Rukopisy pastora

Kapitola 6. Tábor věřících

Stál jsem uprostřed obrovské louky. Po pravé ruce doly, po levé skála. Málem jsem z toho dostal závrať. Povedlo se nám sem dostat kupodivu bez potíží, za což samozřejmě vděčíme jen a pouze Pánu, ale i tak jsem se nemohl zbavit toho hloupého strachu.
Carlos s ostatními už stihli přinést dřevo na oheň a postavit jakýsi provizorní stan. Moc jsem nevěřil, že by to přežilo nějaký větší déšť, ale nechtěl jsem jim brát naději. Tu teď tak nějak potřebovali všichni.
„Tak co, Alkarno? Jak se ti tu líbí?" Ozvalo se za mnou.
Vyvalil jsem oči na Kalu. Za ty roky se skoro vůbec nezměnila. I když byla samozřejmě starší, ale nechala si svou krásu a pronikavé oči, před kterými bych ještě pořád uhnul, kdybych ji neznal.
„Kalo? Co tu děláš?" Vydechl jsem více než překvapeně.
Nasadila zářivý úsměv. „Jen jsem se chtěla ujistit, že nevyvádíš."
Donutil jsem se neprotočit oči. „Rád tě vidím." Spustil jsem místo toho. „Kde jsi celou tu dobu byla?"
„Kde by?" Ušklíbla se. „Hledala jsem ti zájemce pro tábor."
„Jak to myslíš?" Zarazil jsem se.
Nad tím, co jsem spatřil za necelých pět vteřin, jsem oněměl úžasem. Málem jsem se nemohl nadechnout. „Jak... co... počkej... to není možné." Vykoktal jsem zmateně.
„Ale je. A je jich víc." Přitakala Kala.
Promnul jsem si oči. Opravdu tam stály. Zástupy lidí, kteří očividně věřili v Pána a rozhodli se pro můj ne úplně zřízený azyl.
„Tak, jaký je plán, vrchní pastore?" Nadhodila Kala.
Zalapal jsem po dechu. Nebyl jsem schopný slova. „Ještě jednou mi tak řekneš a půjdeš na dřevo." Podařilo se mi vysoukat z vyschlého hrdla. Původní plán byl, že to mělo znít alespoň částečně vtipně, ale nějak se mi to nedařilo.
Přesto se několik lidí zasmálo. Nebyl to ten nejveselejší smích, jaký jsem slyšel, ale i to se počítalo. Zatřepal jsem hlavou, abych si trochu utříbil myšlenky. Samozřejmě to moc nepomohlo...
„Dobře, máte s sebou nějaké věci, které by se mohly hodit?" Zeptal jsem se. Moje myšlenky se naštěstí začaly upírat racionálním směrem. Koneckonců jsem to měl čekat. Kala mi říkala, že se to stane. Teda... Pán mi to říkal skrze nějakého proroka a ten skrze Kalu.
Odpovědí od přihlížejících mi bylo pár plachet, zvířat a spousta kuchyňského, upřímně zcela zbytečného, nádobí.
„Fajn. Tak... Možná by bylo dobré si na chvíli odpočinout." Navrhl jsem sípavě. „Sejdeme se u vchodu do dolu tak za... půl hodinky?"
Okamžitě poslechli a šli si zabrat nějaké místo. Začal jsem děkovat, že byla louka tak velká.
„Co to vyvádíš?" Vyjekl jsem na Kalu, jen co odešli.
„Plním ti tvůj osud." Odvětila zvesela. „Když ty se o něj nezajímáš."
„Poslyš. Já se o něj zajímám, ale tolik lidí? Co s nimi mám dělat?"
Rozhodila ruce. „Chránit je. Dát jim nějaké pokyny. Naději žít..."
„Naději žít." Opakoval jsem nedůvěřivě. „Uvědomuješ si, co po mě žádáš? Dvacet pět let jsem jezdil po světě..."
„A hledal Svaté Písmo." Dokončila za mě. „Já vím."
„Odkud?" Bál jsem se zeptat.
„Víš, několik z nich má prorocký dar. Je jen otázka umu ho využít." Vysvětlila ledabyle.
Pleskl jsem se do tváře. „Ty mě špehuješ skrze proroky?"
„Když to řekneš takhle, tak ano." Přitakala zcela bez studu.
Jak si to ta holka představuje? Soptil jsem. „Ale pomůžeš mi, jasný?" Nebyla to tak úplně otázka jako fakt, který prostě splní.
K mé úlevě přikývla. „Vše, co si budeš přát... vrchní pastore."
„Jdu vymyslet, jak to bude se službou na dřevo." Odsekl jsem naštvaně.
„Tak pospěš."
Ještě mě pobízej! Jelo mi hlavou. Vždyť ona na mě hodila zodpovědnost za všechny věřící, co byli v celém Namibiu... Rozhlédl jsem se kolem sebe. V celé Anthilii! Opravil jsem se okamžitě.
„Jo, jasně, Alkarno, jednou z tebe bude velký pastor. Tos říkala, viď? Řekl ti někdo, že skoro nevím, co se děje?!" Zatnul jsem ruce v pěst a popadl nejbližší blok a tužku.