Rukopisy pastora

Kapitola 12. Nemoci a obavy

Jestli jsem si myslel, že předešlý den byl šílený, úděsný a naprosto nereálný, tak jsem očividně nezažil dnešek. Krom toho, že jsme se s Derikem absolutně nevyspali, co jiného by se taky dalo čekat, tak nás těsně před branou napadli vojáci. (O tom, jak se hádala Sáricha s Derikem nemluvě.)
Nepočítal jsem, kolikrát jsem bodnul jen tak do prázdna. Asi jsem měl čekat, že královští vojáci budou umět s mečem lépe, než někdo, kdo se to učil asi deset minut a trénoval asi půl hodiny ročně, ale stejně mě to zaskočilo.
„Běžte." Rozkázal jsem jim asi vteřinu před tím, než jsem musel skřížit meč s jedním ze strážců. Upřímně jsem doufal, že mě poslechnou a dostanou se co nejdále do lesa. Tam by je v nejhorším případě mohla najít Kala. I když setkání s ní po celkem dost dlouhém pobytu ve vězení se mi nezdálo jako to pravé ořechové.
Slyšel jsem nepříjemné zapraštění kostí a pár velmi ohnivých nadávek směrem od Derika. Z nosu mu kapala krev a meč držel podezřele v levé ruce. Nemohl jsem mu věnovat více pozornosti, protože se na mě sesypali další dva. Okamžitě jsem se sehnul a pokusil se jednomu z nich podkopnout nohy. On to naneštěstí čekal a hbitě uskočil. Druhý mi sekl po rameni. Tak tak jsem to vybral svým mečem a surově jej kopl do břicha.
K mému údivu ho to hodilo až na stěnu, kde mu začala téct krev z uší. Nestačil jsem ani doufat, že jsem mu zas tak moc neublížil a už jsem dostal pořádnou ránu přes záda. Jakžtakž se mi povedlo zareagovat a oplatit vojákovi úder. Nakonec to vypadalo, že zase tak dobří nejsou, protože jich začínalo ubývat.
Přesto jsem zaslechl z uliček řinčení zbraní, což nemohlo věstit nic dobrého. Teda pokud v táboře neuposlechli můj rozkaz zůstat tam a čekat. Na druhou stranu, kdyby se tu teď objevil Carlos s připraveným mečem, vůbec bych se nezlobil.
„Rychle!" Sykl ke mně Derik a už zdrhal branou k nejbližšímu porostu.
Připadalo mi velmi zbabělé utíkat takhle z boje, ale upřímně mi to bylo jedno. Nohy mě donesly k nejbližšímu stromu, než se ozvaly nově utržené rány.
„Nějaké nápady?" Zkusil jsem to bezradně a pokusil se ztratit strážcům z očí mezi větvemi.
Odpovědí mi bylo nevrlé vrčení a další salva nadávek. Neměl jsem nejmenší chuť ho opravovat, spíš bych se k němu s velkou radostí přidal.
Derik se mi najednou ztratil z dohledu a já se už připravoval, že bych se obětoval a jednoduše se do vojáků pustil na vlastní pěst, když kolem mě prosvištěl asi tucet přesně mířených šípů. Vojáci za mnou padli k zemi. Z koruny stromů se na mě šklebila odporem skřivená tvář mého velmi tajupného přítele.
Neměl jsem čas na otázky typu: kde jsi do háje vzal ten luk?! ale nejraději bych mu je položil. Místo toho jsme se rozběhli hledat ty dvě dívky. Netrvalo to ani tak dlouho, protože za sebou nechaly spoustu polámaných větví. Udivilo mě, že jejich stopu nesledovali vojáci, ale laborovat jsem nad tím vážně nechtěl.
Navíc začínal být podezřelý klid a to se mi zbla nelíbilo. Co nejtišeji, ale tak, aby mě dívky slyšely, jsem zahoukal. Z houští se vynořila Sáricha a za sebou táhla Serafínino malé tělíčko. Ani jsem si nevšiml, že se jí něco v tom spěchu stalo.
Vzal jsem jí do náruče a nahmatal celkem čitelný puls. „Jak se vám to povedlo?" Vzdychl jsem napůl naštvaně. Vlastně to bylo míněno jako výčitka, ale starost mi zlomila hlas.
Sáricha pokrčila rameny. Bylo na ní znát, že má o Serafínu obavy, jako já. „Talent na průšvihy. Prý je to vrozené." Pokusila se marně zvednout atmosféru.
„Měli bychom jít." Upozornil Derik s obličejem natočeným směrem k městu.
Uvědomil jsem si, že jsme se v tom zmatku dostali poměrně daleko, ale vojáci věděli, kde jsme. Navíc jsme tu nechali všechny, doufám, že ne, mrtvá těla.
Svorně jsme se vydali oklikou do tábora. Nejraději bych celou cestu utíkal, ale s Serafínou v náručí to bylo jaksi nemožné. Nervy jsem měl na dranc a tu dva za mnou taky. Když se za nás nedíval jeden, nahlížel druhý.
V duchu jsem děkoval Pánu, že se o lese vykládá tolik nesmyslů, že se sem neodváží tolik vojáků. Doufal jsem, že je nepožene zloba toho pitomce prince. Doufal jsem, že bude Serafína v pořádku.

