Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

18. díl ~ The Evil Within

18. díl ~ The Evil Within

~*Andrew *~

Já nevím. Nevím, co je horší. Tak dlouho jsem ji neviděl. Dlouhou dobu mě v nočních můrách pronásledovalo její smrtelné chroptění, vyčítal jsem si, že jsem tam nezůstal s ní. Dokonce jsem se smíil s tím, že je dočista úplně mrtvá. Že jsem navždy ztratil jedinou ženu, která mě nesrazila, ale dokázala mi pomoci ven z bludného kruhu. Po tom únosu mi bylo všechno jedno. Život bez ní... ale tak dobře, nějaký smysl to mělo. Jen ne ten, který bych chtěl. Byl jsem odevzdaný a odhodlaný podvolit se všemu, co po mě chtějí - ať už mělo jít o mou smrt či nikoliv. A jako poprvé se zničehonic ze tmy vynořil ten sametový hlásek plný něhy. Nedokázal jsem uvěřit, že je tu. Že je naživu, a že mě opět zachraňuje.

A když se mi to konečně povedlo, je zase pryč.

Dostali jsme se domů, zavolali jsme našemu agentovi. Dopřál jsem si vydatnou sprchu, opět ze sebe udělal něco jako člověka. Byla to obrovská změna. Andy Sixx. Co to jméno znamená. Vřískající fanynky. Jane mi to nevrátí.

Vlastně jsem v hloubi duše odmítal  věřit, že po pár minutách znovunalezení je pryč. Nebo že je to nadobro. Vždycky byla kouzelná. Zalez jsem pod deku. Určitě se tu za chvíli objeví, zaklepe mi na dvee a se svým zvonivým smíchem se zachumlá ke mně. Jenže ona nepřicházela. Čekal jsem hodinu, možná dvě. Kluci pochopili, že si všechno potřebuju srovnat v hlavě. Byl jsem jim za to vděčný, protože bych je stejně poslal do háje. Akorát by nás to všechny mrzelo.

Byl jsem rád, že jsem konečně doma. Studená podlaha, špína a prach, to všechno mi na druhou stranu pomáhalo zapomenout. Těkal jsem očima kolem dokola a nadával si. Jak jsem se mohl naučit žít takovým ignorantským způsobem? Věci, které jsem měl spojené s Jane najednou byly všude. Doslova. Najednou se mi vybavil náš večer v baru, ze kterého si odnesla oranžový věnec umělých květů od Jägermeistera. Když jsme se vrátili, pověsila ho na notový stojan s textama, které doplňovala. Zůstal na svém místě, když se ho naposledy dotkla. Už na něm byl značný nános prachu, ale já ho nesetřel. Bál jsem se, že jej zneuctím, nebo něco podobného. Bylo to pro mě až příliš cenné. Na konferenčním stolku ležel kožený obojek a v něm perličkové náušnice. Měla je tu naposledy. Ach jo.

Asi mi praskne hlava. Vzpomínky bolí. Moc bolí. Přesto jsem se zvedl a sundal z poličky naši společnou fotku. Setřel jsem prach, který mi tím uplpěl na prstech. Bylo mi to jedno, protože jsem nemohl odrthnout oči od jejího úsměvu. Byl upřímný, ne hraný. Sakra. Z tváře mi skanula slza a za ní další. Prstem jsem přejel po jejích pažích. I tady byly vyrýsované nekončící jizvy, připomínka těžké minulosti. Objímala mě pevně, jako by mě už nikdy nechtěla pustit. Věřil jsem tomu. Po složitých letech plných faleše a herectví konečně dala průchod opravdovým citům.

Jsem na ho*no. Nedokázal jsem ji ochránit a místo toho tu sedím a brečím sám nad sebou. Co jsem to za přítele? To jsem princ na bílém koni? Měl bych se tam okamžitě vrátit a zachránit ji. Jenže... Co když už je mrtvá?

Proboha. Věřil jsem, a hlavně jsem věděl, že život s ní je naruby. Neuvěřitelný a pllný opaků a překvapení. Ale poslední dobou jsem si až příliš zvykl mluvit o smrti v souvislosti s ní. Copak to je možné? Který muž tak o své ženě mluví? Já. Ustrašené hovado.

Nenávidím se. Měl jsem ji ochránit. Je to moje vina. Moje vina! Kvůli mojí nerozhodnosti a zas*anýmu strachu už je pozdě.

Při tomhle přemýšlení jsem skončil v koupelně. Musím se potrestat. To si nikdy neodpustím. Dostal jsem druhou šanci a znovu jsem ji nechal umřít. Opřel jsem se o zeď a zaryl do ní nehty. Bolelo to a ve stěně jsem zanechal dostatečnou stopu. Zkrvavené prsty ale nebyly dostatečně zkrvavené. Nebolelo to tak, jak jsem se chtěl potrestat. Zašmátral jsem v druhém dně šuplíku a nahmatal papírový balíček. Stále na svém místě. Trvalo jen pár vteřin, než se ostří žiletky zařízlo do bledého předloktí. Jsem s*áč. Hned bych vyměnil svůj bídný život plný sebelítosti za ten její.

Zabít se? Nepřipadá v úvahu. Budu tu trpět. Trpět bez ní a s nepřímým pocitem vraha. Protože pesně to jsem. Bezpáteřní vrah, srab, který se nechával zachraňovat láskou. K*eténe!

Tohle se prostě nikdy nemělo stát. A všechno je to moje vina.

~*~*~*~
Tak, k této kapitolce vám musím dodat malé vysvětlení. The Evil Within znamená zlo uvnitř. A protože tu plánuju nečekané zvraty, potřebovala jsem rozebrat situaci z Andyho hlediska (a také proto, že se nám tu dlouho neobjevil :D). Doufám, že jste z ní nabrali dojem, který jsem chtěla - že si Andrew vsugeroval, že je Jane mrtvá a ještě k tomu za to může on. Samozřejmě to tak není, naše hlavní hrdinka má tuhý kořínek a Sixx za tohle opravdu nemůže. Ale je zesláblý a jeho hlava si dělá co chce (proto zlo uvnitř). Ještě nejsem úplně rozhodnutá, jestli si na řezání znovu vytvoří závislost. Každopádně teď bude hatit plány tím, že ze sebelítosti přepne na sebebičování, nebo jak bych to jinak řekla (nevím). Kluci z toho budou nešťastní a nebudou vědět co dřív, no ale coming soon, počkejte si (:D).
Hope you enjoy :D ~*W*~