Policie přijela rychle, a v tu dobu bylo už po večírku. Hosté museli nejprve zůstat kvůli svědectví, ale nakonec byli propuštěni, a zatímco se Aakesh sám opíral o plot a koukal do padoku na marwariho, dospělí jednali se strážníky, jak se mělo. I když popravdě...
„Takže tvrdíte, že ta zbraň není vaše,“ ujišťoval se jeden z nich a Alice nato už vážně vystresle: „Už po sté říkám, že ne. Nikdo z naší rodiny momentálně nevlastní zbraň, natož policejní.“
„Ale potvrzujete, že vy, vaše žena i švagr jste kdysi zbraně vlastnili, a pokud vím, vaše žena prý dost možná měla i stejné registrační číslo.“
„Ano, ale klidně se zeptejte u svého šéfa, že jsme je s ženou vracely.“
„Kdy?“
„Tak deset, jedenáct let zpátky.“
„A váš švagr?“
„Ta nebyla policejní, a zabavili mu ji, když ho asi před dvaceti lety zatýkali. Nejspíše to někde ještě najdete, stejně jako ty naše.“
„Máte podezření, jak by se sem mohla dostat?“
„Netroufnu si říct.“
„Dobře.“ Nezněl zrovna spokojeně. „Nó, nevypadá to dobře,“ přiznal. „Pokud jste zatajili nevrácení policejní zbraně, mohl by to být velký problém, takže zatím neopouštějte město. Zbraň mezitím odvezeme a zkontrolujeme otisky. Vypadá to, že tu nic jiného nebezpečného není, ale bohužel tu máte dítě v rámci procesu adopce, a tak jsme museli upozornit sociálku. Brzy tu bude.“
Alice k tomu ani nic neříkala. Jen poděkovala a on odešel.
Aakesh mezitím pořád hleděl na marwariho, a aniž by jim věnoval pohled, přidali se k němu i ostatní děti. Všechny se opřely o plot, každé jiným způsobem, a hleděly na koně, který se, stejně jako on, už v podstatě za tu krátkou dobu stal součástí rodiny. Nyní však byli oba stejně odtažití jako na začátku. Tak jako se Aakesh totiž opíral o plot, marwari stál v nejzazším koutě padoku, a nedíval se na ně....
„Tohle není fér,“ řekl Vojta do ticha. A Klaud bezmocně dodal: „Naprosto.“
I Ráďa tak s bradou na složených pažích po chvíli řekla: „Tety jsou tak správní lidé. Všichni tady jsou. A přesto se to stalo.“
„Pořád je šance, že to sociálka pochopí a Aakeshe tu nechá,“ zkoušela Mirka povzbudit zbytek, ale Klaud nato: „Müllerová? Těžko.“
Sára jako jediná nic neříkala. To protože držela vztek. Po chvíli ho ale stejně jako její máma neudržela a bez ovládání kopla vedle do kůlu. Koně to sice trochu polekalo, takže zase začal pobíhat, ale jí to upřímně v tu chvíli bylo celkem jedno.
Ale nemělo, neboť, ač to zní neuvěřitelně, kůň se zdál oproti ránu podivně zaujatý emocemi, které vycházely ze šesti teenagerů. A obzvláště jednoho z nich...
Bohužel nejen Sára, ale i ostatní byli až moc zabraní do sebe, aby si toho všimli.
Sára se podívala na všechny, jak se litují a nic jiného nedělají, a prostě musela zdůraznit: „MUSÍME něco udělat! NEMŮŽEME to jen tak vzdát!“
ČTEŠ
Odkaz lásky: Ranč, náš domov
Narrativa generaleŠimon s Danielem již jedenáct let žijí se svými sestrami, jejich polovičkami, i všemi jejich dětmi a koňmi svůj idylický venkovský život na ranči. Avšak po letech klidu nastává nečekaná změna, když se Alice s Helenou rozhodnou, že do jejich už tak v...
