50 Shades od Finnick

Oh, move on, Finnick!

//Po dlouhé době nová kapitola:3 Snad se Vám bude líbit a nepřestali jste číst! Děkuji za přízeň a těším se na vaše komentáře:) N.

Když jsem ji líbal, najednou to bylo všehcno jednodušší. Všechno se mi rozplývalo, ale tím správným směrem. Směrem k ní. Tak, že jsem ještě intenzivněji snímal to, jak voněla. Vnímal jsem vodku, kterou jsem cítil z jejích úst, vnímal jsem každou křivku jejího těla, jakobych ji cítil poprvé, proto jsem se prsty něžně dotýkal její tváře, abych si ji lépe zapamatoval. Ne teď, ne zítra, ale napořád. Vnímal jsem i to, jak je její košile dlouhá. Žádná Annie. Mozek mi pomalu vypovídal službu a já se nechával unášet ledovýma rukama Johanny někam pryč, tak daleko, že jsem vlastně zapomněl, jak a proč k tomuhle polibku došlo, ale byl jsem za něj rád. Dokud ho Johanna nepřerušila a něžně mě neodstrčila. Bylo to, jako by se rozbil gramofon. Zničehonic zpět do reality.

"Fajn.." Řekla udýchaně. "Jestli mě chceš, musíš mi říct, co v těch vizích vidíš. Co tě v nich nutí kašlat v ten moment na mě. Když pominu to, že je v nich tvoje mrtvá žena." Položila si ruce na kolena a párkrát vydechla. Pak pohodila vlasy a stáhla si je do drdolu. Nejspíš jsem jí je během toho polibku stihl rozpustit. Promul jsem si obličej, jak mě tvrdě vrátila do reality. "Hele, jeslti o tom nechceš mluvit, tak já zase zmizím a nechám tě s tvojí chůvou ožralkou, fintilkou a špatným otcem." Dodala a posadila se na skleněný stolek a začala si pohrávat s jedním jablkem, které vzala z mísy s ovocem.

"Ne to ne. Jen nikam neodcházej." Dodal jsem a zvedl jsem ruce v obranném gestu. Pak jsem se posadil proti ní na bílou koženou pohovku a zaleděl se jí do očí. Vyplázla na mě jazyk. "Propána.. to je jak u psychiatra."

"No.." Začala s úsměvem a natáhla si na mě nohy. "Každej z nás by měl koneckonců k nějakýmu chodit tak osm dní v týdnu." Dodala logicky a pokývala hlavou. Usmál jsem se.

"Tohle bude chtít alkohol."

"Chci Tě střízlivýho."

"Chci Tě. Ale máme priority." Dodal jsem, shodil jí nohy a zašel do kuchyně. Pro ni jsem nesl skleničku, vodku a džus a pro sebe bourbon. Bez skleničky. Pořádně jsem se napil, vzal si její nohy zpět na klín a chvíli sledoval, jak si zastrkávala vypadlý pramínek černých vlasů za ucho. "Takže chceš vážně vědět, co v těhc iluzích vídávám?" Zeptal jsem se. Přikývla. "Kromě svý mrtvý ženy?" Přikývla znovu. "Není už jen tohle trochu děsivý?"

"Finnicku, ty idiote, všichni vídáváme mrtvý lidi. No tak."

"A mám si baterkou podsvítit obličej, aby ten strašidelnější příběh působil ještě strašidelněji?" Zeptal jsem se s úsměvem. Hodila po mě to jablko. Chytil jsem ho.

"Teď vtipkuješ, ty hrdino jeden." Protočila oči a zavdala si z vodky. "Poslouchám." Nasucho jsem polkl. Pravda, snažil jsem se jen oddálit tuhle chvíli. Ty vize.. byly hloupost. Vlastně v nich o nic nešlo. Ale mě šlo vlastně o všechno. Jen vudět Annie..

"Ze začátku to bylo spíš o tom, že jsem znovu prožíval naše společný chvíle u vody a tak.."

"Jeslti o tom chceš mluvit, můžeš, mě to nevadí, z mrtvých asi nevstane." Kysele se ušklíbla.

"Jen jsme tak jeli na lodi po jezeře. Já chytal ryby, ona seděla vepředu na lodi a namáčela si bosé nohy do vody.."

"Finnicku, ty jsi vážně sladkej, jak ta kostka cukru. Asi dostanu cukrovku." Ušklíbla se znova.

