SPOJENÍ S LESEM✔ [PROBÍHÁ OPRAVA]

Kapitola 14.

Ráno, když jsem se vzbudila jsem našla na nočním stolku papírek. Byl to vzkaz.
Avril, přijď dneska v 4 hodiny odpoledne do lesa. Budeme mít trénink. A né že se uleješ. -Ryan.

Trénink? Dneska? To se mi moc nechce, ale tak nedá se nic dělat. Musím se umět bránit. Pak jsem vstala. Oblékla se a šla nasnídat. Prostě jako každý den. Před domem na mě čekal Chriss. Jako vždycky.

Chriss: Ahoj, stalo se něco?
Já: Vím o tom pravidlu.
Chriss: A..
Já: Nic neříkej. Nechci vědět, kdo je u mě napsaný. Jsem šťastná s tebou.
Chriss: Ale..
Já: Ne neříkej nic.

Pak jsem ho chytla za ruku a táhla ho do školy. Před ní jsme se zastavili a rozloučili se. Ve třídě byl kupodivu klid. Většinou tu je rušno.

Já: Ahoj. Co se stalo, že je tu takový klid?
June: Celesta před chvílí omdlela. Šla na ošetřovnu.
Já: A je v pohodě?
June: Myslím, že ano.

Ale asi nebyla. Do třídy už se ten den nevrátila. Dělalo mi to docela starost. I když jsem jí neměla moc v lásce měla jsem takový pocit, že se musím ujistit, že je v pořádku.

Já: Paní učitelko?
Učitelka: Ano Avril?
Já: Mohu jít zkontrolovat Celestu na ošetřovně?
Učitelka: Ano můžeš.

Vyskočila jsem z místa a pádila si to na ošetřovnu. Před dveřmi jsem se zastavila. Něco mi tu nehrálo. I přes tento divný pocit jsem zaklepala. Ale neozvalo se žádné dále. Jen ticho.

Tak jsem vstoupila i bez pozvání. Ale to co jsem viděla mě úplně vykolejilo. Na zemi ležel ošetřovatel. Vypadal, že je v bezvědomí. Ale Celesta tu nikde nebyla. Ne ne ne ne ne. To není možné. Ne. Kam se ztratila? Jak se dostala pryč? Musela jsem zhluboka dýchat. Nádech. Výdech. Co budu dělat? Peter. Co kdybych mu zavolala? To znělo jako dobrý nápad. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky.

Cizinka: Kdo jsi?!
Já: Šla jsem zkontrolovat spolužačku.

Otočila jsem se na ni.

Cizinka: Vypadni odtud! Do těhle věcí ti nic není.

Na nic jsem se jí neptala. Šla jsem prostě pryč. Co jiného jsem měla dělat? Když jsem byla na konci chodby zaslechla jsem, jak někomu volá.

Cizinka: Není tu. Ano někdo tu musel být přede mnou. Jo najdu jí. A až jí najdu zabiju jí. Je to teprve jedna z dvanácti. Nevíme kdo ani kde jsou další. Ale jedno vím jistě. Všechny je zabijeme.

To už mi srdce málem vyskočilo z hrudníku. Chtějí nás zabít? Ale kdo? Co jsou zač? Přišla na to, že já jsem taky jednou z 12cti? Ta cizinka musela mluvit o Celestě. Je taky jednou z 12cti? No jasně Májová, proč mi to nedošlo dřív. Vrátila jsem se do třídy.

Učitelka: Tak co? Jak je na tom?
Já: Šla domů.
Učitelka: Aha, dobře.

Po zbytek hodiny jsem přemýšlela nad tím co budu dělat. Nešla jsem ani na oběd, protože jsem neměla hlad.

Když jsem šla domů všimla jsem si kluka, jak na mě kouká. Šla jsem dál. Měla jsem sice strach, ale to se nesmí dozvědět.

Otočila jsem se, ale ten kluk už tam nebyl. Když jsem se chtěla otočit zpátky narazila jsem do toho kluka.

Já: Kdo jsi a co po mě chceš?!
Kluk: Ty nevíš kdo jsem?
Já: Ne jak bych asi mohla? V životě jsem tě neviděla.
Kluk: Ty vážně nevíš?
A pak se to stalo zase. Naskočila mi vymazaná vzpomínka. Tohohle kluka znám. Hráli jsme si spolu, když jsme byli malý.

Já: No jasně Cody.

Padla jsem mu do náručí.

Cody: No konečně jsi si vzpomněla.
Já: Co tu vůbec děláš?
Cody: Jsem tu na návštěvě a řekl jsem si, že bych se mohl stavit u staré kámošky. Pak jsem ale zjistil, že si mě nepamatuje.
Já: Promiň je toho na mě moc. Ale je od tebe hezké, že jsi se stavil.
Cody: Určitě se ještě uvidíme.

Rozloučili jsme se objetím. Vážně bych ho nepoznala. Hrozně vyrostl. Ale něco se na něm změnilo, ale nevím co. Když jsem přišla domů, nikdo nebyl doma. Až na Bernieho. Ten je tu vždy.

Jsou dvě hodiny. Mám dvě hodiny do tréninku. Šla jsem si sednout na okno. Přemýšlela jsem. Co teď asi dělá mamka? Stýská se jí po mě? A co Mike? Ne na toho myslet nechci. S Mikem mi na mysl naskočil i Ross. A taky to pravidlo.

Ne na to taky nechci myslet. Pak jsem si vzala knížku. Už dlouho jsem si nečetla. Potřebovala jsem se odreagovat. Četla jsem si hodinu a půl. Potom jsem si vzala běžecké legíny, tílko a mikinu a šla do lesa. Miluju to tady. Je to jako bych byla naplněná nekonečným množstvím energie.
Ryan: No vida. Přišla jsi.
Já: Chci umět to co ty.

Ryan zase použil to neviditelné kouzlo.

Ryan: Budeš se muset hodně učit. Ale dneska ti ještě není 16náct, proto nemůžeme trénovat kouzla. Začneme proto s fyzičkou.

Pak se objevil tak půl metru ode mě.

Ryan: Utíkej jako kdyby ti šlo o život.
Rozeběhla jsem se. Hádala jsem, že za chvíli poběží za mnou. A taky že ano. Dal mi 3 sekundový náskok. Slyšela jsem ho jak mi je v patách a tak jsem ještě zrychlila. Utíkala jsem vážně jako o život. V tu chvíli jsem nevěděla, jak blízko jsem byla smrti. Jinak bych v tuhle chvíli použila jiné přirovnání.

Další díl :) Děláte si srandu? 600 reads? Jako vážně? Jste skvělí!! Děkuju vám moc <3 každý hezký koment, jak u téhle knížky, tak u kamaráda mě strašně těší!!<3