„Rychle, pojďte!" Vykřikl jsem a začal utíkat. Všichni mě naštěstí hned následovali stejným tempem.
...
Následovali mě hodně dlouho pořád stejným tempem.
„Arthure!!!" Křičela na mě udýchaně Alice, běžící hned za Lukem. Neotočil jsem se a běžel dál. „Arthure! Já už nemůžu!" Křičela znovu. Zpomalil jsem. Ale i přes to jsem se neotočil a klusem běžel dál.
Zničeho nic mě Elis popadla za levé rameno. Zastavil jsem a otočil se na ně. „Chcete přestávku? Dobře. Máte 5 minut na to, aby jste si odpočinuli. Pak běžíme dál."
Přikývli a sesunuli se podél stěny dolů na zem. Byli rádi, že si můžou konečně odpočinout. Ale já jejich radost nepociťoval. Jediný, co jsem teď chtěl, bylo, abychom se z tohoto tunelu dostali, co nejdřív. Rodiče mi dříve říkali, že není dobrý nápad se zastavovat v těchhle tunelech a já jim věřil. Teď jsem měl z toho blbý pocit. Ale co, 5 minut nikoho nezabije, nebo snad ano?
Stál jsem od nich asi dva metry a neustále jsem se díval mobil, kolik je hodin. Byl jsem celkem netrpělivý a nervózní. Naneštěstí pro mě si toho ostatní všimli. Elis ke mně přišla a položila mi ruku na rameno. Zpříma se mi podívala do očí. Věděl jsem, že bude chtít vědět vysvětlení, proč jsem tolik nervózní. Nadechla se, aby řekla tu otázku, na kterou jsem nevěděl, jak mám odpovědět.
„Děje se něco?" stále mě drží za rameno.
„Já nevím. Tak nějak už chci být pryč od sud."
„To já taky." usměje se.
Znovu se podívám na mobil. Konečně uběhlo pět minut.
„Uběhlo pět minut, tak vstávejte a pojďte, běžíme dál. Musíme se, co nejrychleji dostat do bezpečí." Všichni -kromě Williama a Mii- neochotně vstanou a zařadí se za mě. Otočím se a leknu se tak, že málem nadskočím. Oddechnu si, když si uvědomím, že přede mnou stojí jen Amanda.
Vlasy měla stále červené a dlouhé až po pas. Její zelený oči mě probodávaly skrz na skrz. Na chvilinku jsem zatajil dech. Její kamenný výraz se změnil v laskavý úsměv a náhle mě objala. Odtáhne se a zhluboka se mi podívá do očí.
„Ráda tě zase vidím, Arthure." Podívá se za mě, na Williama. „I tebe ráda vidím, Wille."
„Co tu děláš?" Tiše se jí zeptám. „Chci vám pomoct. Vím, že někdo z vás vyvolal Ann. A když se nad tím zamyslím, je celkem zajímavý, že vám to prošlo, ale bohužel pro vás, to znamená, že zlí duchové a taktéž přátelé té ženské (co chtěla zabít Ann) si vás najdou a pomstí ji. Buďte velmi opatrní."
„Amando, jsem rád, že se o nás bojíš a nechceš, aby se nám něco stalo. Chci se tě zeptat, zda zlí duchové mají za poskoky příšery." Tázavě se na mě podívá. „Byly obří, kůži měly šedivou a měli křídla. Za svou kariéru lovce jsem je ještě nikdy nikde neviděl."
Krátce se zasměje. „To zní šíleně. Duchové, kteří mají poskoky." Zase se zasmála. „Arthure, jestli vás sledovala taková stvoření, věř mi, že určitě je na vás neposlali duchové."
„Dobře, ale když ne oni, tak kdo je na nás teda poslal?"
Zamračí se. „To opravdu nevím, Arthure. Ale možná, že bych to dokázala pro tebe zjistit." Zamyslela se.
„To by mi opravdu moc pomohlo." Usměji se na ní a ona mi úsměv oplatila. Během pěti sekund byla pryč.
Otočím se na ostatní. Netrpělivě čekali, až se pohneme z místa. Jediná Elis se na mě dívala stylem: 'Opravdu nevím, s kým sis to teď povídal, ale jsem pevně rozhodnuta to zjistit.'
Usmál jsem se na ni. „Tak dobře, už opravdu jdeme." Řekl jsem ostatním a rozběhl se. Jediné, nad čím jsem si dovolil přemýšlet, byl útěk z podzemních tunelů.
***************
Ahojky :) jak se máte? :3
Ano! Po nekonečně dlouhé době, tu je zase nová kapitola.:3
Doufám, že se vám líbila :)) :3
A strašně moc vám děkuju za ★VOTE★ :3 a za ty komentáře, který mi neskutečně zlepšily náladu :3 ♥♡
děkuju moc ♥♡ ♥♡ ♥♡ ♥♡ ♥
