Fear Of The Dark: Wolfie's Dark Future [BVB-FF-CZ]

9. díl ~ Poison

9. díl ~ Poison

Ian nechápavě vzhlédl ze svého pohodlného místa na gauči, když jsem konečně objala Janette v mém bytě. Nikdo nesměl zjistit, že se známe, alespoň prozatím. Byla to úleva, po takové době znovu cítit vřelé objetí někoho, kdo mě chápe. Setrvaly jsme tak několik minut, ve kterých jsme si stačily myšlenkami přihodit několik vět o tom, jak se nám stýskalo.

"Tak, co tu máme?" nasadila vážný výraz, když usedla na polstrovanou pohovku. Vyložila jsem na stůl všechny karty a triumfy, které jsme měli, vše, co jsme věděli a zmínila jsem se i o našem plánu. Za celý můj mluvený projev mne nepřerušila. A k mluvení se neměla ani po jeho skončení.

Ohlas konec své řeči dlouho dopředu, aby posluchači neumřeli radostí, vybavilo se mi na mysli. Očividně jsem to měla udělat. Ve skutečnosti jsem se jen snažila odlehčit situaci, možná sama pro sebe, ale snaha tam byla. Jinak bych už zřejmě dávno propadla panice. Protože toho až tolik nevíme a i to, co víme, je dost odstrašující. A to nemluvím o našich obranných prostředcích. Které, ehm… Nemáme.

"Podívejte se, dneska jsem mluvila s Andym," proťala ticho Janette, "ten je absolutně mimo. Nemá ani tušení, co se kolem něj děje a stejně na tom jsou ostatní členové kapely, si myslím," podívala se na nás dva. Dva odpadlíky, jež se rozhodli vše zvrátit. Bláznivá iluze. "Ale spolupracovat s Jakem by nebyl špatný tah." Konečně se vyjádřila úplně, dokonce pozitivně.

"To zní jako plán," nechala jsem se slyšet ve snaze rozptýlit chmurnou náladu. Stahovala se nad námi jako černý mrak.

"Aby bylo jasno, Gabrielle je skutečně Starkelová." Janette pokračovala ve svém monologu, jakoby mne neslyšela. Taková už prostě byla. "A myslím si, že vaše domněnka je pravá, takže bych radila, aby ji Jake ohlídal. Já teď bohužel musím odjet pryč," zvedla se z gauče. "Pokusím se kontaktovat naší organizaci."

"Jak jako 'naši'?" Snažila jsem se to pochopit, ale nešlo mi to na rozum. Vždy nestranná Janette Maliková a organizace proti? Má přítelkyně si povzdechla.

"O tom, co se teď stalo, se mluvilo dlouho, dlouho předtím. Věděli jsme to a vytvořili organizaci MIA. Nikdy jsem neodpustila WWP, že nechávají takzvaně mrtvé učence akademie napospas osudu. Ne proto, že je to nesmírně kruté, ale proto, že vytvořili NTC, která stojí na začátku zhroucení systému soužití. Symbióza nemůže být narušena, znamenalo by to konec spolupráce," pronesla vážně. Poté dodala, že mne ráda viděla, ale že už opravdu musí jít.

Byla jsem z toho všeho zmatená. Všechno se najednou obracelo naruby, nic nemělo stejný ráz jako předtím. A to mi nedávalo spát.

~*~ Pohled Jake-a ~*~
Téměř všichni se slezli v obýváku, obsadili televizi a to včetně té Gabrielle. Náš manažer nám ne naznačil, ale doslova nakázal, že ji máme vzít mezi sebe. Ujal se toho náš vrchní komunikátor CC, ačkoliv nevypadal moc nadšeně. Zato ta holka ano. Okamžitě se jí rozzářila očka, při vizi, že by mohla strávit spoustu času s Andym. Ten z toho byl ale vážně odvařený. Lezla mu na nervy už na place, jednak v našem videoklipu hrála roli Jane, to v Andym rozdmýchávalo vzpomínky, ikdyž Gabrielle byla úplně jiná. No a za druhé, což byl hlavní důvod, kvůli kterému se jí chtěl zbavit, byla jako jeho ocásek. Neuvěřitelně vlezlá. Kde byl Andrew, tam byla Gabrielle. Jenže on po její společnosti netoužil.

