Stála jsem na chodbě zády k jeho dveřím. Nechápala jsem, jak jsem tak klidně mohla odejít. Vždyť on je to jediné co chci a já mu v klidu řeknu, že můžeme ukončit spolupráci. Chtěla jsem se otočit a vtrhnout mu zpátky do bytu, ale věděla jsem, že to udělat nemůžu. Pomalu jsem začala scházet schody. Ani ne za půl hodiny jsem byla doma. Nevěděla jsem, že bydlí tak blízko mě.
Bylo už dost pozdě. Rodiče se zeptali, kde jsem byla. Řekla jsem, že jsem byla s kamarádkou, kterou jsem potkala na soutěži. Když mě propustili do mého pokoje, napsala jsem ji skutečně zprávu. Přece jenom jsem jí to slíbila.
Lehla jsem si na postel a přemýšlela. Co teď jako budeme dělat? Můj mobil mi oznámil přijatou zprávu. Otevřela jsem ji a nepodívala jsem se na odesílatele, myslela jsem si, že to je holka ze soutěže, ale ona to nebyla. Zpráva byla od něho. Bylo tam napsáno:"Můžu ti zavolat?"
Odpověď jsem rychle naťukala do mobilu a odeslala. Ani e za pár sekund už mi volal.
"Ahoj." Zašeptala jsem.
"Ahoj." Bylo slyšet, že polkl. Byl nervózní.
"Omlouvám se za dnešek, neměla jsem tak vystřelit z tvého bytu. Řekl jsi mi, co tě užíralo a já ti na to neřekla v podstatě nic."
"Ty se za nic omlouvat nemusíš. To já byl blázen. To co jsem udělal, je neomluvitelné a já nevím, jak se ti omluvit."
"Už jsi se omluvil." Chvíli bylo ticho. Slyšela jsem jeho dech. V tu chvíli bych nejradši byla u něj.
"Violet, to nepůjde."
"Co nepůjde?"
"Nebudu tě moct trénovat. Ne potom, co se mezi náma stalo, ne potom co jsem ti udělal." Věděla jsem, že za ním musím zajet.
"Budeš dneska večer doma sám?"
"Ano proč?"
"Uvidíš." Zašeptala jsem a položila to. Musela jsem za ním. Musíme si to vyříkat. Zeptala jsem se rodičů, jestli dneska můžu přespat u kamarádky. Naštěstí svolili a já skoro hned vyběhla z domu. Nenapadlo mě si něco zabalit. Prostě jsem jela za ním.
Za chvilku jsem stála před jeho domem. Zazvonila jsem a čekala. Ozval se jeho hlas.
"Ano?"
"To jsem já, otevřeš mi?" Zase to ticho a pak se ozval bzučák a já mohla dovnitř. Vyšla jsem tři patra a viděla otevřené dveře. Vešla jsem a zavřela za sebou. Vešla jsem do obýváku a viděla ho, jak sedí na pohovce. Vstal a pomalu ke mně přišel.
"Violet..."
"Pšt." Zašeptala jsem a políbila ho. Chtěla jsem to udělat, už když mě zachránil v tom lese. Ne to bych lhala. Chtěla jsem ho políbit hned, jak mě nechal stát před mým domem. Objal mě a společně jsme si sedli na pohovku. "Takže teď mě poslouchej. Já ti nic nevyčítám, sama jsem se chovala blbě. Prostě už je to všechno pryč a..." Zarazila jsem se. Snad toho, co teď řeknu, nebudu moc litovat."...a budeme moct být spolu."
"A ty bys se mnou chtěla být?" Zeptal se a políbil mi ruku.
"Strašně moc." Políbil mě. Konečně můžu být s ním. To jsem si přála už takovou dobu.
"Ale já tě nebudu moct už trénovat."
"Hele už je mi 18. Tak třeba už nemusíš být můj trenér, ale může se z nás stát partnerská dvojice. Však to jsi vždycky chtěl ne?" Usmála jsem se. Trošku na mě vykulil oči.
"Chtěl, ale nikdy mě nenapadlo, že by se to mohlo stát skutečností."
"Mohlo by. Jestli to dovolíš." Zašeptala jsem.
"Jsi přesvědčená, že už všechno umíš?" Zachechtal se a přitáhl si mě. Byl to nádherný pocit sedět tu s ním a vědět, že vás miluje.
"Ne, ale všechno se dá ještě zdokonalit." Byla to nejkrásnější noc mého života. Bylo to ještě hezčí než v hotelu, protože tentokrát jsme věděli, že to chceme a že se navzájem milujeme.
Měsíc to bylo krásné. Opravdu jsme tvořili pár a to jak pracovní tak pár, jako pár. Po měsíci jsem se začala bát. Bylo mi často blbě a zvracela jsem velice často. Udělala jsem si těhotenský test a moje obavy se potvrdil. Byla jsem těhotná. Jak to jen vezme?
Vzal to nejlépe, jak mohl. Asi se nám teď budete divit, ale prakticky hned jsme se vzali a narodila se nám dvojčata. Dvě holčičky. Opravdu jsme naši taneční kariéru rozjeli a dneska už máme vlastní školu. Celý můj život vyšel a já doufám, že vyjde i vám. Děkuji, že jste se mnou můj příběh prošli až do konce.
