Ráno jsem se probudila se skvělým pocitem. Večer v jeho společnosti byl příjemný a já jsem se konečně uvolnila a přestala myslet na důležitost soutěže. Teď jsem připravená do toho skočit po hlavě. Buď to vyjde, nebo ne. Oblékla jsem si šaty a vydala se na snídani.
Když jsem přišla do jídelny, vzala jsem si rohlík a šunku, nic víc nepotřebuju. Sedla jsem si k prázdnému stolu. Oliver přišel chvíli po mně. Sedl si ke stolu plného děvčat. Přemýšlela jsem, jestli k němu něco cítím. Asi něco malého ano, ale není to tak silné, abych teď žárlila. Spíš ho beru jako nejlepšího kamaráda. Vím, že je děvkař a i to mě možná od něj odrazuje.
Potom přišel i on, kývl na mě a sedl si ke stolu učitelů. Tak k tomuhle objektu vím naprosto přesně, co cítím. Jiný vztah, než jako mezi svěřenkou a učitelem nebude, tím jsem si jistá. Možná v něm najdu i nejlepšího přítele, kdo ví.
Ozval se gong a hlavní rozhodčí ohlásil, že soutěž začne z půl hodiny a první tančí skupina A, v které jsem i já s Oliverem. Musela jsem se jít rychle připravit. Oblečení, namalovat se a rozcvičit se. Neměla jsem tolik času. Vstala jsem ze židle a už skoro byla na schodech o patra, kde mám pokoj, ale někdo mě chytl za ruku.
"Nebudeš hned na začátku, takže se setkáme tady za půl hodiny, jasné?"
"Jasné." Usmála jsem se. Opět to jeho jasné. Vyběhla jsem schody a vyrazila do pokoje.
Byla jsem hotova během dvaceti pěti minut a už jsem si šla jenom natočit pití. Všechno hotovo, můžu jít. Zamkla jsem svou část pokoje a vyrazila jsem na místo setkání. Došla jsem minutu před začátkem soutěže a i on tam čekal. Netušila jsem, že se oblékne do bílé košile a smokingu. Na soutěžích měl normálně teplákovku. No tohle je přeci jenom speciální soutěž. Slyšel moje kroky a otočil se. Chvíli se na mě jenom koukal a potom mi nabídl rámě.
"Můžeme jít? Jsi připravená?"
"Ano myslím, že můžeme."
"Výborně." Vešli jsme do obrovského sálu, kde bylo tak tisíc lidí. U schodiště pro soutěžící jsme našli Olivera i s Mathyldou.
"Jsi připravený?" Zeptala se Olivera.
"Úplně ne. Snad to zvládneme." Řekl a usmál se na mě. Také jsem mu věnovala úsměv a mohli jsme se připravit na tanec, protože jsme byli na řadě. Nejdřív náš společný tanec, poté můj zpěv, moje hra a jeho zpěv a potom moje samotná hra.
Tanec dopadl dobře, Oliver jenom jednou zakymácel, ale nikdo si toho nevšiml. Zpívala jsem pro něj. Chtěla jsem mu ukázat, kolik mě toho naučil. Celou píseň jsem se mu koukala do očí. Nevím, jestli jsem v nich viděla něco jako hrdost.
Oliver zpíval nádherně a čistě. Moje hra nebyla tak čistá, ale ušla. Uklonili jsme se a to, co následovalo, jsem vůbec nečekala. Představte, že jste v uzavřené místnosti, kde přes tisíc lidí začne nadšeně tleskat. No prostě něco neuvěřitelného. Oliverovi mávaly snad všechny dívky v okolí. Teď jsem si jenom musela počkat něco přes deset hodin na výsledek, ale teď už mě žádný výsledek nezajímal. Viděla jsem to. Ještě nikdo to neudělal, ale on se na mě usmál. Vždycky, když jsem byla na soutěži, byl pořád zamračený, ještě nikdy se na mě neusmál. Tohle jediné mi stačilo, abych věděla, že jsem překonala laťku, kterou jsem si nastavila z minulých soutěží.
