50 Shades od Finnick

We need to talk.

/Kapitola obvyklé délky a obvyklých hlášek, snad v ní uvidíte tu hloubku a užijete si ji jako já:) Za každý komentář a hvězdičku budu ráda a popostrčí mě k psaní další kapitolky:))//

Stál jsem před zrcadlem v koupelně a zapínal si košili až ke kruku, abych zakral všechny modřiny a škrábance. Když jsem si uvázal kravatu, odraz v zrcadle mi napověděl, že mě snažení je stejně marné.Přehodil jsem si sako přes rameno a zabouchl dveře za nepořádkem, který vládl domem. Tak se to přece dělá, ne? Nechat vše nevhodné za prahem dveří a vyjít ven s tou nejlepší přetvářkou, kterou dokážete. I když jsem věděl, že stejně jako na jeho vytvoření, tak i na úklid nepořádku, který bych se nebál a teď mě omluvte nazvat bordelem jsou potřeba dva a to nejlépe ti, kteří byli jeho strůjci. I když jsem se pokoušel posbírat střepy a zamést sklo, chyběla mi Johannina chladná dlaň, která by uklidnila třes v mých rukou. A přestože to bylo sotva pár hodin, kdy nepozorovaně vyběhla z mého domu, zdálo se to jako by to bylo hrozně dávno. Vzpomínky se téměř rozmazávaly, i když byla hluboko vryté a já se cítil, jako nemocný. Chyběla mi, i když mě to trochu děsilo. V krku jsem měl sucho, dlaně se mi třásly a podlamovala se mi kolena. Nebo to bylo proto, že ji za chvíli uvidím? Netečně jsem očima přejížděl po zdánlivě tichých domch za jejichž zdmi lidé jako já a Johanna schovávají své rozbté střepy a slepené sklo. Pohled mi sklouznul k hodinkám a uvědomil jsem si, že jestli nezrychlím krok, přijdu pozdě. Cítil jsem se jako puberťák, který jde na své první rande, přičemž už jsem byl muž s obavami, že jdu na své poslední. Stanul jsem před prahem Cetkiina domu, ve kterém trávil Haymitch asi tolik času, jako Johanna u mě a nervozně si prohrábl vlasy. Co kdybych ještě změnil směr, vrátil se domůstrhl si kravatu, nalil pár panáků whiskey a pomalu se dal do uklízení, přičemž bych se utápěl ve svém žalu a schovával emoce za hradbami cihlových stěn. Ale bylo pozdě, za okny jsem zahlédl blond vlasy a Cetkie už brala za kliku. Vždy jsme ji s Johannou podezdřívali, že má šestý smysl.

"Finnicku, miláčku.." Široce se usmála a já sebou cukl. "Tobě to ale sluší." Sepjala rucea políbila mě na obě tváře. Samozřejmě jsem nezapomněl dodat, že vypadá skvěle. Proti své vůli jsem se usmál. "Jdeš právě v čas. Jen si sedni, všichni už čekají." Polkl jsem a přišlo mi to tak hlasité, že to muselo být slyšet na míle daleko. Překročil jsem prah a nešlo si ani nevšimnout, jak se Cetkie vážně podívala na hodinky. Harmonogram. A já ty hodinky moc dobře znal. A nebyly její. Byly Haymitchovi. Podíval jsem se na něj a on odevzdaně pokrčil rameny. Naskytl se mi neobvyklý pohled, když opomenu Cetkiiny zářivě růžové šaty. Měli jen tak mimochodem takovou domluvu, Cetkie se bude méně líčit a Haymitch méně pít. Vždy jsme se s Johannou smáli, když jsem z okna viděli, jak Haymitch tajně upíjí z whiskey a Cetkie si líčí rty leskem. U stolu seděli Katniss se svým typickým odhdlaným výrazem, vedle ní stále usměvavý Peeta, její pampeliška. Naproti seděl Haymitch a vedle něj to nejlepší nakonec. Johanna, která v černých džínách a tmavé košili loupala lak z nehtů. Jeden rudý pramínek rozpuštěných vlasů jí spadl do čela. Měl jsem nutkání jí jen zastrčit za ucho a políbit ji na krk. Ale něco nebylo správně. Zdálo se mi to, nebo byly na stolech jmenovky, které určovaly, kde kdo sedí? Byla to otázaka ze škatulky: Odpověz si sám Finnicku. Zaujal jsem své místo vedle Johanny. Všichni vypadali velice nadšeně a zaujatě..

"Ahoj." Šeptl jsem téměř neslyšně. Johanna jen zvedla hlavu a pak pohled opět nezaujatě sklopila.Ale přece měla ve tváři něco zvláštního. Něco jiného, něco méně Johannovského, až mi to nehánělo strach. V mých myšlenkách mě ale přerušila Cetkie, která se skláněla nad Haymitchem a vesela tleskla.

"Bude se podávat čaj.." Radostně dodala melodickým hlasem a pokusila se na slovo čaj klást zvláštní důůraz a vyrvat Haymitchovi z rukou sklenici s whiskey. "Řekla jsem čaj." Zpražila ho pohledem a podařilo se jí skleničku získat. Nebyl by to ale Haymitch, aby jí rychlým pohybem neztrhl řetízek z krku. Cetkie zalapala po dechu. "Opatrně. To je pravé stříbro."