Hunger Games : Imperie Avender

Roses and points

Nastoupím do výtahu. V kabině, ne zrovna milosrdně zasahuji tlačítko s číslem dvanáct pěstí. Mířím ke svému pokoji, když však uslyším své jméno, rozeběhnu se k němu. Otvírám dveře a ohromeně zůstanu stát na místě. Jako dýka mnou projede nepřirozená vůně růží. Všude kam se dívám jsou růže, spousty růží s obřími květy barvy sněhu. Effie mě dobíhá. S podpatky to určitě musí vypadat legračně, avšak na to se teď nesoustředím.

,,Můžeš mi vysvětlit...'' Zarazí se v půlce věty. ,,Co to je?'' Neodpovím ji a s hřbetem ruky přitisknutým pod nosem jdu k malému stolku na kterém leží psaníčko. Rozložím jej. Pečlivým písmem v něm stojí:

Gratuluji vám k dosavadním úspěchům a věřím že Hladové hry vyhrajete, toto je menší dar ode mě.

V sekundě zmuchlám psaníčko a odhodím ho do krbu jako by bylo jedovaté. Myslím že vím od koho jsou ty růže. Prezident Snow, to on má vždy naprosto stejnou bílou růži v klopě. Ale když se to tak vezme, ne je to nesmysl, proč by mi zrovna on posílal růže? On, ten bezcitný člověk? ,,Co tam bylo? Proč jsi to zmačkala a spálila?'' Popadnu tolik růží kolik unesu a hodím je do krbu. ,,Víš co, na tom nesejde, není to nic, s čím by sis musela lámat hlavu.'' Věnuji jí rychlý úsměv. ,,Co kdyby jsi šla dolů za ostatními a zavolala mě až se budou rozdávat body?'' navrhuji. Pomalu ji dotlačím až na chodbu a rychle za ní zaklapnu dveře.

Naházím zbylé růže do krbu a otevřu okno. Bohužel ani tak úplně nevyprchá vůně, jež tu ulpěla.

Potřebuji sprchu, a to hned. Shodím ze sebe veškeré oblečení a vejdu pod horkou vodu. Proud mě pomalu stravuje. Cítím snad každý milimetr bolavé kůže. V hlavě mi víří miliony pocitů, myšlenek a otázek. Promnu si obličej. ,,Bože!!'' Křičím si do dlaní a lokám si vody. ,,Proč! Proč proč!'' ječím, ale zároveň se to snažím tlumit. Zrak se mi zamlží a mě dojde, že brečím. Sedám si do rohu a nechávám své slzy aby se smísily s barevnou vodou. Sedím tam hodně dlouho. Co jsem komu kdy udělala že jsem si tohle zasloužila? Ptám se sama sebe. Zhluboka se nadechnu a otírám si oči. Vypínám vodu a balím se do hebkého ručníku. V šatníku popadnu první šaty které mi padnou do ruky a vezmu si je. Ještě mokré vlasy si zapletu a na nohy si vezmu boty s co nejnižším podpatkem. Kašlu jim na hodnocení, kašlu jim na všechno. Zakručí mi v žaludku. Avšak na večeři s ostatními nemám náladu. Nemám vůbec na nic náladu. Položím se na postel, hlavu opřu o polštáře a zrak upřu na strop.

Další dvě hodiny se pokouším hypnotizovat jedno místo nahoře, když uslyším pomalé zaklepaní a někoho vstoupit dovnitř. ,,Teď nejsem moc dobrá společnice, Deene.'' Při posledním slově se na něj otáčím. ,,Dělali si starosti a já taky.'' Posadí se na okraj mé postele. ,,Jsem v pohodě.'' ,,To vidím, ležíš tu jako hromádka neštěstí a mě zajímá proč?'' Mlčím. Na jednu stranu bych se ho ráda zeptala na tolik věcí a svěřila bych se mu, na tu druhou mu přeci nemám věřit.

,,Chci jen aby jsi byla v bezpečí.''

Tázavě se na něj podívám.

,,Tak proto? Proto jsi chtěl abych se přidala k profíkům? Abych byla v bezpečí?''

Sklopí zrak. ,,Proč tohle děláš? Měl bys plánovat strategii a né se starat o mě,'' ptám se jej.

Zvedne oči a zahledí se do těch mých. Až teď si uvědomuji jednu skutečnost která mi dříve unikala. Jsou nádherně modré, jako obloha, nikoli šedivé. Nakloní se blíž. Cítím jeho zrychlený dech. Pohladí mě po tváři, usmívá se. Uvědomím si že dělám úplně to samé, takový úsměv jsem na tváři už dlouho neměla. Překoná zbylé milimetry, co dělí naše rty, a políbí mě.

Pomalu se oddálí. ,,Myslím že bychom měli jít'' zašeptá. Přikyvuji. Vůbec totiž netuším, co bych měla říct. Deen mi pomůže vstát. Proplete své prsty s mými a vede mě do salonu.

,,Ták,'' Mass se na nás otočí, ,,Když už jste tady oba, musím se zeptat, jak mizerní jste byli?''

,,Já myslím že docela dobrý, chvíli jsem ukazoval hod kopím než mě propustili,''řekne Deen. Alespoň někomu se dařilo. ,,A ty drahoušku?'' zakření se na mě. ,,Já jsem naprosto spokojená, napochodovala jsem tam, zasáhla šípem střed, nikdo si mě ale nevšímal tak jsem po nich vystřelila, jo a málem bych zapomněla, odešla jsem, aniž by mě propustili.'' Všichni mají pusu dokořán a zírají na mě. Ticho prolomí až Mass, který se rozesměje. Teď se pro změnu díváme my na něho. Effie se napřímí jako pravítko. ,,Přeskočilo vám? Tobě proto co jsi udělala a tobě že se tomu směješ?'' ,,Promiň Effie, ale tohle JE přeci vtipné. Ta holka má kuráže na rozdávání! Jak, jak se tvářili?'' Zalyká se. ,,No, byli docela dost vyděšení. Upřímně, myslela jsem si že to od tebe schytám nejvíc, po profících..'' ,,Těžko,'' ukazuje nenápadně k Effii. ,,Já to viděla!'' Cítím, že se mi koutky zvedají vzhůru a nejsem jediná, všichni už se smějí až na Effie.

,,Už to začíná.'' Někdo zapíná televizi. Postupně se ukazuje fotografie a potom hodnocení. Profíci mají devět nebo deset. Ostatní jsou na tom celkem solidně. Náš kraj přichází na řadu poslední. pevně stisku Deenovi ruku. Na obrazovce se objevím já a vzápětí mé hodnocení. Jedenáct!

,,To je nějaký nesmysl'' obracím se k ostatním. ,,Nejspíš se jim líbí tvůj temperament,'' krčí rameny Mass. ,,Připijeme na Imperii, dívku v plamenech, nechť má vždy takovou drzost!'' Zasměju se. ,,Na Imperi!''

Tadá, další kapitola. Tak pěkné čtení! ♥