraje v náš prospěch, tak možná bych to zbytečně nehrotila.“
„Možná by to chtělo zjistit, na co se Agáta ptala dětí,“ napadlo Daniela. „Ať víme, na co konkrétně si dávat pozor.“
Dospělí to nevěděli, ze shora schodiště potichu vyšly děti, a navzájem se tišíc začaly poslouchat.
„Nemůžeme sociálce lhát!“ namítla okamžitě Alice. „Tím spíš se dostaneme do průšvihu.“
„Neříkám, že máme lhát!“ ohradil se Daniel. „Jen musíme vědět, s čím počítat.“
„A nešlo by Müllerovou nahlásit?“ napadlo Helenu. „Přeci s námi nemůže takhle jednat. O to víc, když tím chce zhatit Aakeshovu adopci. Je její prací dostat ho do vyhovující rodiny a to my i přes její osobní názory jsme.“
„Nemáme důkaz,“ povzdechl Šimon. „Bojím se, že by to napáchalo víc škody než užitku, obzvláště v téhle citlivé fázi adopce. Souhlasím s Val, že bychom měli postupovat jako doteď, podle pravidel, protože zatím všechno vychází. A hlavně všechno v klidu, ať Aakeshe víc nestresujeme, a pořád mu tu je dobře.“
ČTEŠ
Odkaz lásky: Ranč, náš domov
General FictionŠimon s Danielem již jedenáct let žijí se svými sestrami, jejich polovičkami, i všemi jejich dětmi a koňmi svůj idylický venkovský život na ranči. Avšak po letech klidu nastává nečekaná změna, když se Alice s Helenou rozhodnou, že do jejich už tak v...
