Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

6. díl ~ Fateful meeting

6. díl ~ Fateful meeting

Ve spáncích mi bušila krev. Natočila jsem pravé ucho po směru, kde jsem zaslechla podezřelý šramot. Vítr vál směrem ke mně, podle pachu jsem poznala, že se nejedná o mou kořist. Který dravec by byl ale tak neopatrný, aby vědomě vstupoval do cizího rajónu a ještě tak, abych ho ihned odhalila? Naprostý imbecil.

Okamžitě jsem se tělem přitiskla k spadanému listí na zemi. Hustá srst tlumila všechny zvuky, které jsem mohla vydat. I přes možné nebezpečí jsem se rozhodla bránit si terén.

Pach mi ale dělal velké starosti. Žádné zvíře, žádný vlk tohle pižmo nevydává. Co to sakra je?

Nízký trnitý keř mi poskytl útočiště. Klečela u země, odhrnovala hlínu. Neviděla jsem tomu stvoření do obličeje ani když zvedlo hlavu a zadívalo se přímo na mě. Věděla jsem, že mě vidí, mé neproniknutelně temné oči teď rudě zářily, symbolizovaly hlad. Zavrčela jsem a vrhla se na něj. Ovšem člověk to nebyl, to by mě neodmrštil silný útok energie. Přistála jsem na boku, ale hned se zvedla a začala neznámého útočníka obcházet po kruhu. Byla jsem hladová, podrápaná a naštvaná. Osoba přede mnou ale začala mávat rukama, z dlaní vycházelo modré světlo v milionu odstínů.

Zfalšovala jsem výpad, kapucák se očividně lekl a vrhl svoji energii tam, kam si myslel, že skončím. V hlíně zela prázdná díra, ale neměla jsem čas zkoumat co by, kdyby. Drapla jsem mu po ruce ale stihl se vymanit. V zubech mi zůstaly cáry pláště a krev. To hlavní, co právě podněcovalo řízení mých smyslů.

"Nech mě, prosím," strhl si kápi dozadu, zdravou rukou se oháněl, zatímco zraněnou si tiskl k tělu. "Vím co jsi, nechci ti ublížit."

Zastavila jsem se a vydýchávala záchvat zuřivosti, který ovládl mé tělo. Nespouštěla jsem kapucáka z očí, stále se mě bál natolik, že se neodvážil ani pohnout. Kdybych mohla, převtělila bych se a dala tak najevo důvěru, ale můj současný stav mi to nedovoloval. Kapucák zřejmě pochopil.

"Kousek odtud se páslo stádo srn. Tedy, pokud jsi ho tím zvráceným výstupem neodehnala, Wolfie," pokusil se zavtipkovat. Výhrůžně jsem zavrčela. Stále mi dlužil omluvu za ten útok. A také mne štvalo, že o mě toho ví zřejmě víc než já. "Jen klid, počkám tu," dodal znovu se strachem v hlase. Rozhodla jsem se mu věřit a vydala se poklusem směrem, odkud byl cítit pach stáda.

'Ty magore, necháš to samotný, aniž bys pořádně věděla co to je. Co když se to na tebe připraví a sejme tě to hned jak se vrátíš? Copak ten první zásah nebyl dostatečný poučení?'

Vyklepala jsem z hlavy přebytečné myšlenky. To budu řešit až se tam vrátím. Tedy pokud mne kapucák nesežere hned po mém příchodu. Nebo neuteče.

Jak se ale ukázalo, moje obavy byly zbytečné. Přes půlku lesa jsem cítila zvláštní zápach té jeho krve. Byl tam, seděl jako pecka na stále stejném místě, zraněnou ruku si tiskl k plášti, jež už byl tak nasáklý krví, že mu musela být v chladné noci zima. Taky se klepal jako yorkshire terier mojí kamarádky. Přišla jsem zezadu, potichu, jako stín. Nechtělo se mi až k němu. Krátce jsem vyštěkla. Trhnutím se otočil, po chvilce se i zvedl a dovrávoral ke mně. Jestli si s ním chci promluvit, bude to muset být doma. Venku by na nás všechny nadpřirozené tvory upozornil.

