Podívala jsem se na hodinky. Už je to hodina, co odešel. Vůbec jsem to nechápala a chystala jsem se zvednout. Nebudu tu tvrdnout, bůh ví kde je.Zrovna jsem se zvedla, když v tom jsem ho uviděla ve dveřích. Vypadal naštvaně."Co se děje?" Zeptala jsem se, když jsem k němu přišla."Z naší skupiny vyhodili úplně všechny, kromě tebe a ještě jednoho páru. To se ještě nikdy nestalo, aby vyhodili úplně všechny. Moc to nechápu. Ptal jsem se a oni řekli, že nikdo tady nemá na to, aby postoupil dál, než do druhého kola.""Na co si to hrají?" Ani já jsem to vůbec nechápala. Jak můžou vyhodit skoro všechny?"Tady je něco špatně. Hodně špatně." Zlobil se a to hodně. V tom mě něco napadlo."Už tančila skupina C?""Ano, teď tancuje už F. Už to bude trvat jenom dvě hodiny a budeme znát všechny výsledky. Proč se ptáš?" Musela jsem vidět, kdo postupuje ze skupiny C, pokud postoupil ten, kdo si myslím, tak už je mi všechno jasné. Když jsem přišla k tabuli, chvilku mi trvalo, než jsem se v tom zorientovala. Ze skupiny C postupuje Anna. No tak už je to jasné."Co potřebuješ vědět?" Mezitím mě doběhl i on."Anna postoupila a nevíš, jak tancovali tihle?" Ukázala jsem ještě na druhý pár, který postoupil ze skupiny C."To není možný. To byl jeden z nejhorších párů. Myslel jsem, že je jasné, že nepostoupí." Tak tohle bylo opravdu drzé."Tak teď už to chápu. Anna určitě podplatila porotu a hlavně organizátory. Ze skupin postoupí ti nejhorší a Anna. Potom bude mít volnou cestu, aby vyhrála. No nedává to smysl?""Proč bys, ale potom postoupila ty?" Zamyslela jsem se."Anna má velké sebevědomí. Myslí, si že nic neumím, proto jsem nejspíš postoupila, anebo mě chce porazit. Pokud na ní narazím v dalším kole, tak nepostoupím.""Další kola nebudou." Zašeptal."Proč by nebyly?" Nechápala jsem ho."Protože nás bude strašně málo. Pokud to bude, tak jak říkáš, tak bude rovnou finále. Bude nás maximálně dvacet a to je i na finále málo." Super. Všechno je teď ztracené a já jsem si myslela, že Anně nakopu zadek. Je jasné, že pokud je to tak, jak si myslím, tak pojedu domů s nakopaným zadkem já."Tohle není fér." Zabručel."Ne, to není, ale my s tím nic neuděláme. Nemáme ani důkaz, že to tak skutečně je. Nedá se nic dělat." Chtěla jsem jít do svého pokoje, ale ozval se gong a to znamenalo, že je vyhlášení. Museli jsme se odebrat do velkého sálu.Bylo to tak, jak jsme si mysleli. Z každé skupiny postoupil jeden, nebo dva a tak nás nebylo ani patnáct. Finále bude za dva měsíce. Ti lidi, co nepostoupili, už většinou naskakovali do aut a odjížděli.Šla jsem do svého pokoje, abych se převlékla do tepláků. Už byl skoro večer a my jsme se dohodli, že pojedeme až zítra ráno. Zabalila jsem si rychle. Všichni z našeho pokoje už odjeli. Byla jsem tu sama a to mi vyhovovalo. Myslela jsem, že se každou chvíli rozbrečím. Proč je Anna taková kráva? Celou soutěž zkazila, jenom protože nic neumí a bojí se, aby náhodou neprohrála. A její papínek jí to vždycky všechno zaplatí. Nespravedlnost.Než jsem se stihla rozbrečet, někdo zaklepal. Šla jsem otevřít a snažila se neplakat.Kdo jiný za dveřmi mohl stát?"Můžu dál?" Přikývla jsem a on vešel. Sedli jsme si tak, jako minulý večer. "Jak ti je?" To je otázka."Strašně." Nehodlala jsem před ním hrát nějakou hru. Před ním ne."Nemůžu ti říct, že se to zlepší. Dokud na to budeš myslet, tak se to nezlepší." To jsem věděla taky."Pořád to nemůžu pochopit. Když ví, že na to nemá, tak proč se sem vůbec hlásila?" Podíval se na mě."Ona si nikdy nepřizná, že na něco nemá. Tatínek