50 Shades od Finnick

You.

//Po dlouhé odmlce vám s omluvou v podobě školy, nemocnice a nedostatku inspirace přináším další kapitolu. Snad se bude líbit:)

Z léta se pomalu stával podzim. Listy na stromech se zbarvily do teplých barev, venku se ochladilo a slunce začalo zapadat dřív. A tohle všechno pozoruji každý den s lahví v ruce zpoza okna mého velkého a až děsivě prázdného domu, které jsem si mimochodem nechal znovu zasklít. A taky jsem vlastnoručně posbíral všechny ty střepy. Když se podívám na mé dlaně bez alkoholového závoje můžu ještě vidět drobné jizvičky. Taky jsem přemaloval všechny ty zničené stěny. Ne, že by se bylo čím chlubit, ale nějaký čas to zabralo. Alespoň jsem se na chvíli zaměstnal. Teď se za mnou občas zastavili přátelé. Konkrétně Haymitch a Effie. Zvláštní ale bylo, že nikdy nepřišli spolu. Byl jsem si víc, než jistý, že mě na rozkaz Effie mají hlídat, abych neudělal nějakou hloupost, jenže to dopadlo trošku jinak. Mou největší starostí bylo jen to, že mi došel bourbon, zatím co oni využívali tenhle volný čas k povídání, či jiným činnostem. Haymitch se ke mně obvykle chodil opít. Myslím, že mu to přišlo vhod, když si před Effie hraje na téměř zarytýho abstinenta. Ze začátku bylo fajn mít kámoše na chlastání, ale postupem času mě to přestalo bavit, protože Haymitch se pokaždé opil tolik, že usnul na stole. To já nedělal, opil jsem se vždy jen tolik, abych intenzivněji vnímal všechny moje pocity. Možná, že to byl nějaký způsob trestu, který jsem ukládal sám sobě, ale dosud jsem nechápal jeho pointu. Ale alespoň mlčel, na rozdíl od Effie, která mi chodila dělat kázání. Především o tom, že alkohol nic nevyřeší. Ale to voda taky ne. Když pominu především to, že se za těch pár hodin, co nepřetržitě brebentila, stihla pětkrát nalíčit, šestkrát odlíčit a vyzkoušet si minimálně patery šaty. Bylo to až dojemné, jak se o mně všichni zajímali, přičemž jim šlo vlastně jen o to, aby na chvíli unikli vlastním životům. Ale já jsem neměl to srdce jim to říct, když si mysleli, jakou dobrou věc dělají. Nebo mi to spíš bylo jedno. Zvláštní bylo, že s Johannou zmizely i vize o Annie. Přestože jsem byl obklopený lidmi, připadl jsem si sám. Že je se mnou nejspíš něco v nepořádku mi došlo, až když se Peeta začal procházet před mým oknem až příliš často, předstírajíc, že hledá děti, které s ním ani nevyšly z domu. Celkově jsem toho moc nenamluvil. Spíš jsem poslouchal, dokud mě to bavilo, protože postupem času se všechny příběhy začnou více, nebo méně podobat, slévat dohromady a opakovat. Vlastně jsem teď Johanně záviděl. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že ona těmhle snaživcům ihned přibouchla dveře před nosem. Ale mě to bylo tak nějak jedno, jestli jsem byl sám, nebo jsem měl společnost. Stejně jsem moc nevnímal, vždy stačilo jen nepřítomně odkývat všechno, co Effie řekla. Jako by všechno postrádalo smysl. Jako bych měl hlavu pod vodou. Když jsem jednoho chladnějšího zářijového rána vycházel z koupelny jen v džínách, jako obvykle bez trička a z vlasů mi ještě stékaly kapky vody, neměl jsem tušení, že se má všechno změnit. Uslyšel jsem zaklepání na dveře a když jsem je otevřel, nikdo za nimi nestál. Když jsem však sklopil zrak, na schodech stála miska čokolády. Johanna. Bylo to první, co mě napadlo, ale nikde jsem nikoho neviděl. Natáhl jsem se pro misku a zavřel dveře. Nevěřil jsem ale svým očím, když jsem se otočil. Naproti mě stála v celé své kráse Johanna. Docela jsem zapomněl, jak je maličká. Na