Ač nerada, nakonec jsem se přece jen společně s ním dostala ke mně domů. Stále jsem doufala, že nás cestou třeba přepadnou zuřivé veverky, nebo něco podobného, ale marně. Nechala jsem ho v kuchyni s lékárničkou a rychle jsem se osprchovala. Za deset minut už jsme oba seděli v teple mého obýváku.

"Ehm," odkašlal si, "myslím, že tam v lese jsme začali špatně. Já jsem Ian," natáhl ke mně ruku. Ironicky jsem nadzvedla jedno obočí.

"Moc toho o vlkodlacích nevíš," poznamenala jsem. Zadíval se na svou ruku a stáhl ji zpátky. "Když o někom víš, že je vlkodlak, nikdy mu nepodávej ruku. Znala jsem pár sviní, který je ukousli a vystavovali si je doma jako trofeje," pousmála jsem se. Chudák vyděšeně polkl. "Já taková nejsem, a ty bestie už jsou pod drnem. Nebudem si hrát na lidi, ty o mě víš víc než já, a o tobě nemám tušení. Co jsi zač?"

"No… možná mě znáš pod pseudonymem Flake," podíval se na mě s očekáváním v očích. S úsměvem jsem zavrtěla hlavou.

"Ne."

"Ty neznáš legendu?" užasle na mne zíral. Zamyslela jsem se. Najednou odnikud vyplulo heslo, které jsem nikdy neslyšela.

"Legenda Vapour?" nakrčila jsem nos.

"Přesně tak!" znovu se mu rozsvítila očička nadšením. A to vzápětí pohaslo, když jsem mu potvrdila, že nic jiného nevím. Potom si všiml knihy na poličce. Té knihy, kterou jsem našla na ulici.

"Letopisy," vydechl. "Ty si z akademie nic nepamatuješ, viď?" Pohrdavě jsem si odfrkla.

"Bolest. Utrpení. Vztek. Nenávist. To jsi nechtěl slyšet, že?" pohlédla jsem hnědovlasému vlastně-nevím-co-za-bytosti do očí.

"Tak měli pravdu. Zlikvidovali tě…" Klesl bezmocně na gauč. "Já jim nevěřil, myslel jsem si, že když tě najdu, všechno zastavíš, zachráníš všechny…" Dal si ruce před obličej. "Ztráta času, odepsali tě právem."

"Tak hele!" osopila jsem se na kapucáka. "Nevím, co jsi zač, nevím, co znamená pojem 'Legenda Vapour' a ne, nemám zdání o kom to tu mluvíš, koho bych měla zachraňovat nebo zastavovat. Ale nikdo, nikdo mi nebude říkat, že jsem odepsaná, dokud to neuznám já!" V očích se mi rudě zablýsklo.

"Ale vlastnosti ti zůstaly," se zájmem se znovu posadil. "Bojovnost, zapálení pro věc. Teď jen neztratit stranu a bude to!"

"Docela bych ocenila, kdybys mi konečně řekl, o čem mi to tu celou dobu vykládáš. Jaká ztráta strany, co?"

"K tomu se váže legenda Vapour," poučil mne.

"Tak povídej, nemám na to celej den. Zítra musím do práce."

"Práce bude muset počkat." Zamítavý tón se mi vůbec nelíbil.

"Tak moment hochu, já-"

"Nech si to vysvětlit, potom na mě ječ, prosim," usmál se na mne. 'Na Andyho úsměv stejně nemá,' problesklo mi hlavou a píchlo u srdíčka. Ale zaposlouchala jsem se do vyprávění neznámého kapucáka.

~*~*~

Po nekonečném čekání je příběh znovu ve hře :)
~*Wewerka*~