SEUNGHYUN
Nepřišel. Vážně musím mít po probuzení tak depresivní myšlenky? Upřímně nechápu co se mezi námi stalo, ale myslím že nic tak hrozného a pokud to necháme otevřené, tak se bude propast mezi námi čím dál víc rozšiřovat až nebude možné ji přeskočit. Mohl bych být filozof. Otevřu oči a bodne mě do nich pálivé sluce tak je přivřu a cestu ke dveřím hledám poslepu.
Dveře.
Dveře, před kterýma možná včera v noci stál a zíral na kliku s myšlenkou že ke mě vtrhne a znásilní mě. (Teď se mi ta představa už ani nepříčila.) Smířil jsem se se sebou.
Sejdu po schodech a málem vrazím do Seungriho co pije frappé. Znám ho protože se mi včera představil.
"Nevíš kde je Kwon?" zeptám se a on pokrčí rameny.
"Možná jel do práce, ale já to moc nevnímám.. však víš proč. " oznámí mi vesele a odejde k televizi. Takže Kwon pracuje? Při představě Kwona v práci mi naskočí na tváři přiblblý úsměv. Myslím že dokud se nevrátí budu se Seungrim koukat na Simpsonovi.
KWON JI YONG
Už je čas jít domů. Rozloučím se s kolegy a mrknu na naši příšernou stoletou šéfku. Konečně se začínám zase vracet. Nikdy jsem nebyl tak na dně jako včera. Choval jsem se jako sentimentální páprda, ale to je naštěstí už za mnou.
Když přijdu domů, je všechno jako vždycky. Od televize se ozývá příšerný skřehotavý hlas Lisy Simpsonové a z horního patra je slyšet hudba. Odhodím svůj kufřík a poupravím si kravatu.
"Seungri, co bys řekl na to jít nahoru?" strčím hlavu do obyváku a na malou chvíli strnu. Všichni tři jsou namačkaní na gauči i s nováčkem a smějí se jakémusi sitkomu. Seungri mě ignoruje, stejně jako všichni ostatní až na nováčka. Ten se na mě pronikavě zadívá a odkašle si. Povzdychnu si a naznačím mu ať v deset přijde ke mě.
SEUNGHYUN
Jakmile mi oznámí Seungri že už je 22: 03 a že mu konečně za dvě minuty začne nový díl trochu se vyděsím. Vymaním se ze sevření jejich zadků a pohovky a spěchám nahoru. Zaklepu na Kwonovi dveře a zevnitř se ozve svérázné dále. Vstoupím a zavřu po sobě dveře. Sedí v křesle zády ke mě a v ruce drží láhev vodky. Nejspíš jsem ho dohnal k tomu že do sebe už neklopí jen malé skleničky ale rovnou láhve. Mám na to být pyšný nebo z toho mám být smutný? V kamnech před ním plápolá oheň do kterého zírá. "Co se to, sakra, děje?" postaví se, urovná si oblek a otočí se na mě. Všimnu si, že se mu podivně lesknou oči, ale nejspíš je to jenom odrazem. Chlapi nepláčou. Alespoň to mi do hlavy nasadil otec. Teď nemůžu pochopit, jak jsem tomu mohl věřit. "Nevím. Vlastně už nevím nic. Jel jsem do Koreji s tím že svoji holku nepodvedu a dohnal mě k tomu kluk. " s tím jak to říkám pociťuju úlevu. Najednou mě napadne úplně nevhodná myšlenka: Co má asi pod tím oblekem? Jako by mi četl myšlenky sundá si sako. "Povídej dál a já budu pokračovat." uculí se na mě.