sobě měla opět své černé džíny s dírou na koleni, černé tílko a červeno-černou košili. Vlasy měla stažené do neupraveného culíku a ofina jí padala do očí. Ale i tak šlo vidět, jak silně je nalíčená. Nic se nezměnilo, vůbec nic. Překvapeně jsem na ni koukal absolutně neschopnej jedinýho slova. Nedokázal jsem pochopit, co tady dělá. Už mi tahle vysněná chvíle připadala příliš nereálná na to, aby se někdy opravdu stala. Ona tam ale jen stála, typicky se usmívala a s rukama založenýma na hrudi čekala na mou reakci. "Jestli tu misku samým překvapením upustíš, přísahám, že ti ty čerstvě přemalovaný stěny bude zdobit tvoje krev." Dodala nevzrušeně , když po chvíli zjistila, že se ode mě nejspíš ničeho nedočká a já misku jako ve snách, ale opatrně odložil na stolek vedle dveří, přestože jsem z ní nechtěl spustit oči, jako bych se bál, že by mohla zase zmizet. "Johanno.." Řekl jsem opatrně její jméno se strachem, jako by se měla rozplynout a udělal pár kroků k ní. Po delší době to konečně bylo, jako bych vynořil hlavu z vody a mohl se nadechnout. Těsně před ní jsem se ale zastavil, i když jsem ji chtěl obejmout, nebyl jsem si jistý, jestli můžu. "Finnicku.." Vyhrkla najednou nadšeně a vzdálenost mezi námi překonala několika rychlejšími kroky a doslova mi skočila do náručí. Nohy mi omotala okolo pasu a pořádně mě objala, což jsem jí poněkud naléhavě vracel. Naštěstí u ní jsem neměl strach, že bych jí pevným objetím něco provedl. Po několika vteřinách jsem ji postavil na zem, ale ne proto, že by mi byla těžká, to se snad ani nemohlo stát. Ona mě ale k mému překvapení nepouštěla, hlavu měla stále položenou na mé hrudi a ruce měla sepnuté okolo mě. "Přísahám, že to s tím tričkem je náhoda." Dodal jsem na svou obranu se smíchem a cítil jsem, jak se u Johanna zasmála. "Zrovna jsem šel ze sprchy.." "Já vím.." Zamumlala. "Jak to můžeš vědět?" Na chvíli jsem zapřemýšlel, jestli mě nenechala sledovat, nebo tak něco. Johanna byla schopná všeho. "Cítím to." Dořekla prostě a já najednou nějak nemohl uvěřit, že mě nenapadla tak základní věc. "Dobře." Dodal jsem s úsměvem. "Ale teď, co tady děláš?" Ještě naposledy se nadechla a pak se odtáhla, při čem mě vzala za jednu ruku. "Myslela jsem, že k tomu abych se rozhodla potřebuju být sama, jen s tím hlasem uvnitř mojí hlavy.." Začala a já se na ni překvapivě nedíval, jako na blázna. Všichni ho měli. Všichni vítězové ho měli. Svůj vlastní hlas v hlavě. Kupříkladu Haymitch se ho snažil umlčet alkoholem. Pevně jsem jí ruku stiskl a ona se na mě vděčně usmála. "Ale postupem času jsem zjišťovala, že sama nic nevyřeším. Že k tomu, abych se rozhodla potřebuju Tebe. Tvoje hloupý řeči, tvoje reakce, to, jak hřeješ.." Řekla, tváře jí zalila horkost a ona se ke mě znovu přitiskla. Bylo to jako sen. Ani jsem nedoufal, že by mi sem Johanna napochodovala rovnou ve svatebních šatech. Vlastně jsem pomalu přestával celkově doufat, že se vůbec kdy vrátí. A tohle, to, jak se chovala, to co říkala, byla ta nejlepší reakce vůbec. Ještě chvíli jsme takhle stáli, než mě přinutila se vzpamatovat tím, že promluvila a ticho přerušila opět ona. "A teď nenabídneš dámě něco k pití?" Zeptala se škádlivě. "Za to ti na začátek strhávám pět bodů, měl jsi tu pro mě mít nachystaný nějaký welcome drink už od toho dne, co jsem odešla, muselo ti být přece jasné, že se dřív, nebo později vrátím." Dodala tonem, který naznačoval, že moc dobře věděla, že mi to až zas tak jasné nebylo. "Co se toho drinku týče, obávám se, že nám došel