Jeli jsme ještě tak čtyři hodiny, než jsme se dostali do Paříže. Musím říct, že to je nádherné město a to jsem si ho prohlížela jenom z auta.
Zastavili jsme před jedním dost dobře vyhlížejícím hotelem. Byla jsem ráda, protože na soutěžích nás obvykle ubytují na internátech, nebo ve školách.
Tahle soutěž je opravdu velice prestižní. Vzala jsem si batoh a vystoupila jsem z auta. Ještě jsem se letmo podívala na hotel a chtěla si vyndat tašku, ale zjistila jsem, že už mi ji dávno nese.
"Já bych si tu tašku vzala sama."
"Co bych to byl za džentlmena, kdybych ti nevzal tašku?"
"Hodláte být džentlmen?" Pousmála jsem se.
"Aspoň jsem byl k tomu vychovaný." Na recepci jsme se dozvěděli, že pokoje pro učitele a pro soutěžící, jsou na dvou koncích budovy, takže od sebe hodně daleko. Mně osobně to vůbec nevadilo. Nehodlala jsem spát v pokoji s vědomím, že spí třeba hned vedle. Na pokoji jsem byla s dívkami, které jsem z domácích soutěží dost dobře znala. Věděla jsem, že spolu nebudeme ve skupině, protože v jedné skupině nemůžou být více párů ze stejné země, ale tím pádem bych se s nimi měla setkat ve vyšších kolech a věděla jsem, že jsem lepší než ony. Aspoň něco mě tu trochu uklidnilo. Celé dvě hodiny jsem si s nimi povídala a zjistila, že vůbec nejsou tak nafoukané, jak vypadají a jedna je dokonce také z Prahy. Řekly jsme si, že si musíme zavolat, až se zase vrátíme domů. Najednou někdo zaklepal na dveře.
"Omlouvám se, že ruším vaši konverzaci, slečny." usmál se, kdo jiný než, můj učitel. "Ale Violet má teď zkoušku. Violet vezmi si věci a přijď do sálu číslo čtyři." Řekl a zavřel dveře.
"Ty budeš mít zkoušky i tady?" Divila se Anna, jedna z mých spolubydlících a největších soupeřek.
"Vy budete mít určitě taky. Já je mám i na českých soutěžích. Musím se do toho, po asi deseti hodinách jízdy autem dostat. Tak zatím." Zavolala jsem, když jsem zavírala dveře.
Pomalu jsem se loudala k sálu. Je pravda, že se mi vůbec nechtělo, ale jeho to nezajímalo.
Když jsem přišla, už tam dávno hrál.
"Kde se couráš? Podařilo se mi ten sál zamluvit jenom na dvě hodiny, tak si musíme pospíšit. A chtěl bych ti představit tvého tanečníka, i když vy se asi znáte, nemám pravdu?" Otočila jsem se směrem, kterým mluvil, a uviděla jsem jednoho ze svých nejlepších přátel. Oliver je taky zpěvák a na soutěžích párů si skoro vždy zatancujeme spolu. Nějak nám to spolu jde a je mimochodem dost hezký.
"Ahoj Violet." Usmál.
"Ahoj, vůbec jsi mi neřekl, že sem taky jedeš!" Objali jsme se a on se jenom ušklíbl.
"Můj trenér chtěl, abych tančil s někým jiným, ale já jsem odmítl. Sama dobře víš, jak nám to klape."
"No to si piš! Všechny tu převálcujeme." Plácli jsme si a zkouška mohla začít.
Na to, že jsme s Oliverem už dva měsíce netančili, nám to šlo dost dobře. Můj učitel nás párkrát opravil, ale když mám zkoušku sama, opraví mě mnohem víckrát, a proto jsem dnešní zkoušku považovala za úspěch.
"No tak doufám, že vám to zítra půjde aspoň stejně dobře, jako dneska." Zaslechla jsem ženský hlas, od dveří. To byla Oliverova učitelka. Vždycky mi připadalo divné, že má učitelku, ale Mathylda je velice schopná a dobrá učitelka, jak jsem za ty roky zjistila.
