Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

10. díl ~ Aqualung

10. díl ~ Aqualung

~*~ Pohled Jane ~*~

Pokojem se rozezněl zvuk vibrací. Překvapeně jsem otevřela oči a mžouravě se rozpomněla, co se stalo.

Po Janettině odchodu jsme s Ianem ještě dlouho do noci diskutovali vážnost situace a možná východiska z ní. Bohužel jsme po únavně strávených hodinách dospěli opět ke stejnému závěru - nemáme možnost určovat si pravidla, takže se budeme muset zařídit podle našich protivníků.

Šíleně unavená jsem tedy musela usnout na gauči. Ian to zřejmě nijak neřešil a spokojeně pochrupoval na zemi. To ale stále neřešilo to otravné brnění v mé zadní kapse riflí.

Aha, to bude můj telefon. Gratuluji, mohla bys dostat cenu za nejpohotovějšího detektiva, ušklíbla jsem se, nadzvedla se na loktech a vysoukala plochou věcičku displejem vzhůru na hladký povrch vedle sebe. Po zjištění, že volajícím je Jake, jsem se okamžitě rozhodla, že to zvedat nebudu. Prostě ne, stačí, že jsem s ním navázala byť jen kratičký kontakt včera, i to ho mohlo stát život.

Odhodila jsem mobil na stolek a přetočila se na bok, že zase půjdu spát. Pohled mi však padl na digitální hodiny umístěné nad televizí, naproti gauči, na němž jsem byla pevně rozhodnutá strávit dnešní noc. Ukazovaly bezmála 4.00 ráno. Jake je z celé kapely řekněme nejrozumnější. Nevolal by jen tak bezdůvodně ve čtyři ráno. Nebo usnul s telefonem v ruce a ve spánku vytočil číslo posledního volaného. Vibrace ustaly.

A vzápětí se znovu rozezvučely. Tohle není omyl, ale zcela záměrné volání. Posadila jsem se a tichým hlasem jsem jemně probudila Iana. Nevypadal moc nadšeně, ale když jsem si přiložila prst na rty, pochopil, že se jedná o něco důležitějšího. Asi by mi úplně nepoděkoval, kdybych ho jen tak pro nic za nic budila takhle brzo. Přejela jsem po zašpiněném displeji, abych přijala příchozí hovor. Neozvala jsem se do sluchátka, pouze jsem čekala co se bude dít.

"Jane?" Když jsem neodpovídala, Ian se nadechoval, že převezme roli zpravodaje. Rázně jsem zavrtěla hlavou. Jestli se o mém včerejším telefonátu někdo dozvěděl, tak teď vše odposlouchávají. Nemůžeme si dovolit se takhle "prozradit". Ačkoliv my tu vůbec v utajení nejsme.

"Uhm... Andy zmizel..." V posledním slově jsem rozeznala značně ironický podtón. Jake věděl, že to dokážu rozeznat. Nejspíš mu všechno začínalo docházet.

"Beru band. Za půl hodiny. Aqualung. Čekáme, zdar." Reproduktor znovu oněměl.

"No... Jsi z té zprávy moudrá?" prolomil ticho Ian, který absolutně nechápal, co nám Jake chtěl naznačit. Sklopila jsem hlavu, zadívala se takzvaně do blba a chytila se za nos. pomáhá mi to přemýšlet.

"Beru band, tím chtěl říct, že se s celou kapelou seberou a za půl hodiny budou na místě. Kde... To má odhalit slovo aqualung. A tomu, že na nás čekají snad rozumíš, ne?" Přikývl.

"Co znamená aqualung?" Povzdechla jsem si a namítla, že také nevím. A máme sakra málo času.

Shodila jsem ze sebe deku a bosa došla do kuchyně, kde jsem postavila vodu na čaj. Celá nešťastná jsem se zhroutila na židli. Otřásla jsem se chladem, oknem pootevřeným na mikroventilaci dovnitř proudil chladný noční vzduch. Co se mi vybaví, když se řekne aqualung? Schovala jsem hlavu v dlaních. mozek odmítal přemýšlet. A já se mu až tak nedivila, obvykle fungoval jen od desíti do desíti. A teď bylo čtvrt na pět ráno.

Minuty ubíhaly a já se teď už s hrnkem zeleného čaje v dlaních snažila odhalit skrytý význam. Jediné co jsem si vybavila, byla písnička od Jethro Tull, mé oblíbené kapely. To Jake také moc dobře věděl.

Sitting on a park bench, eyeing little girls with bad intent, zanotovala jsem si začátek. V tom mi to začínalo dávat smysl. Park bench - lavička v parku, little girls - malé holčičky, to znamená lavička v parku poblíž dětského hřiště. Takové tu jsou dvě, každý park na jedné straně města. Nemožné stihnout obě.

Ponořila jsem se ještě hlouběji do textu. Feeling like a dead duck... Kachna, kachny, no jistě! jen u jednoho dětského hřiště je rybníček plný kachen Najednou mi bylo naprosto jasné kam máme jít.

"Iane!" křikla jsem na svého společníka, jež dospával nečekané ranní probuzení. Spal na kraji gauče a s mým výkřikem se lekl natolik, že spadl na zem. Vyprskla jsem smíchy, když se hrabal zpátky na nohy. "Už vím kam," objasnila jsem mu situaci.

"To nemáme šanci stihnout," podotkl při pohledu na digitálky. Ukazovaly necelých osm minut do naší schůzky. Namítla jsem, že já ano, jako padlý vlkodlak jsem mnohem rychlejší než normální vlkodlaci. Ian jen pokrčil rameny a dodal, že teleportace je tedy mnohem pohodlnější. Protočila jsem očima a nenápadně ho popostrkovala ven z bytu, který jsem zamkla a seběhla schody dolů. Před vchodem jsme se na sebe pouze podívali, já se převtělila a on začal pomalu mizet. Zavrtěla jsem nechápavě hlavou. nabízel mi sice, že mě vezme s sebou, ale vlkodlaci jsou rádi, když můžou po svých.

Rozeběhla jsem se po hlavním tahu, křídla bezpečně složená po bocích. Nerada jsem létala. Pokud to nebylo skutečně nutné, jako například když potřebujete utéct z osmého patra nemocnice, ale jinak jsem zůstávala u svého starého já. Vlastně to byla jedna z mála věcí, které mi pomáhaly zachovat můj starý charakter. Téměř každodenní šestnáctihodinová přetvářka za Juliet Simms mi pomalu kradla mé bývalé chování. A to jsem vážně nechtěla. 

Už zdáli jsem viděla čtyři postavy u dětského hřiště, dvě seděly na zmiňované lavičce, jedna stála a jedna se bezstarostně lehce pohupovala na houpačce. Nostalgie mi do mysli přitáhla krásné vzpomínky, a mohl za to nejen tento výjev, ale i jejich charakteristicky nezapomenutelné pachy, které můj čenich zachytil dlouho předtím. Vlastně mě teď čekalo nejtěžší rozhodnutí - znovu všem odhalit, že Jane Smile vlastně žije. Že jsem jim lhala.

Neměla jsem nejmenší tušení jak to ti tři přijmou. Jake to bral s úlevou.

A když to budou vědět oni, jdeme vlastně na záchrannou misi. Dozví se to Andy. Jak to přijme on?

O to jsem si dělal největší starosti. Ale zkusit se má všechno. Hlavně pokud ho chci zachránit, tak do toho musím jít, ať už s chutí či nechutí. Ach jo.