Bleach- Čas ztracený v mlze

Dny, které se nikdy nevrátí

( Ahojky. Konečně jsem tu s novým dílem. Vím, že to trochu trvalo. Doufám, že to bude stát za to, protože mi to dalo dost práce. Upřímně, někdy jsem trochu nevěděla, jak to mám zformulovat. Byla bych ráda, kdyby mi někdo napsal, co se mu líbí, nebo co by potřebovalo trochu změnit. Kdo chce další díl, ať zvedne ruku :D )

Anee

Kolem místa, odkud vychází to Reiatsu, je ještě několik Hollow. Dostat se přes ně nám zabere jen malou chvilku. Potom se vydáme přímo tam, odkud vycházelo to Reiatsu.

Na místo dorazíme za chvilku. Čím více se přibližujeme, tím více ve mně sílí nepříjemný pocit. Po chvilce doběhneme na malou mýtinu, kde se pár centimetrů nad zemí vznáší průchod. Na jméno si nevzpomenu, ale jedno vím určitě. Tento průchod používají Hollow na cesty z jednoho světa do druhého. Je to něco jako náš Senkaimon. Tyto dvě brány se dost odlišují, jak vzhledem, tak prakticky. Vzhledově je to naprosto jednoduché. Senkaimon vypadá jako odsunovací dveře, které se otevřou a začnou bíle zářit. To druhé je jako trhlina v obloze, která je temná a máte v ní, ostatně i poblíž ní, dost nepříjemný pocit.

Reiatsu už je tak silné, že mám co dělat, abych se nezačala ošívat. Brána se již pomalu zavírá, ale na černo černém pozadí jsem uviděla postavu. Měla na sobě černé oblečení, které bylo na černém pozadí jen stěží rozeznatelné, ale bylo tam. Nemyslete si, že to splývá. Postava se rozeznat dá jen díky tomu, že portál je černější než její oblečení. Nedá se říct, že je černý, protože je doslova temný. Je to ta nejtmavší barva, jakou si dokážete představit. Nevypadá jako Hollow, to je jediné co si stihnu uvědomit. Vypadá jako normální člověk nebo shinigami.

Čím víc se brána uzavírá, tím víc Reiatsu slábne. Cítím odtud démona. Možná tam je další, nebo je to extra silný Hollow. Brána se již docela uzavřela a zmizela. Nevím, co to bylo, ale když už je to pryč, cítím se mnohem lépe.

„Co to proboha bylo?" zeptá se Byakuya.

Dívám se před sebe, jako bych viděla ducha a odpovím: „To netuším. Máš nějaký návrh?"

„Ne, proto se ptám" odpoví.

„Podle mě už bychom měli jít domů" řeknu a podívám se na Byakuyu.

Přikývne a pomalu se vydáme směrem k domovu. I tak mám mnohdy nepříjemný pocit. Stále se mi zdá,  že je něco špatně. Nevím proč, ale pořád se cítím nepříjemně. Je mi divně, jako by v mém nitru něco chybělo, ale nevím co. Snažím se na to nemyslet, ale moc to nepomáhá.

Cestou k domovu si dáme jednu přestávku. Navečeříme se, protože se nám ten úkol nějak protáhl. Už byla hluboká tma. Cesta zpět nám trvá asi dvě hodiny. Sice už cestu známe, ale tma nám nijak nepomáhá. Chvílemi si povídáme a chvílemi mlčíme. Tak je to ostatně vždy, když spolu někam jdeme. Nálada se mi stále nezlepšuje. Nevím, čím to je. A o mě dost zaráží.

Když už jsme jen kilometr od Soul Society, začnu mít  nepříjemnější  pocit než předtím. Tady něco nehraje. Něco je tu jinak, ale co? Přijde mi, jako by tu něco chybělo. Něco dost podstatného. Rozhlížím se kolem sebe a snažím se najít příčinu svého neklidu, ale na nic nemohu přijít.

Byakuya se na mě podívá s otázkou v očích a nakonec se zeptá: „Stalo se něco? Chováš se dost divně."

„Nevím. Něco mi tu nesedí, ale nevím co. Přijde mi, jako by tu chybělo něco hodně podstatného" vysvětlím mu.

Chvíli se zamyslí a potom řekne: „Já nic necítím."

Podíváme se na sebe a pokrčíme rameny. Poté pokračujeme v cestě. Nepříjemný pocit stále sílí. Nikde nevidím nic, co by mě mohlo takhle znervózňovat. Když už jsme skoro u brány, zkontroluji Reiatsu lidí z naší rodiny. Dělám to tak vždycky. Většinou se mi podaří zjistit, jestli jsou v pořádku, nebo alespoň kde jsou. Dnes se mi nepovedlo zjistit nic. Ani známka po rodičích, nebo po nikom jiném. To se mi nikdy nestalo. Nikdy! Co se mohlo stát. Dneska měli tu svoji radu, ale i tak se mi to nezdá. Několikrát si ověřuji, zda jsem se nespletla. Nespletla jsem se. Nemohu tu nikoho najít. Jsou dvě varianty. Mohli někam odejít, ale to je dost nepravděpodobné. Nebo jsou někde, kde je obklopuje oheň. Potom je tu ještě třetí varianta, ale na tu raději nebudu myslet.