50 Shades od Finnick

You're hero, Johanna. - Jsi hrdinka Johanno.

Johanna vtrhla do mého domu jako velká voda. Úplně zapomněla, co se předchozí noc stalo a tak se vrhla přímou cestou na střepy, které pokrývaly celou podlahu. Ještě omámeně, neschopem pohybu jsem ji sledoval a hlavou mi probíhala jediná myšlenka. Pokud se Johanna rozběhne přes všechny ty střepy, dřív nebo později se pořeže a tím si ublíží. Zase. A poteče jí krev a já se nad ní budu zase jen zoufale sklánět. V tom jsem si uvědomil jedno. Sklopil jsem hlavu a spočinul zrakem na našich propleených prstech. Johanna mě málem stáhla s sebou, když jsem ji zatáhl za ruku zpět. Fungovalo to a ona mi padla do náruče."Opatrně." Podotkl jsem. Ona jen převrátila oči."Ježíši, Finnicku, to jsi tady nemohl uklidit?" Pustila mi ruku a obrátila se ode mě. Otočila se na nejbližší stolek, smetla z něj lampu na zem a já uslyšel střepy, které se tříští o podlahu. Vyhoupla s ena stůl tak ladným pohybem, jako by to dělala každý den a začala se věnovat odlupování typického černého laku ze svých nehtů. Zůstal jsem stát a zíral na ni. Byl jsem jako ve snách, ale zvuk tříštícího se skla mě probral. Lehce mi klesla brada. Nechápal jsem to, ledově klidná, vůbec to neřešila. Zřejmě neměla zmatek v hlavě, jako já. "Joha-" Nedokončil jsem. Místo toho jsem si povzdychl, klekl na kolena, abych podbíral alespoň nějaké střepy. Zaťal jsem zuby, když se mi jedn z nich zabodl do kolene, ale nic jsem neřekl. "Jestli chceš vést nějakou hlubší debatu.." začala Johanna a pořád mi nevěnovala jediný pohled, i když jsem se před ní skláněl na kolenou. Ale jí to bylo jedno. Samozřejmě. "Tak ti předem říkám, že tady neuspěješ. Prostě jsme spolu spali a co? Hlavně na mě nezkoušej nějaká sladký řečičky." Dodala a dál si odlupovala lak. Cítil jsem, jak se mi třesou ruce. Pokusil jsem se je vytřepat, ale zapomněl, že v rukou svírám střepy. Na dlaních se mi téměř okamžitě objevily rudé skvrny. Chvíli jsem na ně zíral. Krev je ve skutečnosti jiná. Víc temně rudá, než si všichni myslí. Ale necítil jsem bolest. Teoreticky. Byla to spíš bolest, který zahání bolest. Zvláštní. Beze slova jsem se zvedl a upustil střepy, na které dopadaly kapky mojí krve zpět na zem. Mířil jsem do koupelny. Ohlédl jsem se na Johannu a naše pohledy se setkaly. Zavrtěl jsem hlavou a vešel do koupelny. Pustil jsem ledovou vodu. Moje rudá krev konstrastovala na bílém umyvadle. Vzal jsem do dlaní mýdlo a začal si drhnout rány. Byla to hloupost a já to věděl, ale bylo mi to jedno, jedno že mě mýdlo štípe do čerstvých ran, stejně tak jedno, jako Johanně nás vztah. Voda se barvila do růžové a odnášela s sebou kromě mé krve i mé odhodlání. Zvedl jsem hlavu a v zrcadle jsem spatřil kromě své ztrhané tváře i Johannu. Stála opřená o dveře veducí do koupelny. Povzdychl jsem si a sklopil hlavu k umyvadlu. Zastavil jsem vodu, ale ruce nepřestaly krvácet. Johanna měla ve tváři něco zvláštního. Už jí chyběl jistý nezájem, vypadala smutně. Opatrně ke mně přišla, objala mě okolo pasu a halvu si položila mezi mé lopatky. Cítil jsem její nepravidelný dech a jak mě jají vlasy zalechtaly na zádech. Zavřel jsem oči a rukama pevně stiskl hrany umyvadla. Na malou vteřinu jsem si dovolil vychutnat si její dotyk a jen jsme tam beze slov stáli. Nevím, kolik minut uplynulo. Věděl jsem, že všechno ostatní počká a cítil jsem, jak pramínky krve stékají na umyvadlo. Po chvíli jsem se jí vyvlékl z oobjetí a otočil se tváří k ní. Mlčela. "Víš, já.." Hořce jsem polkl. Sklopil jsem hlavu a nepatrně jí zavrtěl. "Snažil jsem se. Vážně jsem se snažil, ale bez Tebe.." Mluvil jsem