Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

16. díl ~ Fallen Angel

16. díl ~ Fallen Angel

~* Pohled Ashe *~

Rozezněly se houkačky. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že to bude zdejší forma poplachu. Zato mi okamžitě došlo, že jestli budeme otálet, budeme v prdeli.

„Dělej!" zařval jsem Andymu do ucha. Vyděšeně poskočil a zrychlil krok, tak jako ostatní. Chodby se jako na povel začaly vyprazdňovat. To nám moc nepomáhalo. Proti nám jsem zahlédl skupinku těžkooděnců v klusu. Okamžitě jsem kluky zatlačil do prázdných dveří. Nenamáhal jsem se se šetrným zavíráním. Byla to rána jako z děla a všichni jsme se modlili, abychom si tím nepřitáhli nevyžádanou pozornost. Zázrakem jsme jí ale byli ušetřeni. Škvírou jsem zkontroloval nebezpečí, které v tuto chvíli bylo již daleko za námi, a sám se dostal na chodbu. Nikde nikdo. To znamenalo jediné. Teď nebo nikdy.

„Zdrháme!" naznačil jsem a nechal všechny utíkat před sebou. Černé vlasy jen vlávy, tak jsme měli naspěch.

„Támhle jsou!" ozvalo se za námi. Polil mě studený pot. Dveře od tunelu byly na dosah. Teď nás nesmí dostat. Teď ne, proboha! Sprint jsem odjakživa nesnášel. To šílené vyčerpání po uběhnutí tak krátké trasy... K čemu? Teď se mi to mstilo. Nohy začínaly dělat to, co samy uznaly za vhodné. A musím podotknout, že v tuto chvíli nebylo vhodné naprosto nic.

Ohlédl jsem se a těsně za sebou viděl velmi rozlícenou a zdevastovanou tvář vojáka. Nemohl být starší než já, ale děsil mě. Ne proto, že nás chtěl pravděpodobně v tuto chvíli zabít, ale kvůli tomu jak vypadal v obličeji. Půlka kůže na tváři mu chyběla úplně. Na jedno oko neviděl, bylo strašně nateklé a překrývalo ho stržené obočí i s kůži. Všude, i po odhaleném krku se mu táhly obří hluboké škrábance. Vypadá jak po srážce s medvědem, problesklo mi hlavou. Nebo po srážce s Jane?

Už jsem si myslel, že je po mně. Chmatal mi na rameno, asi mě chtěl strhnout k zemi. Každopádně se vedle mě objevil můj záchranář, který mě odmrštil do tunelu.Přistál jsem hodně tvrdě. Instinkt mi napovídal, že musíme běžet dál. Ale kluci stáli jako zařezaní. Hleděli na výjev v budově velitelství. Průchod tunelem naplňovala jakási jiskřící bleděmodrá stěna. Za ní se nacházeli strážci. A Ian.

Kouzelník.

„Neprojdou..," stihl říct, než ho jeden špekounek knockoutoval k zemi. Křuplo to, zřejmě mu přerazil nos. S tichým "jdeme" jsem rychle zvedal kluky. Ať pohnou, křičelo mé svědomí. Ian se pro nás obětoval, musíme zmizet! Posbírali se a vyčerpaní klopýtali na opačnou stranu bleděmodré ochrany. Věnoval jsem našemu zachránci poslední zděšený pohled. Vypadal hrozně. Tvář pokrytá hlínou a čerstvou krví, oblečení propocené a zmazané, samopal bůhvíkde. Ti pitomci se ani nenamáhali jej zvednout, za ruce ho táhli po zemi pryč. Co se to jenom děje? Proč jsou na něj takoví?

Odkdy mají slavné kapely tak strašně rušný a nebezpečný život?

~* Pohled Jane *~

Poplach. To snad není možný. Oukej, může mi někdo prozradit tajemství, co jsem zase udělala špatně?

Shrňme to. Nebyli nadšení, když vtrhli do vězení a našli tam šedivou chlupatou bestii s křídlama. A ani ta bestie nebyla nadšená, že vtrhli dovnitř a zkazili jí moment překvapení. Ah, ovšem. Při poplachu se vždycky nejdřív odvádějí vězni. Jenže ti už tady nejsou.

Nečekala jsem, až si to rozmyslí. Zaútočila jsem jako první. Krev byla všude. Neměla jsem čas zabíjet elegantně, tepna musela stačit. Bylo jich na mě moc. Jeden mladík si až moc koledoval. Byl v lidské podobě a nechal si odkrytý obličej. Vymrštila jsem se a servala co šlo. Vřískal bolestí a odpadl na stranu. Chtěla jsem ho dodělat, jenže se vyřítil on.

Anthony přisprintoval atletickým během a ve skoku se převtělil do nádherného vlka s liščím nádechem a šedivou čelenkou. Dopadl před kluka a vycenil tesáky. Přikrčila jsem se. Nevěděla jsem, na čí straně stojí. Přeci jen jsem stále doufala, že si uvědomil, že to co dělají oni je špatné. Že půjde se mnou. Když ale rozepjal svá křídla, došlo mi, že jsem se spletla.

Moment, cože? Křídla?

„Anthony? Ty-ty..," koktala jsem v myšlenkách a stále se krčila.

„Jsem Phoxter, zlato. Padlý anděl, jako ty," zavrčel nebezpečně a začal se ke mně přibližovat. Fascinovaně jsem hleděla na někoho svého druhu. V životě by mě nenapadlo, že někoho takového potkám.

„Neblbni, Tony!" zaúpěla jsem a poskočila pryč od jeho zákeřného výpadu na můj bok. Jenže on se neptal a zaskočil mě z druhé strany. Bolestivě mě srazil na zem. Drápy mi nadělaly v kožichu dost velké rány. Než jsem se stihla zvednout, nějaký přítomný čumil do mě kopnul. Věděla jsem, že nemám šanci.

Tohle bude tvůj konec, Smile-ová!