Vystupovala jsem z autobusu číslo 140 a šla jsem stejným směrem, jako každý den. Šla jsem pouze pět minut svižnou chůzí a už se přede mnou tyčila budova s nápisem: Kulturní centrum.
V této budově se ukrývá docela veliký sál s pódiem, kavárna a knihovna. Do té chodím vždy po zkoušce, když je tedy ještě knihovna otevřená.
Vešla jsem do budovy a zamířila jsem k malé budce, kde seděl mladý vrátný.
"Ahoj Violet, jak je?" Zeptal se mě, jen co mě uviděl přicházet.
"Ahoj Dane, no jako vždycky. Je tu už?"
"Ne, ještě ne, chceš klíček od šatny?" Jako bych si ho někdy nebrala. Chodím sem už šest let.
"Ano. Kdyby se na mě ptal, řekni, že tu ještě nejsem, ať mám víc času, ok?" Dan jenom mrknul a podal mi klíč s číslem 35. Můj oblíbený. Usmála jsem se na něj a odkráčela do šaten.
Pomalu jsem se převlékala do sportovní podprsenky, bílého tílka a černých legín. Můj "cvičební úbor".
Podívala jsem se na mobil. 14:59 bliklo zrovna, když jsem mobil zamykala. Je úplně jedno jestli přijdu teď, nebo až za deset minut, stejně tu budu minimálně tři hodiny. Vyšla jsem ze šatny a zamkla ji. S klíčem v jedné ruce a mobilem v druhé jsem přišla do sálu. Už tam bylo všechno připravené. Židle pro diváky byly pryč a místo nich tam stálo velké křídlo. Ještě tu nikdo nebyl a tak jsem se posadila na schod, který vede na pódium a vzala do ruky mobil.
Ani jsem si nevšimla, že mi přišla textovka. Než jsem ji stačila otevřít, dveře sálu se rozletěly a dovnitř vkročil můj učitel.
"Proč sedíš? Napsal jsem ti, aby ses rozcvičila. Proč mě nikdy neposlechneš?" Protočila jsem oči v sloup. Typický přístup.
"Přišla jsem teď. Divím se, že jste mě neviděl." Pokývl hlavou a já se šla rozcvičit.
Můj učitel mě má v péči už šest let. Tedy od mých deseti. Učí mě na klavír, zpěv a tancovat, nebo spíš se umět pohybovat po pódiu. Každý den minimálně dvě a půl hodiny. Na nic jiného nemám čas. Nemám čas kouřit, pít ani spát s kluky. Vůbec mi to nechybí.
Každý trénink probíhá stejně. Nejdřív pohyb, potom zpěv a potom klavír, někdy klavír se zpěvem.
Tréninky jsou teď přísné, protože za pár měsíců mám mít soutěž mladých talentů ve Francii a když to zvládnu tam, dostanu smlouvu s jedním z nejlepších nahrávacích studií, no prostě sen nás obou. Myslím, že on je z toho víc nervózní než já.
"Zpíváš to falešně. Musíš se na to soustředit!" Nikdy mu nic není dobré, pomyslím si, když mě zase okřikne.
"Já se snažím." Zamručím. Nehodlám se s ním dneska hádat.
"Nesnažíš, vím, že to dokážeš zazpívat mnohem líp, tak se tu neulejvej." Opřu se bokem o křídlo. Nejde to skoro vidět, ale on to samozřejmě vidí. "Neopírej se. Postav se rovně, mám ti tady snad zopakovat základní postoj při zpěvu?"
"Stejně to každou hodinu děláte. A to, i když zpívám sebe líp. Je to jedno."
"Nebuď drzá a radši pořádně zpívej." I když je na mě přísný, mám ho ráda. Přeci jenom i on obětuje svůj volný čas mně. Touhle dobou by měl někde v klubech prohánět mladý pěkný ženský, ale on se tady se mnou pachtí. No, ale stejně na něj budu protivná. Nedovolím mu, aby věděl, že ho mám ráda. Musí si myslet, že je mi úplně volnej, protože by si ze mě potom akorát dělal srandu.
Když konečně zahlásil konec, rozešla jsem se k mobilu a klíči a šla se převléknout. Když jsem se převlékla a vrátila Danovi klíč, ještě na mě promluvil:"Nechceš svést?"
"Mám to kousek, ale děkuju."
"No dobře, ještě je světlo, ale vzkaž rodičům, že za tmy tě vozit budu. Nehodlám tě nechat se toulat po prázdných ulicích, když je tu v okolí tolik pobudů. Tak zítra, Violet." Dopověděl a odkráčel.
No to víš, že jo. Ještě se od tebe nechám vozit. To zrovna.
