KWON JI YONG
Nikdy mě Leo moc nepřitahovala, ale nechtěl jsem ji zraňovat. Navíc si ji musím vzít kvůli otci a matce, abych alespoň v něčem zapadal. Ale teď je mi to jedno. Hlavně jí nechci ublížit ještě víc. Doběhnu ji a chytnu ji za rukáv. „Promiň mi to Leo, nech mě to napravit." Snažím se sice znít jako citlivý, provinilý snoubenec, ale z mého hrdla vycházejí jen podivné chraplavé, monnotóní zvuky.
„Jak? Jak bys chtěl napravit sám sebe? Nevadí mi že máš raději společnost mužů, ale to že mě takhle ponižuješ a to se za dva týdny bereme. Má to vůbec cenu?" zírá na mě svýma velkýma, oříškovýma očima, které se jí postupně čím dál tím víc zalívají slzami.
„Leo, není to nic vážného. Nikoho z nich," musím sebrat všechnu odvahu abych se jí mohl podívat do očí. „nemiluju."
„Dobře, máš poslední šanci. Ale z toho domu odejdi a přestěhuj se ke mě." Svaly v jejím obličeji povolují. Nevím na co myslím, ale vím že chci aby byla šťastná.
„Už je nikdy neuvidím. Přestěhuju se za tebou do Japonska." řekl bych všechno abych jí udělal radost. „Zítra pro tebe přijedu. Miluju tě brouku." Stoupne si na špičky, letmě mě políbí a rozcuchá mi vlasy.
DOMA
S kamenným výrazem začnu ze skříně rabovat dva své černé kufry a Seunghyun mě přitom s úsměvem pozoruje. "Jsi rád že odjíždím?" neudržím se a vyštěknu. "Cože..., počkat, vážně? Kam? Myslel jsem, že hledáš papír na který bys mohl napsat své snoubence dopis že si ji vlastně vzít nechceš." To je vůl. Ramena se mi začnou třást pod zadržovaným smíchem. Kdyby tak věděl.
"Ne, to ne. Nedohonil jsem ji, to víš atletka. ( Pozn.: Naštěstí Seunghyun nepostřehl, že měla Leo jehly) Jenom jsem se rozhodl, že si udělám menší dovolenou." konečně ze skříně vytáhnu kufr s tygřím vzorem. Dělá mi problém se mu dívat do očí. (Seungyhyunovi, ne kufru.) Naštěstí se zdá, že mi to uvěřil.
"A kdy se vrátíš?"
Na tuhle otázku odpovídám mlčením. Už ho nikdy neuvidím. Proč bych měl na něj plýtvat slovy?
Asi po půl hodině, kdy on vesele tlachá o tom, jak se mu tady v Koreji líbí a já mlčky balím, jsem konečně připravený. Zítra ráno budu spát hodně dlouho a naposled si užiju svoji ložnici a potom se nasnídám, rozloučím se naprostou formalitou ( stisk ruky a potom krátká úklona) s tím že se ještě někdy vrátím ( i když je mi jasné, že ne) a pak odjedu Leiným červeným Fiatem někam přes půlku země. Dokonalý plán. Ale Seunghyuna vidím naposled.. zítra se jde ucházet o práci do útulku. "Myslím, že už raději půjdu spát. Zítra večer budu vařit špagety na večeři, takže se na to musím duševně nachystat. Doufám, že ještě budeš tady." podívá se na mě svýma psíma očima. Nejjednodušší by bylo mu říct, že ne, ale jenom mlčím a zkoumavě si ho prohlížím. Chci si vrýt každý kousíček jeho tváře do paměti. I když budu ženatý s ženou, doufám že na něj nikdy nezapomenu. "Sbohem." řeknu naposled a zabouchnu mu dveře před nosem.
Dovětek: příští kapitola bude kratší a oznámení :33
