"Dane, nech toho prosím. Promiň, ale já tě beru jenom jako kamaráda a navíc mám teď někoho, na kom mi záleží. Neber si to špatně, ale tak to je." Bylo vidět, že je naštvaný, ale já se mu nedivila.
"Vždyť tě ani nechce. Violet, přiznej si to konečně. Nechce tě. Kolik holek už takhle dostal. Servírku v cukrárně. Holku co velmi pravidelně chodila do knihovny. I jednu knihovnici. Violet, já ti nechci ublížit, ale on je prostě hajzl a s tím nic neuděláš. Holky jenom využívá. Ale já s tebou mám úplně jiné záměry." Zašeptá a natáhne ruku. Nic z toho co říkal, nemohla být pravda. Prostě ne. On si asi neuvědomuje, že mě vozil domu a já bych si všimla, kdyby v autě ještě někoho měl, nebo kdyby si s někým jenom něco začal. Je to blbost a tohle začíná být zlý sen. Od té doby co jsme odjeli na tu pitomou soutěž, je to jako zlý sen.
"Prostě ne Dane, mě už je jedno jestli to myslel vážné, nebo ne. Stalo se a, i kdybych moc chtěla tak teď nejsem na vztah připravená."
"Asi si mě úplně nepochopila. Teď je jedno, jestli jsi nebo nejsi připravená na vztah, protože ani já vztah nechci. Já chci jenom to jedno." Zasmál se a jeho ruce mě uchopily, ještě než jsem mohla něco udělat. Shodil nás oba z lavičky. No to je ale prase! Vůbec bych to do něj v životě neřekla. Snažila jsem se bránit, ale on byl mnohem silnější. Až po několika hodinách jsem si vzpomněla, že mi říkal, že dělá nějaký bojový sport. V duchu jsem se připravovala na nejhorší, ale tělem jsem ještě pořád bojovala. Přeci mě tu neznásilní uprostřed lesa, kde určitě chodí lidé. Věřte mi, že mi připadalo, že zrovna okolo nikdo nejde. A bylo to i logické, protože byla zrovna doba oběda.
Už jsem začala brečet. Nechtěla jsem to a on se mě chtěl zmocnit. Nemohla jsem něco takového dopustit. Bohužel to vypadalo, že s tím nic neudělám. Byl silnější, já ležela pod ním a nemohla jsem vůbec nic dělat.
Když už jsem myslela, že v okolí nikdo není, zaslechla jsem rychlé kroky. Zdály se mužské. Jestli mu náhodou neběží posila. Pomyslela jsem si, ale hned bylo jasné, že to posila opravdu není. Někdo ho ze mě odmrštil takovou silou na lavičku, že jsem to ještě neviděla. Já jsem nezůstala ležet a rozběhla se pryč. Jediné, co jsem zaslechla, bylo: " Ty hajzle, takže ty si chceš užít jo? Tak si tu spolu užijeme." Poté taky někdo volal moje jméno, ale já běžela dál. Nehodlala jsem se zastavit. Teprve když jsem doběhla na užší silničku vedle lesa. Zastavila jsem se. Naštěstí jsem měla dobrou fyzičku, ale třásla jsem se strachem. Už jsem nemohla udělat skoro ani krok.
Teprve teď jsem se pořádně rozhlédla kolem a podívala se na jedno z aut, které tu bylo zaparkované. Já to auto znám. Sakra. Je to jeho auto. Je to auto mého učitele. To není možné, co by tu dělal? No třeba má někdo stejné auto, jako on. To se stává. Podívala jsem se na poznávací značku a bylo vše jasné. Bylo to jeho auto.
Musím co nejdřív zmizet. Aspoň mi to teda říkal mozek, ale srdce mi říkalo, ať u auta počkám, že on za chvilku přijde a já ho uvidím. Zase ho uvidím, nádherného vysokého a prostě mého. No dobře mého zase tak úplně ne.
Najednou jsem za sebou uslyšela kroky. Rychle jsem se otočila. Byl to on. Nebyl udýchaný, ale po tvářích mu stékal pot. Jen stál a díval se na mě. Nevydržela jsem to. Nemohla jsem to vydržet. S pláčem jsem se mu vrhla do náruče. On mě k sobě pevně tiskl a bylo mi jasné, že o všem ví. Co by taky dělal brzy odpoledne v lese. Určitě si zaběhat nešel.
