50 Shades od Finnick

Johanna Mason.

"Finnicku, Finnicku.." Ano, v pozadí slyším její hlas a dokonce i slabě vnímám, jak mi před obličejem luská prsty. "Finnicku, no tak mluv se mnou." Tak rád bych ji odpověděl, ale nemůžu, nebo nechci? Zase ji vidím a i když vím, že je to jen představa, nechávám se jí unést. Její zrzavé vlasy a pronikavé zelené oči. Usmívá se na mě. Leží mi na hrudi a naše srdce se naladila na společný rytmus. Na její světlou pleť dopadá sluneční zář, ležíme na rozkvetlé jarní louce. Cítím, jak mi po tváří stéká jedna osamnělá slza. Zaplétám jí prsty do vlasů a ona přerývaně dýchá..

"Anne.." Šeptám a natahuji k ní ruku, v ten moment mě však probírá z transu ledová voda, která mi stéká z vlasů, na tvář a kapičky se z krku dostávají až pod košili. Prákrát zamrkám a nademnou stojí ona. Johanna se svýma rukama charakteristicky založenýma v bok a háže po mě ručník.

"Už bylo na čase." Dodává jen tan mimoděk a mávla rukou. Naštvaně si beru ručník a stírám si otravné kapky vody. Vstávám ze židle a přicházím k Johanně, která se v kuchyni opírá o linku a upíjí ze skleničky džusu s vodkou. Typická Johanna, vůbec jí nevadilo, že sou sotva čtyři odpoledne. Položil jsem jí ruce na ramena a nevědomky s ní začal třást.

"Johanno, já ji viděl, zase jsem ji viděl." Říkám s úsměvem na rtech, i když cítím, jak se mi v očích sbírají slzy. Johanna převrátila oči v sloup, opatrně odložila kleničku, přičemž mě ještě chvíli, jak tomu sama s obibou říká nechala blábolit nesmysly a pak se jí ve tváři usadil výraz, kterého se všichni báli. Johanna byla naštvaná. Razantně mi shodila mé ruce z jejich ramen a vztyčila proti mému obličeji ukazováček s černě nalakovaným nehtem.

"Tak zaprvé taháš mě za vlasy.." Procedila mezi zuby. Ano, Johanně vlasy dorostly už téměř pod lopatky. "A za druhé..Sakra Finnicku.." Pozdechla si a složila hlavu na moment do dlaní. "Je to den co den už celý rok, kdy s tímhle za mnou chodíš a pláčeš mi na rameni. Takhle to dál nejde, jak si to představuješ? Že budeš žít celý zbytek svého života v iluzích, které ti nabízí tvoje podvědomí? Promiň Finnicku, ale tohle ne. Tohle neberu. Zasloužíš si něco lepšího. Podívej se na mě. Přišla jsem úplně o všechny do jednoho a žiju." Nevěřícně jsem na ni hleděl. Měla pravdu. Když tyhle iluze, jak tomu Johanna říká začínaly, snažila se mě vždy nějak uklidnit. Později celé ty iluze a spolu s nimi i mě ignorovala a teď se mi snažila pomoct?..Nepatrně jsem zatřásl hlavou a po delší pauze, kdy si Johanna stihla vzít opět do rukou svoji skleničku jsem se nadechl a opatrně ji zastrčil pramen černých vlasů za ucho.

"Máš mě." Usmál jsem se a na její tváři jsem postřehl náznak úsměvu a ještě jednoho výrazu, který jsem u ní zatím neodkázal pojmenovat. Odložila skleničku.

"Fajn, tak pokud já mám tebe, ty máš mě a spolu ty tvoje vidiny zvládneme jo? Vážně, už tě nechci vídat v takových stavech.." Podotkla. A měla pravdu.

"Johanno Masonová, to se mi snad zdá, nebo dáváš na jevo.. city?" Zasmál jsem se a ona se také usmála. Natáhla se pro volnou whiskovou sklenici a nalila mi panáka.

"Radši se napij, protože jinak, než nedostatkem alkoholu v krvi si nedovedu vysvětlit ty nemysly, které taky vykládáš." Usmála se a silou mi přitiskla skleničku k hrudi, až ji málem vylila. Usmál jsem se, když jsem viděl, jak odchází do obýváku. Byla bosa, na sobě měla roztrhané džíny, černé tílko a červeno-černou košili. Červeno-černé vlasy měla stažené v nedbalém culíku, ze kterého jí sem tam, pramen či dva vyklouzly. Ještě chvíli jsem ji pozoroval jak si s klidem lehla na mou pohovku a její bosé nohy zanechávaly otisky na skleněném stole. Po pravdě, jsem byl rád, že sem Johanna chodila. Byt každého vítěze je většinou prázdný a ten její býval ještě o něco víc, než obvykle. Jelikož všichni známe Johannu, víme jak drsná je, ale já si poslední dobou přestávám myslet, že je to tak úplně pravda. S Johannou se vídáváme stále častěji, protože od doby.. zkrátka od jisté doby je můj byt stejně tak prázdný, jako ten její. S tím rozdílem, že já nemám na to, abych se s tím vyrovnal sám. A protože Haymitch někdě učí Cetkii, jak se správně pije tequila a Peeta s Katniss na louce učí rozeznávat svoje děti rozdíl mezi borůvkami a rulíkem zlomocným, my da jsme na sebe tak nějak zbyli. Vlastně jsem za to rád, nejdřív mě to trošku děsilo, ale teď už si nedovedu představit, že bych tu místo ní měl přehnaný Peetuv optimismus, nebo pesimismus Katniss, nedej bůh snad Cetkii. Ne že bych ji neměl rád. Nikdy nás s Johannou příliš neužilo na hlouposti v televizi, i když teď už se to rozhodně zlepšilo, raději jsme si vždy spíš povídali. A to většinou do rána, dokud někdo z nás neunsul. Platilo nepsané a nevyřčené pravidlo, že ten druhý se zkrátka vyspal někde jinde. A i když byla Johanna, Johanna já už měl své místo na zemi, protože nočním můrám se chtě, či nechtě nevyhne ani jeden z nás. Tentokrát usnula na pohovce a mě se zdálo, že by si za dnešek zasloužila spát pohodlněji, než na pohovce, na které už spala tolikrát. Jemně, tak, abych ji nevzbudil jsem ji vzal do náručí. Nejdřív sebou cukla, ale troufám si říct, že na můj dotek byla zvyklá, víc, než na dotek někoho jiného. Hlavu, která jí visela přes moji ruku si opřela o mou hruď. Ačkoliv tak nemusela působit, byla lehká jako pírko. Opatrně jsem ji položil na postel v ložnici a přehodi přes ní deku. Pak jsem se usmál. Byla docela roztomilá, když spala. Pak jsem se k ní sklonil a sotva znatelně ji políbil na čelo.

"Dobrou noc Johanno." Když už jsem se otáčel, že se opět vyspím na zemi, ucítil jsem její dotek na zápěstí.

"Zůstaň se mnou." Zašeptala, ale oči neotevřela. Chvíli jsem nad ní překvapeně stál, ale pak jsem udělal, co si přála. O nic přece nešlo, byli jsme přátelé. Oaptrně jsem si svlékl tričko a lehl si vedle ní. Rukou jsem ji jemně objal kolem pasu.