zaplatí a ona bude nejlepší. Spíš mě překvapilo, že na to organizátoři, porota a vedení přistoupilo." Pokývla jsem hlavou, ale zadržovat slzy už nešlo. Spustily se samy a já jsem se je ani nesnažila setřít."Neplač. Nemá to smysl." To se lehko řekne, ale hůř udělá."Měl byste jít, ještě si potřebuju zabalit.""Zabaleno už máš a já nepůjdu, protože mám o tebe strach." Cože? Tak tenhle rozhovor se mi přestává líbit."Omlouvám se, ale nechápu vás.""Chápu, že se ti o tom nechce mluvit. Už déle jsem si o tom s tebou chtěl promluvit. Já vím o těch jizvách." To není pravda. Automaticky jsem se chytla za zápěstí. Ty jizvy nejsou vůbec vidět. Lže, jako když tiskne. Někdo mu to musel říct."Nevím, o čem to mluvíte." Odsekla jsem a obrátil pohled na druhou stranu. Ruce jsem si schovala do kapes."Dobře. Já ti jenom chtěl říct důvod, proč neodejdu." Začínala jsem zuřit. To co jsem dělala před dvěma lety, vůbec není jeho věc."Myslím, že vám to může být jedno." Zvedla jsem se ze židle a chtěla jsem mu jít otevřít. On se postavil taky."Může, ale není. Pochopíš někdy, že mi na tobě záleží? Znamenáš pro mě víc, než si myslíš." Jo, to si myslíš, že ti zbaštím? Ani náhodou."Nezáleží vám na mně. Za těch šest let, jste mě ani jednou nepochválil a já jsem se tak snažila. Byl to můj sen. Chtěla jsem být tak dobrá, abyste aspoň jednou řekl, že jsem byla dobrá, nebo že jsem se zlepšila. Ale to jste nikdy neřekl. Vždycky jsem všechno dělala akorát špatně. Vy nevíte jaké to je. Chodila jsem na ty vaše zkoušky každej den, ani jednou jsem nezatáhla, i když jsem už kolikrát mohla. Vždycky jsem přišla, protože jsem chtěla, abych byla dobrá, a vy jste mě aspoň jednou, jednou jedinkrát pochválil. Vám by to něco udělalo? Stačilo by mi říct, že mi to šlo. Jenom jednou." Nezvládla jsem to. Brečela jsem už skoro hystericky. Konečně vyplavalo na povrch to, co jsem mu chtěla říct, už dva roky. Vždyť jsem byla malá, bylo jasné, že mi všechno nepůjde hned. On to, ale chtěl. Chtěl mě nejspíš zruinovat."Ty víš, že jsi byla dobrá. Nemohl jsem tě chválit. Stouplo by ti to do hlavy a navíc jsem si myslel, že to víš." Myslel, že to vím?"Jak jsem to mohla vědět? Byla jsem malá. Brečela jsem každý večer, protože jsem byla přesvědčená, že se za mě stydíte. Na každé soutěži jste se jenom mračil. Všichni mi gratulovali, ale vy jste neřekla ani to jedno blbý slovo. Vždycky jenom, že něco musím zlepšit. Už tolikrát jsem to chtěla vzdát. Byl jste někdo, ke komu jsem vzhlížela, ale já jsem pořád nebyla, tak dobrá, abych vám stála třeba jenom za úsměv. Chcete tak moc vědět, proč mám ty jizvy? To bylo kvůli vám. Pro vás jsem byla nic a to vědomí, mě užíralo tolik let." Přešla jsem ke dveřím a otevřela je. "A teď odejděte.""Já, já se ti omlouvám. Takhle to vůbec nebylo. Ty jsi pro mě znamenala všechno. Byl jsem na tebe tak pyšný, ale tolik jsem se bál, abys neopakovala moje chyby. Já jsem v tvém věku byl tak namyšlený, protože mě všichni okolo mě chválili, můj učitel, rodiče, prostě úplně všichni. A pak přišel někdo lepší a já jsem to nemohl unést. Nechtěl jsem, abys byla stejný namyšlený fracek, jako jsem byl já. Nechtěl jsem, abys viděla, jak moc jsem byl na tebe pyšný." Nedokázala jsem ho poslouchat."Mě to nezajímá, prostě běžte pryč!" Zařvala jsem a on opravdu odešel. Zabouchla jsem za ním dveře. Sedla jsem si na zem a plakala. Podívala jsem se na svoje zápěstí, kde se mi rýsovaly jizvy. Najednou jsem pocítila strašnou chuť se znovu říznout. Démoni z minulosti přicházeli a volali mě k sobě.