spíš k podlaze, než k ní. Najednou jsem ucítil, jak mi na ruce přikládá ručník. Bílý. Zvedl jsem k ní hlavu. "Já vím, že ty na tohle.." mávl jsem rukama, za které mě držela.. "Nejsi, ale myslel jsem, že i ty bys mohla uznat, že si potřebujeme ujasnit jak to mezi námi je, protože si myslím, že když to neuděláme bude to jen den ode dne horší a horší a přestaneme se vídat a já.." Odmlčel jsem se. Dlouhou chvíli jsem se jí díval do očí, ze kterých se vytratily typické jiskry. "Já tě sakra ztratit nechci Johanno. Promiň, omlouvám se, ale myslel jsem si, že i ty jsi myslela, že je mezi námi, něco víc, než pouhé kamarádství po těch letech. Pro Tebe, to možná nic neznamená, spíš samozřejmě, že ne, sama jsi to řekla, ale pro mě ano a klidně mi můžeš vyčíst, jak přehnaně citlivý podle tebe jsem, i když to by byl vedle Tebe bez urážky i kámen, ale já myslím vážně, co říkám. A teď se nutně potřebuju opít, takže jestli mi nehodláš vážně říct ani jediné slovo, tak jdi.." Poslední sloa jsem spíš zašeptal. Bylo těžké to vyslovit. Nechtěl jsem ji poslat pryč, vážně jsem nechtěl. Vlastně to bylo to poslední, co jsem chtěl. Cítil jsem, jak mě v očíchh pálí. Nepamatuji si, že bych se rozhodl brečet. Párkrát jsem zamrkal. Znenadání se Johanna postavila na špičky a začala mě líbat. Byl to jiný polibek, než ty, kter padly minulou noc. Bylo v něm o něco méně vášně, ale o hodně více citu, něhy a lítosti. A především snahy zahnat obavy a odvést mou pozornost. Uvědomil jsem si, že nevědomky a už vlastně tak nějak automaticky posunuju svoji ruku k jejímu pasu. Ona mi pro změnu zaplétala prsty do vlasů. Dokonalá synchronizace. Nechal jsem se unášet jejími polibky, na klíční kost, na krk a marně si připomínal, že si musím na něco vzpomenout. Její prsty na mých lopetkách. Moje prsty, které zabloudily ke knoflíkům její košile. Dokonalý pár. A právě ten my nejsme. Nemůžu.. Nemůžu s ní spát, když právě to je ten, důvod proč s ní musím mluvit. Opatrně s omluvným pohledem jsem se od ní odtáhl. Oči ještě nechala chvíli zavřené a zrychleně dýchala, jako já. S doširoka otevřenýma orčima jsem od ní ustoupil a narazil do umyvadla. "Finnicku, co to sakra.." Zašeptala a snažila se mě přitáhnout zpět. "Ne Johanno." Řekl jsem a docela mě překvapilo, jak působivě má slova zněla, přičemž jsem byl uvnitř jen zničený uzlíček nervů. "Já.. já chci vědět na čem jsem. Neodkážu žít s tím pocitem, že tu někdy budeš a někdy ne." Johanna si povzdechla a spustila ruku z mého hrudníku. Poodešla pár kroků a otočila se ke mně zády. Jednu ruku zaťala v pěst a pak povolila. Opřela se jí o stěnu a svěsila rameny. "Tak dobře.." Vydechla odevzdaně téměř šeptem. Zůstal jsem stát na místě. "Ano.." začala odhodlaně, ale její hlas se zachvěl. "Já vím, že po tom všem, po tom, kolik u Tebe a s Tebou trávím času, po tom, po tom množství neprospaných nocí a hlavně po té včerejší, po tom všem... zákontě nemůžeme být jen přátele, i když se tomu pocitu snažím bránit, jak jen to jde. Pochop to prosím tě. Nikdy mi na nikom nezáleželo a když už, tak ten člověk dopadl špatně. Ale jen díky tomu, jak "necitlivá".." hystericky se zasmála a já měl dojem, že plakala a proto se ke mě nechtěla obrátit. "Podle Tebe jsem.. Snad jako kámen, jsem se dostala až tam, kde jsem. Nemohla.. nemohla bych dojít dál, kdyby mi na někom příliš záleželo. Byla bych příliš zranitelná. A to jsem si nemohla nikdy dovolit. A když jsem mohla, nevěděla jsem, jak na to. A to jsi mi koneckonců dost jasně naznačil. K sakru Finnicku, já jsem Johanna Masonová, co po mě vlastně chceš? Prostě a jednoduše, kdybych se starala o někoho jiného než