Bleach- Čas ztracený v mlze

Boj a stále jen boj

(Ahojky. Tak jsem tu s novou částí. Doufám, že se vám bude líbit. Něco jsem psala asi do půl jedný do rána, takže kdyby tam byly blbosti, nebo překlepy, tak se omlouvám. Už tam je něco málo akce, takže komentujete . (Poznámka k poslední části: Původně jsem Bykuyovi chtěla dát přezdívku Růžový panter, ale nakonec jsem si to raději rozmyslela. :D))

Anee

 Ráno se probudím dokonale odpočatá. To, co mi v noci říkala a ukazovala Lju, tak na tom asi něco bude. Za celou noc jsem se naučila celkem obstojně lovit a stopovat. Taky mi ukázala, jak se přeměnit z vlka do člověka a naopak. Říkala, že by to mělo fungovat i v Soul Society a spol. Dneska dopoledne mám volno. Konečně budu mít chvilku klidu. A nemusím vstávat. To je cool.

 Po chvíli vylezu z postele a dojdu si pro tašku, kterou jsem tu včera večer nechala ležet. Vytáhnu z ní knihy, které jsem si půjčila a zalezu zpět do postele. Otevřu knihu s naším rodokmenem a začnu číst.

 V rodokmenu najdu hned několik záhadných nebo nevyřešených úmrtí. Náhodou vždycky se v ten samý den narodilo dítě. Dvakrát narazím na to, že daný člověk zemře za podobných okolností. Když dočtu, musím si to chvíli třídit v hlavě. Takže mi hrozí nebezpečí a to docela velké. Musím skrývat to, kdo vlastně jsem. Jedna věc mi  ale není jasná. Proč nás zabíjejí. Vždyť ze zápisů je patrné, že všichni toužíme po klidném životě v Soul Society. Tohle fakt nechápu. Je tu sice pravděpodobnost, že by se démon vymkl kontrole, ale na to by stačila obyčejná pečeť.

 Chvíli ležím v posteli a lámu si s tím hlavu. Mám sice pár variant, ale všechny jsou dost nereálné. Třeba dřív démoni bojovali se Soul Soiety, ale to asi ne. Nebo tu nemůžou existovat a za nějaký čas, kdy jsou v klidu, se nastřádá tolik energie, že by to mohlo ohrozit Soul Society. To sice možné je, ale je tu přece spousta kapitánů, kteří jsou dostatečně silní, aby to vyřešili. Nebo se démona prostě bojí. To ale není důvod vraždit nevinné lidi, natož shinigami.  Někteří byli i hodně nadějní a silní. Kruci! To nevyřeším, ani kdybych se postavila na hlavu. Nebudu se tím zabývat. Možná mě něco napadne samo.

 Odložím knihu na stůl a jdu se najíst. K snídani si namažu chleba s máslem a se šunkou. „Rodiče jsou zase v práci, takže s nima si asi moc zábavy neužiju," povzdechnu si. No nic, mě to odpoledne taky čeká. Dneska jsem nahlásila výběr svého zástupce. No to bude zase zábava. S ironickým úsměvem se pustím do jídla.

 Po snídani se umyju, převléknu a dojdu si pro druhou knihu. Svalím se k ní do křesla a snažím se nějak si s ní poradit. Podívám se na ni, ale text se nijak nezměnil. Je naprosto nečitelný. Nevím, jestli je nějakým cizím jazykem, ale rozhodně nevím, co to má být. Zkouším ji otáčet na všechny různé strany, ale nijak mi to  nepomáhá.

 Najednou se mi v hlavě  ozve hlas: „Zkus do té knihy vložit trochu svého Reiatsu." Byla to Lju.

 V hlavě zformuluji odpověď a pomyslím na ni: „Nevěděla jsem, že s tebou můžu mluvit i ve dne.

 „Ups! Já ti to zapomněla říct," zachichotá se.

 Hned jsem si představila její vlčí úsměv. Sama pro sebe se pousměji a zkusím, co mi poradila. Funguje to! Znaky se přeskupují a otáčejí. Nakonec z toho vznikne text. Už je úplně čitelný. Na obalu knihy je ozdobným písmem napsáno - Kronika Vlčích duší. Všimnu si toho, že i obraz na přední straně knihy se změnil. Je to obraz hlavy vlka s nádherně modrýma očima. Vypadá to přesně jako Lju. Ne to není tak přesné. Ona to je Lju. Chvíli se na knihu jen dívám, ale po chvíli začnu číst první stránku.

 Tuto kroniku píši pro příští generace Vlčích duší. To, že jsi jí dokázal otevřít, milý čtenáři znamená, že jsi také jeden z nás. Doufám, že se ti tato kniha bude hodit a že v ní najdeš vše, co potřebuješ. Pokud ne, radím ti, aby ses zeptal Ljubi. Vypadá sice hrozivě, ale v jádru má dobré srdce. Nezapomínej na to, že máš sílu, která je obrovská. Prosím, nakládej s ní rozumně.