Sešli jsme pod pódium. Mathylda mi dala pusu na tvář a on mě objal. Z tohohle jsem byla ještě víc vykolejená. Můj učitel mě objal. Něco co se mi zdálo neuvěřitelné.
Sedli jsme si do kavárny, protože jsme se shodli, že se nemůžeme koukat na ostatní soutěžící.
"Takže vypusť ze sebe tu kritiku, na kterou jsem zvyklá." Řekla jsem.
"No tak, snad si to sama uvědomuješ. Pár přešlapů u tance, pár výkyvů ve zpěvu a pár krátkých not při hře, ale dneska se ti to povedlo, ale do dalších kol bude co zlepšovat. No budeme na to mít dost času." Nečekala jsem až takovou chválu. Pomoc, já budu brečet.
"Moment, já myslela, že všechna kola budou tady."
"Ano to budou, ale dělá se kolo, po kole. Měsíc po měsíci, ale samozřejmě to chtějí zrychlit. Když postoupíš ze všech tří kol, dostaneš se do finále."
"Nějak moc roztahané, nezdá se ti?"
"Není to ještě jisté, možná se tady uskuteční všechny tři kola a finále až za pár měsíců. Na finále musí sehnat peníze." Přikývla jsem a on jak vždy vytáhl svoji tabulku mínusů.
"No tak konečně nějaká pořádná kritika, jen do mě chlapče." Pozvedl jedno obočí.
"Chlapče? To jako vážně?" Zasmála jsem se.
"Promiň, používám to slovo často a navíc je dneska všechno vzhůru nohama."
"No...dobře no." Zasmál se. "Někdy tě nechápu, ale na to už jsem si zvykl."
"Na to si musí zvyknout každý. Nikdo mi nerozumí." Teď jsem lhala, věděla jsem, že on mi rozumí, jen se to bojí dát najevo. Nevěděla jsem proč, ale teď jsem nad tím nechtěla přemýšlet. Teď jsem se na něj zadívala. Četl si knížku a vypadal přitom až moc zamyšleně.
"Proč mě tak pozoruješ?" Přivřela jsem oči.
"Jak jste si mě vybral?"
"Prosím?"
"Proč jste si vybral mě. Slyšela jsem, že jste se rozhodoval mezi mnou a Annou, ale vybral jste si mě. Proč?"
"Cože? Já si mezi tebou a Annou nikdy nevybíral, ani jsem nemusel. Volba byla jasná. Koho by sis vybrala ty? Malého rozmazleného řvoucího netalentovaného prcka, nebo na svůj věk relativně vyspělou dívku, která vypadala nadějně a navíc, se na ni všude valila jen chvála a ona byla stále stejně skromná, jako na začátku? Myslím, že to je jasné. Já jsem se na Annu nikdy ani nepodíval. Její rodiče mě hodně uháněli, ale já jsem prostě nechtěl. Naopak jsem se koukal na to dítě, za které rodiče bojovali, ale úplně jiným způsobem. Neprali všem v okolí peníze, aby si ji vzali pod křídla. Tu mladou holku, která měla nádherný cop, jsem si vybral, protože měla v očích malého ďáblíka, ale sama byla anděl. A postupem času jsem věděl, že jsem si vybral nejlépe, jak jsem mohl. Žádná z tvých soutěžících vrstevnic by se mnou nevydržela, tím jsem si jistý. Jak jsi vůbec přišla na to, že bych si vybíral mezi tebou a Annou?" Chvíli jsem ze sebe nedokázala vypravit slovo. "Violet posloucháš?"
"Ano. Sama Anna to říkala. Jen jsem chtěla vědět, jestli je to pravda. Děkuju vám."
"Nemáš za co. Půjdu se podívat, jak zatím vypadá nástěnka s postupujícími. Počkej tady."
Dívala jsem se za ním, jak vychází z kavárny. Tohle není jen tak obyčejný chlap. Je to můj učitel a právě teď jsem pochopila, jaké jsem měla štěstí, že se před šesti lety ujal zrovna mě.