o sebe.. přeskočilo by mi a na tohle já vážně nejsem stavěná. Chceš snad milostná vyznání?" Otočila se ke mě a bezocně rozhodila rukama. Všiml jsem si, jak se třásla. Oči měla zalité slzami, které se každou novou vteřinou přelévaly přes okraj a vytvářely tak novou brázdu na její tváři. Nikdo si neumí představit, jak to bolelo. "Tak tady jedno máš. Jsem zbabělá na lásku a proto jsem na Tebe tak protivná. Protože jsem si vždycky, že jsem nejsilnější a postupem času jsem si začínala uvědomovat, že to pravda není, protože v té vaší slavné lásce je síla, která je nadevšechno a ty tyhle ovládáš narozdíl ode mě." Rozvzlykala se, takže musela na chvíli přestat mluvit, aby se mohla nadechnout. Nečekal jsem na nic, dvěma kroky jsem překonal vzdálenost mezi námi a objal ji. Její uplakané oči mi na hrudi vytvářely kaluž. Cukala sebou a já prozatím zažil jen málo horších věcí. Každý vzlyk, jako by se mi zabodával do srdce. Slzy jí stále nedošly a tak plakala a já ji pevně objímal, protože to bylo jediné, co jsem mohl udělat. "Mám strach, Finnicku." Zašeptala tiše do mé košile, ale já ji slyšel. Políbil jsem ji do vlasů. Copak musíme vždy rozbít tolik střepů, aby jsme se k sobě dostali blíž? "Mám tě ráda, ráda víc než kohokoliv jiného a nedovedu si kurva představit svůj život bez Tebe, ale myslím, že oba víme, jak moc po mě chceš, když chceš romantické večeře u svíček.. Víš, často jsem zatoužila po tom, co mají Peeta s Katniss, ale vždycky jsem to zavrhla s myšlenkou, že já na tohle nejsem, dřív, než jsem něco takového zkusila.." Dodala a otřela si slzy. "A myslíš že já ho nemám? Všichni mají strach, ale od toho tu přece jsem, ne? Abych ti pomohl ho překonat. Mrzí mě, že mi nevěříš natolik, aby ses svěřila, ale to je tvoje věc, můžu doufat, že časem to bude lepší. To je možná jediné, co mi zbývá. Johanno, prosím, dej mi šanci ti dokázat, že to bude stát za to. Nemusíme večeřet u svíček, nemusíš mi říkat, jak ti na mě záleží, nemusíme.. nic co nechceš..." Odmlčel jsem se a pohladil ji po vlasech. "Podívej, mě se taky nelíbí, že bych tě měl přizabít, když tě líbám, ale my dva? My jsme ten nejzářnější příklad protikladů, který na tomhle pitomým světe existuje a protiklady se přitahují." Pohladil jsem ji po tváři. "Vypadám, jakože jsem brečela?" Musel jsem se usmát."Ne, jsi hrdinka, Johanno." Přejel jsem jí rukama mezi lopatkama. Zatřásla se. Políbil jsem ji na čelo. Podívala se na mě a smutně se usmála. Nebyl na to ten správný čas a my oba ot věděli. Johanna byla živel, ne žádná ovečka. Byla oheň, voda i vítr v jednom. A to ji dělalo tak výjimečnou. Nepatřila nikomu, jen sama sobě. Do očí se jí vlily nové slzy. Pohladila mě po tváři. "Já nemůžu.." naznačila rty. Přikývl jsem. V tuhle chvíli bylo to nejlepší pro ni, nechat ji jít. Pomalu a opatrně spustila ruku z mé tváře, až mě bodlo u srdce, jako by to mělo snad být naposled. Ale věděl, že je. Alespoň na delší chvíli. Na tu chvíli, než se Johanna rozhodně vrátit se ke mně. Věděl jsem, že do té doby nemá nic cenu. Pak se otočila, rukou si přikryla ústa, ze kterých jí unikl hlasitý, žíly trhající vzlyk, který mě zlomil. Pak utekla. Věděl, jsem že to není kvůli mě, ale nemohl jsem si pomoct. Bylo to kvůli nám. Ona si to potřebovala srovnat hlavě, i když já měl dávno jasno. Bez Johanny budu znovu tou troskou utápějící žal v alkoholu, i když bývá zatraceně dobrým plavcem. Sesunul jsem se po stěne a přitál si kolena k hrudi. Slzy mě pálily v očích a já jim nebránil. Ne, bez Johanny neměla cenu nic. Ani dýchat. Postvil jsem se k oknu a prsty přejel po okenní tabuli. Je někde tam venku a já jsem tady.