"Už ti nemůže ublížit. Je to dobrý." Hladil mě po vlasech a já mu svým pláčem smáčela kabát. Sakra v tom kabátu se muselo blbě běhat. Věděla jsem, že ten kdo ze mě odstrčil Dana, nebyl on. Ani hlas, který jsem slyšela, nebyl jeho. Pohlédla jsem směrem do lesa. "Můj kamarád se o něho postará. A řekněme, že mu dá co proto." Přikývla jsem. Společně jsme se rozešli k autu. Nepustil mě. Pořád mě držel aspoň jednou rukou. Nasedli jsme a vyrazili. Nechtěla jsem se ho na to ptát, ale musím mu říct, že jsem vyslechla jeho a Danův rozhovor a že nechápu, jak mohl vědět, kde budu.
"Jak...jak jsi věděl, kde budeme?" Ani se na mě nepodíval, ale viděla jsem, že mou otázku zaregistroval.
"Teď ne, až doma." Doma? To mě chce jako odvézt k sobě domu? Nechala jsem jeho poznámku být. Bylo mi jedno, kam mě veze, hlavní bylo, že jsem byla s ním. Opravdu jsme zastavili u něj doma. Bydlel v panelovém domě kousek od kulturního centra, kde jsme trénovali. Věděla jsem, že nemám jinou možnost. Ani jsem ji nechtěla mít. Otevřel dveře svého bytu a vešel. Sundal mi bundu a pověsil ji na věšák. Společně jsme potom prošli chodbou do obýváku.
Obývák byl natřený zelenou barvou. Dost jsem se divila. Nebyl nějak hodě zařízen. Sedačka, křesla a konferenční stolek. Televizi tu neměl, ale usoudila jsem, že bude buď v kuchyni, nebo v ložnici.
"Chceš čaj?" Zeptal se.
"Ne, děkuji ale ne." Odpověděla jsem a posadila se na kraj sedačky. Čekal, zjevně nevěděl, jestli si sednout do křesla, nebo vedle mě.
"Můžu si sednout vedle tebe?" Nebylo mu trapné, zeptat se. To mu lichotilo.
"Samozřejmě." Usmála jsem se. Viděla jsem malou jiskru naděje, ale byla hned pryč. Přisedl si a já usoudila, že je ten správný čas na otázky.
"Takže...jak jsi věděl, kde mě najít?" Vypadal strašně smutně.
"Prosím, neodsuzuj mě za to, co ti teď řeknu. Nemyslel jsem. Když si se mě zeptala, jestli to s tebou myslím vážně, strašně jsem se naštval. Myslel jsem, že bylo zřejmé, že to s tebou myslím opravdu vážně. Teprve nedávno jsem si uvědomil, že to tak v dnešním světě bohužel chodí. Nikdo to s nikým nemyslí vážně. Samozřejmě už chápu, proč ses ptala. Tehdy mě to ale naštvalo a tak jsem ti napsal tu zprávu. Poté jsem zavolal Danovi a zeptal se, jestli neví něco o tvém životě. Vím, bylo to ode mě hnusné, ale myslel jsem, že máš třeba přítele. Vysvětlil jsem Danovi naši situaci a to jeho napadlo udělat tuhle malou akci. Napadlo ho, že se tě pokusí políbit a pokud budeš souhlasit a půjde to prostě dobře, bude jasné, že to ty jsi to se mnou nemyslela vážně. Byl jsem opravdu zoufalý a tak jsem mu na to skočil. Řekl ale, že nesmím být poblíž, že bych to mohl zkazit. Neviděl jsem na tom nic nebezpečného a tak jsem souhlasil. Naštěstí jsem se s tímto plánem svěřil kamarádovi, s kterým chodím i do posilovny, kde jsme právě byli. On mi řekl, že je to naprostá blbost a že bych tam měl jít. Rozhodl jsem se, že tedy dobrá. No a zbytek už víš. Omlouvám se ti. Byl jsem blbec, ale když já byl tak zoufalý." Předklonil se a tvář si složil do rukou. Nevěděla jsem, co mu na to říct. Na jednu stranu jsem chápala, proč to udělal, ale stačilo mi třeba zavolat, nebo o sobě prostě dát vědět.
"Promiň, ale je toho na mě nějak moc, půjdu domů. Každopádně děkuji, že ses mi svěřil. Aspoň to teď tak nějak chápu." Strašně moc se mi chtělo brečet. "Pokud nebudeš chtít pokračovat v naší spolupráci. Dej mi vědět." Zašeptala jsem, honem si na sebe vzala bundu a zaklapla za sebou dveře.