A to mi připomíná, kde vlastně je? Instinkt mi napovídal, že zaujímá pozici na opačné straně vily, než se právě teď nachází naše společnice. První místo, kde ho hledat, byl jednoznačně jeho pokoj.

Zaklepal jsem na mahagonové dveře polepené plakáty Alice Coopera. Andyho nejposlouchanější písnička od doby, co údajně zemřela Jane, byla Poison, právě od něj. A čirou náhodou se zrovna nesla pokojem. Vyčkal jsem na tlumené "dále" a vešel dovnitř.

I wanna kiss you but I want it too much.
I wanna taste you but your lips are venomous.
Poison!
You're poison running through my veins.
You're poison, I don't wanna break these chains…

Andrew ležel rozplácnutý jak široký, tak dlouhý na své obří posteli, s povlečením laděným do černé. Ani se neobtěžoval zvednout hlavu, aby zjistil, kdo že to vlastně přišel. Zcela se oddával Alice-ovu melodickému hlasu naplněnému zoufalstvím. Někdo by možná řekl, že čerpá inspiraci… Ale tak to nebylo. V ruce tiskl fotografii a tváře mu zdobily stříbřité cestičky od slz. Sedl jsem si k němu na černé povlečení a opatrně vymanil barevný obrázek z jeho sevřené pěsti. Nechal mě. Také jsem propadal depresím, když jsem ho takhle viděl. A trochu mě šokovalo, když jsem zjistil, kdo je na té fotografii vyobrazen.

Hnědovlasá dívka se zjizvenými plažemi v Andyho objetí. Jane.

Uvědomil jsem si, jak moc velkou proměnu podstoupila. Navenek teď vypadá úplně jinak a to je proto, že se odmítla vzdát.

Chybí mu. Strašně moc mu chybí.

Na malý okamžik jsem zaváhal, jestli mu to nemám říct. Že žije, že je v pořádku a dokonce nedaleko. Jenže k čemu by to bylo? Zbláznil by se radostí.

A tak jsem raději skousl čelisti a i s fotkou jsem beze slova odešel z pokoje. Ani jsem v zádech necítil pátravý pohled, kterým mne Andrew častokrát provázel. Zoufalství dělá divy.

Rázně jsem zavřel dveře svého pokoje a padl na malý gauč, který byl umístěn pod kruhovým oknem. Zkoumavě jsem natáčel barevný obrázek v odrazech od fotopapíru a sledoval, jak se jí blyštivé paprsky rozlévají po šťastném úsměvu. Co asi teď dělá? Z kapsy na pohovku mi vypadl mobil, který se nyní rozvrčel.

Pohledem jsem sklouzl k obrazovce a přečetl číslo, které na ní bylo vyobrazeno. Uvnitř mé osoby něco hrklo, seskupení číslic jsem jasně poznal. Kdysi patřily Janey.

"Haló?" přiložil jsem telefon k uchu bez větších předpokladů. Přeci jen jsem se mohl splést byť v jedné číslici, to už by znamenalo, že to nemůže být ona. V hlavě jsem ale přesně věděl, že to bych nikdy neudělal.

"Nemůže tě nikdo slyšet?" ozval se z druhého konce melodický hlas, který bez jakýchkoliv dohadů patřil jí. Potvrdil jsem otázku a pro jistotu zašel do připojené koupelny, která u tohoto pokoje byla. Neměl jsem tak šanci spatřit nezvaného špióna v mém království.

"Není teď někdo vyloženě proti vám?" Starost, jež z otázky vyznívala, znamenala jediné. Problémy na cestě.

"Ne, proč?" Stále jsem nezvládl pochopit složitou situaci, protože mi chyběly indicie. Které ona zřejmě znala. A podle intonace z nich měla strach. Být muzikantem je někdy výhoda.

"Dejte..," povzdechla si, "dejte si pozor na Gabrielle." Po této zprávě bez rozloučení zavěsila. Chvíli jsem nevěřícně zíral do ztichlého reproduktoru. Ale ten mi překvapivě neposkytl sebemenší odpověď.

Odešel jsem z koupelny a chtěl se znovu pokusit se uklidnit na pavlači pod oknem. Ale zarazil jsem se. Já přece nenechával dveře z pokoje otevřené dokořán.

Vyšel jsem před pokoj a rozhlédl se po rozlehlé chodbě. Nikde ani známka sebemenšího pohybu. Nezbývalo mi tedy nic jiného než pokrčit rameny, zavřít a jít si utřídit myšlenky.