"Dneska se vůbec nesoustředíš." Ozvalo se mi u ucha, když jsme s učitelem cvičili jeden tanec pro dva. Většina tanců je pro dva, protože na soutěži nás taky spojí se zpěvákem opačného pohlaví.
"Já vím. Omlouvám se, ale už zítra jedeme a to je...tak blízko." Nevěděla jsem, jak jinak mu odpovědět.
"Nečekané, že? To sis to neuvědomovala už dřív?" Zamručel a přešel ke klavíru. Ty namyšlenej ignorante, jasně, že jsem to věděla už dřív, ale jedeme už zítra, kolikrát ti to mám ještě vysvětlit?
Přišla jsem k němu a on začal hrát. Měla jsem zpívat, ale z mé pusy se nevydal ani nepatrný hlásek.
"Pro dnešek toho necháme." Zavřel klavír a vydal se směrem ke svým věcem. Tohle udělal naposledy před třemi lety, když jsem zpívala tak falešně, že ho to naštvalo a prostě odešel ze sálu.
"To, že jsem se nerozezpívala, ještě neznamená, že byste měl končit hodinu." Zašeptala jsem. Nejspíš jsem doufala, že to neuslyší, ale slyšel.
"Jsi moc vystresovaná. Nemá to dneska cenu. Odpočiň si a já tě zítra vyzvednu. Půjdeš? Chci tě odvézt." Vzala jsem si věci, ale ještě jsem se otočila.
"Nepotřebuju odvézt. Domů dokážu dojít sama." Odsekla jsem a vydala se do šatny. Převlékala jsem se pomalu a věřila, že už odjel. Neodjel. Sotva jsem vracela klíč Danovi, objevil se za mnou.
"Schválně jsi byla tak pomalá?" Řekl a rozešel se k autu. Šla jsem za ním, ale zahnula na zastávku autobusu. Nešel za mnou, což jsem považovala za vítězství. Podívala jsem se na nástěnku a zjistila, že autobus mi jede až za patnáct minut. Super, nic jiného jsem si nemohla přát. Než jsem si stačila vytáhnout knihu, už u chodníku zastavilo auto.
"Dobrej vtip, teď si nastup." Řekl a otevřel dveře u spolujezdce. Musela jsem nastoupit, přeci nebudu stát na tom mrazu dalších deset minut.
Jeli jsme v tichu. Nehodlala jsem si s ním povídat. Jak tak vlastně přemýšlím, nikdy jsme spolu nemluvili o našem soukromí, vždycky to byl pouze vztah mezi učitelem a studentkou a on ho nehodlal měnit. I mě to tak vyhovovalo, ale přeci jenom, teď to je vyloženě trapné. Veze mě domů a nebavíme se spolu.
Konečně jsme dojeli k mému domu a já stiskla kliku.
"Nezapomeň, zítra po zkoušce už pojedeme, takže klidně přijď později, ale měj všechno s sebou, jasné?"
"Jasné." Vystoupila jsem z auta a začala hledat klíče, které se zakutálely někam hloub do tašky. Neodjel. Počkal, dokud jsem je nevyndala a neotevřela. Jakmile jsem za sebou zavřela, rozjel se. Nechápu jeho chování, ale nakonec mi to může být celkem jedno.
Doma jsem si dala sprchu a skočila rovnou do postele. Ani jsem se nepodívala na učení. Usnula jsem skoro hned.
Celý den ve škole byl příšerný. Ještě jsem s sebou musela vláčet velkou sportovní tašku, protože domů jsem to po škole nemohla stihnout. Ráno jsem se rozloučila s mámou a tátou a docela se těšila do Francie. Čím víc se ale blíží odjezd, tím jsem nervóznější. Je mi i proti mysli, že budu muset jet přes noc v autě. V autě totiž vždycky spím jako idiot. Je to tak a představa, že mě ještě uvidí učitel, byla strašlivá.
Když jsem se konečně dostala před centrum, bylo dost pozdě. Vklouzla jsem dovnitř a už jsem chtěla jít za Danem pro klíče, když mě někdo zastavil.
"Dneska tancovat nebudeme. Dej mi tu tašku, hodím ti ji do auta a ty si běž zazpívat ke klavíru." Lepší věc mi říct nemohl. Dneska se mi opravdu nechtělo tančit. Odebrala jsem se do sálu a sedla si ke klavíru. Jak já ten nástroj miluju. Pro mě neexistuje nic lepšího. Rozezpívala jsem se a poté jsem si potichu zpívala texty. Nevšimla jsem si, že vůbec přišel do sálu a proto, když se jeho ruce najednou objevily na klaviatuře, dost jsem se vyděsila. Přestala jsem hrát.
"Tebe vyruší sebemenší věc. Nesmíš se nechat takhle rozhodit." Pokáral mě a počkal, dokud jsem neslezla ze stoličky a postavila se vedle klavíru. Poté začala hodina. Výjimečně hodina trvala jenom dvě hodiny.
"Tak pojď, pojedeme." Řekl a vydal se k ven před centrum. Šla jsem za ním, ale vůbec se mi nechtělo. Důležitost celé soutěže na mě přeci jenom začala dopadat až teď. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a z kapsy vylovila sluchátka. Dokud se mi nevybije mobil, budu poslouchat písničky a potom mám v záloze i knížku. Jsem jediná osoba, kterou znám, které se nedělá blbě při čtení knížky v autě, nebo jiném dopravním prostředku. Naštěstí jsem si mobil nechala přes zkoušku v zásuvce, tak má sto procent.
Viděla jsem, že se mu hýbe pusa a tak jsem si sundala sluchátka.
"Co jste říkal?" Zeptala jsem se.
"Jen jsem ti chtěl říct, ať nejsi nervózní. Je to tvůj první rok, co jsem tě zapsal do téhle soutěže. Je velice prestižní a mě nebude vadit, když ji nevyhraješ. Jasné?" Vždycky, když mi něco říká, nebo mi vynadává, zakončí větu slovem jasné.
"Myslela jsem si, že mi věříte." Odpověděla jsem trochu dotčeně.
"Samozřejmě, že ti věřím. Jen nechci, abys byla vystresovaná, to je vše."
"Dobře děkuju." Usmála jsem se. On se na mě usmál taky.
"Tvým rodičům jsem zavolal a uvědomil jsem je o případném prodloužení soutěže." Úplně v klidu jsem to mohla udělat já, ale dobře.
"Dobře. Já jsem jim taky něco řekla." Pokývl hlavou a dál už nic neřekl. Moc často spolu nemluvíme a tak to byl možná náš nejdelší rozhovor vůbec.
Nevím, jak dlouho jsem zůstala vzhůru, ale on mě probudil krátce po čtvrté ráno, jestli si nechci dojít na záchod. Uvítala jsem jeho ohleduplnost a došla si na záchod. Radši jsem se na sebe nekoukala do zrcadla, ještě bych mohla mít nějakou psychickou újmu.
Když jsem se vracela směrem k autu, už v něm seděl a čekal na mě. V držátku na kelímky, stály dva a to s kafem. Trošku mě děsilo, jako začal být ohleduplný.
"Děkuju." Řekla jsem, když jsem nasedla a mohli jsme vyrazit dál. On se jenom pousmál.
"Vypadáš překvapeně."
"Možná ano. Přeci vás znám jenom z hodin a tam nebýváte takhle milý, to musíte uznat." Usmála jsem se. On se usmál taky. Bylo docela příjemné vidět jeho úsměv.
"Nejsem takový tyran, za kterého mě asi máš."
"Zatím jste mi nedal příležitost to poznat."
"Třeba na to časem přijdeš sama."
