Pan tajemný

U Grangerů

Jednoho červencového rána stála Hermiona v laboratoři a připravovali se Severusem lektvary na ošetřovnu pro nový školní rok. Všechno jí vysvětloval, jaké lektvary jsou potřeba uvařit nejdříve a jaké se pak nejčastěji musí doplňovat. Hermiona byla jako ve svém živlu. Obratně se otáčela u stolu, sekala, drtila, krájela přísady a míchala lektvary v kotlíku.

Severus ji s úsměvem pozoroval od vedlejšího stolu. Když viděl, jak je vysloveně mimo veškeré dění kolem sebe a je jen ponořená do práce, využil té příležitosti a přikradl se k ní. Objal ji kolem pasu a ruce mu spočinuly na bříšku, které se již začínalo zakulacovat. Líbal jí do vlasů, na ucho a na šíji, než se ozvala.

„Severusi, musím tohle dodělat," řekla striktně a chtěla ho odehnat.

Severus se jen naklonil nad kotlík.

„Už to máš za chvíli hotové," zašeptal a znovu přisál rty k jejímu krku. „Teď se můžeš věnovat mě."

Hermiona se tiše zasmála, když ji polechtaly jeho vlasy na tváři a kroutila hlavou.

„Dobrá, už chápu, proč jsi tak nerudný, když říkáš, že musíš napřed dodělat lektvar, a já ti tohle dělám."

„Děkuji, že sis všimla," řekl a pleskl ji přes zadek, než odkráčel k vedlejšímu stolu.

Hermiona se zahihňala a dodělávala lektvar. Takové dny byly pro ně krásné v tom, že se vzájemně škádlili, jako kdyby byli puberťáci a neměli toho dost. Jeden druhého zároveň vytáčel, načež mu ten druhý hned splnil, co chtěl.

„Dnes bych chtěla navštívit rodiče," řekla Hermiona, když lektvar dodělala. „Půjdeš také?"

Severus se usmál, přišel k ní a přitiskl si ji k sobě.

„A mám tě snad nechat jít samotnou? To v žádném případě, slečno Grangerová."

„Chceš, abych ti neutekla?" Zasmála se.

„Já bych si tě stejně našel," zapředl jí do ucha.

„Ale jdi, ty netopýre," uchechtla se a vymanila se mu ze sevření a proběhla laboratoří, kabinetem až k němu do komnat.

Chytl ji až mezi dveřmi a přetočil si ji k sobě.

„Tak netopýre," ušklíbl se. „Já ti dám takového netopýra, to budeš koukat."

Zvedl ji ze země a nesl ji až do ložnice, kde z ní strhal oblečení a lehl si s ní do postele.

„Severusi, dost, prosím!" Smála se Hermiona, když ji lechtal a zároveň líbal na bříšku.

Děti se v ní mírně pohnuly a Severus se rychle odtáhl. Díval se na ni trochu vyděšeně. Hermiona se uculila, vzala jeho ruku a přiložila ji na bříško, kde ucítil znovu mírný pohyb. Severus se uchechtl a vháněly se mu slzy do očí, když pohled nasměroval zpět na ní. Usmívala se na něj jak sluníčko a přitáhla si ho do polibku.

„Vidíš, i tvoji synové mají stejný názor jako já. Nemáš mě lechtat."

„Hm, já to vidím ale jinak. Tvůj smích je pěkné poslouchat," zavrněl a kousl jí do rtu.

Uchechtla se a pod jeho dotyky se začínala chvět a prohýbat. Když skončili, došli si do síně na oběd a vyrazili ven, kde se s ní hned přemístil do Londýna.

„Hermiono, Severusi!" Vykřikla Jean Grangerová, když je viděla venku před domem.

„Mami," usmála se Hermiona a vběhla jí do náruče.