"Jenže pak se začala topit. A já nedokázal nic udělat." Tvář jí trochu potemněla. "Pak se to začalo měnit. Stál jsem u okna a obraz se mi vrátil zpět k jezeru. Ale tentokrát se netopila a ani jsem znovu nezažil ty krásný okamžiky. Jen seděla na břehu a mluvila na mě. Pořád dokola tu samou větu. A plakala. Ale nevypadala smutně.. Spíš naopak. A pak se mi začala vkrádat do každodenního života, jako třeba teď. Když jsem tě viděl, jak stojíš u kuchyňské linky, obraz mi úplně zmizel, ale za chvíli se vyjasnil a místo Tebe, tam seděla ona. A zase pohupovala těma bosýma nohama. Na nohou měla oprýskaný lak. Měla na sobě letní, květované šaty a na tvářích zase slzy. A pořád opakovala tu stejnou větu.." Zastavil jsem se. Nebylo zrovna lehký o tom mluvit. Johanna pokynula rukou.

"A dál?"

"No to je všechno."

"Ne ty pako, co ti říkala?"

"To je v pořádku, Finnicku. To je v pořádku." Odkašlal jsem si. "Opakuje to pořád dokola a já nemůžu ani za nic přijít na to, co to znamená, ptal jsem se jí, ale ona vždy zmizí a nic jiného nikdy neřekne." Johanna na mě koukala s vytřeštěnýma očima, až jí sklenička málem vypadla z ruky.

"Víš Finnicku, říká se o Tobě, že jsi chytrej."

"Když jsi ta chytrá ty, tak mi teda řekni, co to znamená, hm?"

"Napadlo tě někdy, došlo vůbec tvýmu přeslazenýmu mozečku někdy to, že by to mohlo znamenat, že je třeba v pořádku, že jdeš dál? Že tvůj život pokračuje? Že máš zájem o jinou? Že s tím souhlasí? Že ti dává požehnání, nebo nějakou takovou blbost? Hele.. Annie jsem znala. Neznala jsem ji, jako ty a občas mi těma jejíma záchavatama mimoreality lezla dost na nervy, pořád se opakovala, což jí zřejmě zůstalo a tys to trochu pochytil, ale znala jsem ji. A vím, že tě milovala. A vím, že tys miloval ji, mám pocit, že tolik, že to dalece převyšuje mé obzory chápání, ale oba taky víme, jako Annie byla. Milá, hodná, nikomu by neublížila. Bude to znít, jako všechny ty sentimentální kecy, ale ona by to chtěla. Chtěla by, abys byl šťastný. Když už nemůžete být šťastní spolu a ona je s odpušěním mrtvá, tak by to chtěla pro Tebe. Nebo alespoň já bych to chtěla. A možná si tak tvoje podvědomí ospravedlňuje to, že spíš se mnou. Ale podle mě si nemáš co ospravedlňovat. Už je to pár let, ani nevím kolik. Ale nemůže být přece napořád věrnej svý mrtvý ženě a přestat úplně žít Finnicku. To by pak její život a oběť byli nadarmo. A šrámy nás všech a smrt našich blízkých jakbysmet. Ona nám pomohla tě zachránit, chtěla abys žil. Věděla, do čeho jde. Ale ty to vše jen tak zahazuješ do prázdna a topíš v chlastu, místo toho, aby sis jejího daru užíval a vážil si ho tak, jak bys měl. Já být ní, tak bych se možná vrátila a pořádně ti nakopala zadek, protože ani ona si to možná takhle nepředstavovala. Možná si vážně našla cestičku do tvé mysli. Možná ti nějaká racionální část Tebe nabízí její zjevení, aby ti objasnila, že je v pořádku jít dál." Naprosto a definitivně jsem koukal. Flašku jsem div neupustil. Ústa jsem měl otevřená dokořán, oči vyřeštěné. Poznala to. Poznala, jak mě odzbrojila. Neměl jsem slov. Tohle všechno se vydralo z úst Johanny Masonové, té Johanny Masonové, která zkrátka nepronáší takovéhle proslovy. Ani, když je člověk potřebuje. Ji to totiž nězajímá, že někdo potřebuje proslov. Té Johanny jejíž nejdelší věta byla: 'Jděte všichni do hajzlu.'Pokud někdo potřebuje nějaký proslov, Johanna ho pošle do hajzlu.

"Dostala jsme tě co?" Mrkla na mě a znovu se apila z vodky. "Ale myslím to vážně Finnicku." Musel jsem se vzpamatovat.

"No prosím a nech mě hádat. Ty jsi přesně ten člověk, kterej mi v životě pomůže jít dál, že?" Usmál jsem se na ni. Koketně na mě mrkla.

"Přesně. Pokud si to zasloužíš, budeš se chovat slušně a vize o svý mrtvý ženě odsuneš stranou, nebo.."

"Nebo mě pošleš do hajzlu. Já vím."

"Přesně."