SPOJENÍ S LESEM✔ [PROBÍHÁ OPRAVA]

Kapitola 1.

Strašně se bojím. A to jsem ještě před rokem machrovala, že první školní den zvládnu v pohodě. Teď bych dala nevím co za základku. Nastupuji na uměleckou školu, která je zaměřená na výtvarné umění. Myslela jsem si, že dostat se na tuhle školu bude ta nejtěžší věc, ale na přijímačkách jsem skončila osmá z padesáti. Ale teď jsem zjistila, že první den v nové škole, kde nikoho neznáte, je mnohem horší.

Už od malička miluju kreslení a mám na něj i talent, jinak bych se asi nehlásila na uměleckou školu, to dá rozum. Několikrát už jsem také měla obrázek na výstavách a také získala mnoho ocenění, které mi právě teď visí na stěně v pokoji, kam bych nejraději právě teď utekla.

Když jsem přišla do třídy, usmála se na mě jedna dívka. Měla fialové vlasy, což mě na ní hned zaujalo. Vždycky jsem se taky chtěla nechat obarvit na nějakou radikálnější barvu, než je blonďatá, ale mamka mi to nikdy nedovolila. Protože mi ta holka byla sympatická, šla jsem k ní a zeptala se, jestli je vedle ní místo. Přikývla na souhlas.

,,Mimochodem jsem Avril, a ty?" zeptala jsem se ze zdvořilosti.

,,Já jsem June." odpověděla mi a usmála se.

,,Jaká náhoda, že se také jmenuješ po měsíci. Jinak máš moc hezké vlasy. Fialová ti sluší."

Když jsem to dořekla, vykulila na mě oči. Jako kdybych právě řekla nějakou stupidní věc, kterou by mělo vědět i tříleté dítě. Ale to jsem neřekla. Jen jsem jí pochválila vlasy, nic víc.

,,Děkuju, moc lidí si jí nevšimne." odpověděla po chvilce ticha a zase se usmála.

Pak už jsem se jí na nic neptala, protože jsem přemýšlela nad tím, co řekla. Moc lidí si jí nevšimne? Vždyť to úplně bije do očí. Ta fialová má barvu fialek, sem tam se tam objeví stopy růžové. Byla to první věc, které jsem si všimla, když jsem přišla do třídy. Potom už ale přišla učitelka, tak jsem se ze svého přemýšlení vrátila zpět do reality.

,,Dobrý den, " začala učitelka. ,, Jmenuji se Augusta Bezová a jsem vaše třídní učitelka."

Pak ještě něco vyprávěla, ale to už jsem se zase ztratila ve svých myšlenkách. Další člověk, co se jmenuje po měsíci akorát v angličtině. A myslím, že jsem v jejích kaštanově hnědých vlasech, zahlédla odlesky zelené barvy. Z přemýšlení mě vytrhlo až vyvolání mého jména.

,,Avril Hauzová?" řekla učitelka a přitom se rozhlížela po třídě, aby co nejdříve objevila majitele svého jména.

,,Ano, to jsem já." řekla jsem a přihlásila se.

,,Řekni nám něco o sobě." Pobídla mě s úsměvem na tváři.

Nervózně jsem se postavila.

,,Dobře, takže já jsem Avril, je mi patnáct let a strašně ráda kreslím. Mám ráda plavání. Ráda se procházím jen tak v lese a také ráda čtu."

To bylo všechno, co jsem svým spolužákům o sobě řekla. Neuměla jsem se moc představovat a ani jsem nebyla nějak moc společenský člověk.

,,Dobrá. June Waltrová?" pokračovala dál učitelka a dál těkala očima po třídě.

Vedle mě se June přihlásila a následně vstala. Odkašlala si, aby jí nepřeskakoval hlas.

,,Takže já jsem June. Ráda bych se jednou stala kadeřnicí, takže si na svých vlasech zakládám. Nikdy bych si neobarvila hlavu na nějakou bláznivou barvu. Také ráda maluju."

Potom se posadila. Vážně právě teď řekla, že by se nikdy neobarvila na bláznivou barvu? Vždyť má celou hlavu fialovou! To už jsem barvoslepá?

Poté, co učitelka takhle vyzpovídala celou třídu, nám rozdala rozvrhy na tento školní rok. No super, ve středu máme do čtyř hodin odpoledne. No, ale jinak do půl druhý. To se dalo přežít.

Po vyučování jsem zastavila June předtím, než odešla.

,,Počkej, dáš mi na sebe nějaký kontakt?" zeptala jsem se a pokusila se o upřímný úsměv.

,,Jasně, tady máš moje telefonní číslo, klidně mi pak můžeš zavolat, jestli chceš." odpověděla mi jednoduše.

,,Dobře, děkuji. Teď už ale musím běžet, musím totiž ještě nakoupit nějaké věci do školy." řekla jsem a otočila se k odchodu.

Teď mě ale naopak zastavila June.

,,Počkej, můžu jít s tebou? Také mi ještě pár věcí chybí." zeptala se a nervózně se přitom podívala na špičky svých bot.

,,No jasně. Tak co kdybychom si dali sraz ve 13.00 v obchoďáku, co je ve městě?" navrhla jsem s náznakem nadšení v hlase.

,,Jo, to zní super, tak zatím a v jednu v obchoďáku." rozloučila se mnou a usmála se.

Potom se otočila a odešla. Já udělala to samé a vyrazila domů na oběd.