Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

21. díl ~ I can't do this anymore. I care.

21. díl ~ I can't do this anymore. I care.

~* Jane *~

Je mi... prázdně. Hlava mě bolí, tělo mě bolí, vlastně není části, která by byla v pohodě. Má psychická stránka skučí po odpovědích. Toužím otevřít oči a zjistit, co se stalo. Co to sakra má znamenat. Místo toho jen upadám do bezvědomí.

Nemám tušení, kolik hodin uplynulo. Na chvíli je ke mě má životospráva krutá a uvrhá mě do krátké chvíle zatracení a bolesti. Mám pocit, že zvládnu otevřít oči, ale nic nevidím. Oslepla jsem snad? Zkouším mrkat, ale i to pomyšlení tolik bolí. Přesto se snažím, jen nevím, zda se mi to daří. Kolem mě není nic jiného než tma. Nebo jen nemohu odtrhnout těžká oční víčka. Ztrácím pojem mezi realitou a sněním, znovu se ztrácím ve věčné temnotě.

Mysl to sice nezvládá, ale tělu to naprosto vyhovuje. Nemusí poslouchat rozkazy a dělá si samo co chce. Proto mě ozdravný proces tak vyčerpává, bere si všechnu energii, která je k dispozici. Když jsem se ale probrala teď, už nebylo všechno v mlze a byla jsem jen rozbolavělá. Otevřela jsem oči... Oslepila mě ta spousta světla kolem. Takže nejsem nevidomá. Alespoň jedna zpráva.

„Dobré ráno, bažanti. Doufám, že jste se na dnešek pořádně připravili, máte tu totiž specialitku." Ten hlas znám. A vůbec se mi nelíbí. Rozhlédla jsem se kolem. Jsem v nějakém lese poblíž louky. Tamhle je jeskyně a... Shit. Najednou se mi všechno vybavilo, zlé vzpomínky, šikana, tyranie... Akademie. Jsem v tréninkové aréně. Bastardi si chtěli zajistit velice krutý, potupný konec. 

„Kdo první uloví, ten bere nejvíc. Za hlavu se počítá maximum! Tak se snažte." Rozezněla se siréna. Chvilku jsem se krčila a potom mi to došlo. Oni jdou po mně. Sakra, sakra, sakra.

Úkryt. Hledej úkryt.

Vzpomínala jsem na relativně bezpečná místa, ale ve spěchu se mi nic nevybavilo. Samozřejmě netrvalo dlouho a na obzoru byl první zvlčelec. Bylo to ještě štěně. Cenil na mě tesáky a od huby mu kapala pěna. Tohle nemyslí vážně. Kdybych ho měla zabít, udělám to hned, nemá ani polovinu výcviku za sebou.

Jenže o tom to je. Už nejsem jen stroj na zabíjení. Už mám city. Nemohe je jen tak vypnout. Přece nezabiji někoho, kdo ani neví, co jsem udělala.

Sakra.

~*~*~
Kratší kapitolka... Já vím.
Srdečně se omlouvám, ale mám toho zase moc. Teď už ani ne tak ve škole jako okolo hudby, hraní, akcí... Muzikanti vědí, jak to chodí. (:D) Takže díky za trpělivost. (Dál mám samozřejmě soukromé akce, konec školního roku, kamarádova oslava, že nepropadnde a uvidí se s námi i další rok, a prostě letní piškotéky, na kterých bych chtěla být, je toho moc a psaní sem mě neživí... Díky za pochopení ještě jednou. :D)
I přesto - hope u (y) it :D
~* W *~