Když jsem přicházela ke svému pokoji, zaslechla jsem z něj jeden jediný hlas a to dost nahlas.
"Chápeš, že ona před dvěma hodinami odešla na zkoušku? Ten její učitel je totálně šáhlej!" Tenhle hlas patřil Anně a nejspíš s někým telefonovala.
"Že je strašně sexy! Mně se taky strašně líbí! Víš, že mě mohl učit? No jasně! Vybíral si mezi mnou a jí, ale mým rodičům řekl, že ona je moc nemotorná a blbě zpívá a tak že bude učit radši ji. A taky řekl, že já už jsem ve svých deseti letech byla na úrovni profesionálních tanečníků. No já si myslím. Ten můj trenér mě jenom kazí. Mít jeho mohla jsem být na špičce. No je strašně moc hezkej, já bych mu ho..." Nehodlala jsem to dál poslouchat a tak jsem vkročila do pokoje a pozdravila ji. Ona se zadrhla a pak už jenom něco žbleptla, že už nemůže mluvit a telefon položila.
Já se šla osprchovat, nechtěla jsem přemýšlet nad Annou a jejím chtíčem. Moc dobře jsem věděla, jak by větu dokončila a při pomyšlení na to, se mi chtělo zvracet. Nechápala jsem ji.
Když jsem si vyfoukala vlasy, někdo zaklepal na dveře. Otevřela jsem dveře s úsměvem, protože jsem myslela, že za nimi bude stát Oliver, ale nestál. Stál tam on, kdo jiný. V ruce držel hrnek s čajem.
"Přestalo fungovat topení, tak se začíná podávat čaj. Jeden jsem ti donesl, nehodlám zítra poslouchat, jak kašleš nebo huhňáš." S pokývnutím hlavy jsem si od něj vzala šálek a pozvala jsem ho dál. Došli jsme ke mně do pokoje a on si sedl ke stolu. Díkybohu, že tam byly dvě židle, protože bych si jinak musela sednout na postel a to by vypadalo blbě.
Chvíli se na mě jenom díval.
"Vyčítáš mi těch šest let?" Zeptal se najednou.
"Vůbec vám nerozumím, co bych vám měla vyčítat?" On se zahleděl do zdi vedle sebe.
"Všechny ty zkoušky a tvrdé tréninky. Každý den a ty sis ani nemohla vyrazit jen tak s kamarády ven. Nikdy jsem ti nedal volno, celé odpoledne jsi trčela v tom sále bez oken a pozdě večer ses vracela domů. Tohle mi nevyčítáš?" Zamyslela jsem se. Samozřejmě, že mu to nevyčítám. Ano občas na něj v duchu nadávám, ale vím, že to myslíte dobře. Chce ze mě udělat něco, co si nejspíš přál udělat ze sebe.
"Vůbec ne. Jak bych mohla? Vždyť vy se snažíte, ze mě udělat, něco lepšího než jsem. Než jsou ostatní vrstevníci a navíc vy na tom taky strádáte. Samozřejmě nemůžu to vědět přesně, ale tipla bych si, že přítelkyni nemáte, protože svůj veškerý volný čas věnujete mě. Nemáte čas se ani s nikým seznámit. Samozřejmě, že mě někdy štvete, ale to je normální, jsem náladová." Při poslední větě se zasmál.
"Ano, máš pravdu, přítelkyni nemám. Ale rozhodně mě neomezuješ, spíš jsem zatím ještě nikoho nenašel. V tom to nejspíš bude. A navíc mám rád jenom jednu, osobu. A ta o mě evidentně nestojí."
"Jak to můžete vědět? Vy jste se jí zeptal? Pochybuju."
"Ne nezeptal, ale on nás dělí i velký věkový rozdíl. Je to všechno složité." Posmál se, ale bylo vidět, že šťastný není.
"Já vím, že si jednou někoho najdete. Jsem o tom přesvědčená." Podíval se mi do očí.
"Snad ano." Usmál se a omylem se dotkl mé ruky, když se natahoval pro svůj čaj.