alkohol." Dodal jsem vyhýbavě a Johanna si povzdychla. "Toho jsem se bála. Taky podle toho vypadáš." "To je jak?" "Hrozně. Vždyť se na sebe podívej, kdy jsi naposledy jedl něco pořádného? A pokud jsi omylem ožralej sežral Effie rtěnku, tak se to nepočítá." Zasmál jsem se, ale pak jsem se nad její otázkou zamyslel. "Po pravdě ani nevím." Dodal jsem vážně. Vlastně jsem si ani pořádně nepamatoval, kdy jsem naposledy něco vařil. Kuchyně na to taky nevypadala, protože byla překvapivě uklizená. Johanna si povzdychla. "Tak na sebe něco hoď, jdeme nakupovat. Že nemáš dost vodky bych po pravdě ještě snesla, ale určitě nemáš ani dostatek čokolády, tak sebou hoď." Překvapeně jsem koukal, když mi za skříně hodila tričko a mikinu, přičemž si sama jednu vzala. Pak mě vzala za ruku a pomalu se vydala ven, já se však zastavil na prahu. "Jseš si jistá, určitě chceš jít takhle..?" Zeptal jsem se a zvedl naše ruce. "Chtěla jsem, ale jestli s tím máš nějakej problém.." Začala a já jí ruku pevně stiskl a zavrtěl jsem hlavou. "Naopak." Podotkl jsem a pousmál se. Naklonila se ke mě a dala mi pusu na tvář. "Tyhle akce, kdy ti Haymitch s Effie dělají chůvu a Peeta dohlíží na ně oba, musí skončit. Je fakt divný, že za tu dobu, co se potlouká po venku, ještě ty caparty nenašel." Řekla a zasmála se. Přemýšlela podobně, jako já. "Jak o tom sakra.." Chtěl jsem se zeptat, ale větu jsem nedokončil. Bylo na čase se smířit, že co chce Johanna vědět, se Johanna taky dozví. Když jsme se vrátili pomalu se stmívalo a Johanna se dala do vaření večeře. Dům už se mi nezdál tolik prázdný, protože v obýváku hrála nahlas televize a Johanna mezi přípravou salátu a upíjení vodky s džusem do toho všeho stíhala i tancovat a smát se. Já jsem ji jen spokojeně pozoroval opřený o stěnu a nakonec jsem si nemohl pomoct, přešel k ní a objal ji okolo pasu. "Opatrně.." Vykřikla se smíchem. "Ještě to není hotový, budeš si muset počkat.." Dodala a já se smíchem zhodnotil, že sotva, co se do ní Johanna dostala, stav mojí uklizené kuchyně se žalostně zhoršil. A jak jsem tak koukal na dobře známé vařečky a hrnce, obraz se mi rozplynul.. Kuchyňská linka byla pro tentokrát dokonale čistá a na lince seděla drobná zrzka v květovaných šatech a pohupovala nohama ve vzduchu. Věděl jsem, že ta vize nemůže být skutečná, Annie na téhle kuchyňské lince v životě neseděla. Usilovně jsem se snažil vrátit se zpět k Johanně, jejíž hlas jsem slyšel z povzdálí. Proč se zase vrací až teď, zrovna teď, když to se mnou a s Johannou vypadalo tak nadějně. Nemohl jsem si pomoct a zašeptal jsem její jméno. Anniino jméno a pomalu se k ní rozešel. "To je v pořádku Finnicku.." Říkala vesele a na tváři jí pohrával úsměv, který však skrýval stopy po slzách. Zajímalo mě, co se jí stalo, nechtěl jsem, aby brečela a taky jsem chtěl vědět, co je konečně v pořádku.. Probrala mě facka. Párkrát jsem zamrkal a byl jsem zpět u Johanny, která už se neusmívala. "Pro krista pána Finnicku! Tak už si vyber, buď já, nebo ona! A dobře se rozmysli, protože ona je jen nějaká zasraná iluze!" Vyhrkla rychle, odvázala si zástěru a třískla pěstí do stolu, když ji pokládala. Otočila se ode mě a odcházela pryč. A já ji nechtěl vidět, jak odchází. "Ty." Vyhrkl jsem bez sebemenšího přemýšlení. Johanna ustrnula v pohybu a obrátila se ke mě, přestože už stála v obýváku. "Vážně? Myslíš to vážně?" Zeptala se. "Smrtelně." Přikývl jsem rozhodně a rozešel se směrem k ní, tentokrát jsem se ale nezastavil, vzal její tvář do dlaní a políbil ji.