„Jak je to ještě daleko?" Zajímala se už asi po desáté Sáricha.
Neměl jsem jí to vyloženě za zlé, ale odpověděl jsem poněkud naštvaně a unaveně. „Není to zas tak daleko."
„Už jdeme dva a půl dne.
„Není to zas tak daleko." Poznamenal Alkarno.
„Už jdeme dva a půl dne." Rozčilovala se dál, ale moje odpověď jí dodávala jakousi částečnou útěchu. Mi taky...
Odolal jsem pokušení zase jí nabídnout odpočinek, který striktně odmítala. Chápala stejně jako já s Derikem, že jestli se Serafíně nedostane pomoc dostatečně včas, tak... nechtěl jsem to domyslet. Tak rád bych teď měl s sebou Tavaril. Její oddanost Pánu by byla určitě vhod. Připadalo mi, že na zázračné uzdravení jsem moc starý a to bylo velmi špatně.
„Dneska za soumraku tam dojdeme, neboj se. A odtud už je to jen z kopce." Nadhodil Derik smířlivě. Za cestu se ani tak moc nehádali a to mi na nervozitě neubralo.
„Máme ještě vodu?" Zeptala sem Sáricha šeptem.
Derik okamžitě vytáhl nový vak a ochotně jí ho podal. Zapochyboval jsem, že je to dobrý nápad. Nejspíše měla vnitřní krvácení a lít do takového těla tekutiny byl krajní nesmysl. Přišlo mi to celé jako nesmysl. Už jsem chtě být doma...
„Můžete mi popsat, co se stalo tak zhruba za poslední tři měsíce?" Nadhodila. Věděl jsem, že to udělala, aby někdo z nás mluvil a udržoval jakousi náladu. I když takové rozhovory na zlepšení nálady rozhodně nebyly.
„Krom toho, že se princ Sunbästien zbláznil?" Zavrčel Derik nenávistně.
Serafína se na mých ramenech několikrát škubla. Bral jsem to jako dobré znamení, že to s ní nebude zase tak zlé. Minimálně jsem to tak chtěl brát...
„Podle všeho se s ním něco stalo." Vydechla Sáricha k mému velkému údivu. „Serafína ho zná osobně, vyrůstala v paláci. Nebyl vždycky takový. Ale o tom vím, spíše povězte, jak jsou démoni daleko?"
Pokrčil jsem rameny. Zlostně přidal do kroku. „Co my víme, tak si už brousí zuby na Ithaku. Nebude trvat dlouho a dostanou chuť i na nás. Nejhorší na tom je, že všichni, kdo by se mohli nějak bránit, jsou buď zavření, nebo v táborech podobným tomu našemu."
„Takže už to zachvátilo celou Anthilii. Věřící jsou lovná zvěř." Zhodnotila věcně. Bylo k podivu, s jakým ledovým klidem to vzala.
„A nejen věřící." Dodal ještě Derik. „Jakoby šli i po těch, kteří nemají daleko k tomu uvěřit."
„Oni ví, kdo uvěří..." Vyhrkla zkameněle.
„Vypadá to tak." Nezbylo mi než souhlasit. „A snaží se tomu všelijak zabránit."
„Čím to je, že to dává smysl?" Poznamenal Derik.
„Zničí všechny, kdo by se jim mohli postavit. Teď, nebo v budoucnu." Zasýpala Sáricha.
„Všechny nikdy nezničí." Pokusil jsem se u toho nadhodit úsměv, nebylo mi jasné na kolik se mi to povedlo.
„Ano, Pána nezničí nic, ale vy víte, jak to myslím. Anthilie je odepsaná, pokud někdo něco neudělá." Chytla se toho Sáricha okamžitě.
„Mluvíš, jako bys o něčem věděla." Neodolal Derik.
Přikývla. „Slíbila jsem Serafíně, že s ní půjdu k učitelům do hor."
Věnoval jsem jí vyděšený pohled. „K učitelům? Do hor? Zbláznila si se?! Nemůžeš tam jít, všechno ovládají démoni." Křikli jsme téměř jednohlasně.
Naše slova jí ale jen více povzbudila. „Je to má povinnost. Ať už k Pánu, nebo k zemi."
Zakroutili jsme nad ní hlavou.
„Teď stejně nikam nepůjde." Poznamenal jsme tiše a opatrně jsem předal Serafínu Derikovi. S mírně sklíčeným výrazem si ji ode mě vzal.
„Doufám, že je v táboře dost bylinek. Není to dobré. A s tebou taky ne." Dodal s pohledem na několik šrámů na Sárišině těle.
Nervózně se ošila. Možná i zimou. Šaty, které jsem ji přinesl měla roztržené a po celém těle ji naskákala husí kůže. Ještě aby měla horečku. Napadlo mě a pokusil jsem se tuto myšlenku zapudit.
Po chvíli mlčení Sáricha zapískala na prsty. Z nebe se snesl podivný sokol. Držel se nás už od Namibia a byl jsem z něj celý nesvůj.
„Ahoj." Pozdravila jej zvesela. „Tvoje svěřenkyně je dost nemocná, víš, jak jí pomoct?"
Co to do háje dělá? Chtěl jsem něco říct, ale v tu chvíli mi to přišlo jaksi nepatřičné. Sokol se jako na povel vznesl do výšin.
„Moc chytré stvořeníčko, jen co je pravda. Kdo ho cvičil?" Zajímal se Derik a se zájmem pozoroval, jak kroužil nad vrcholky stromů.
„Podle všeho je divoký." Odvětila ihned.
Serafína jemně zakroutila hlavou. „To princ." Vydechla.
Nevěděl jsem, jestli mě více šokovalo to, že už mluvila, nebo to prosté zjištění.
„Cože?!" Zareagoval poněkud opožděně Derik. „Ten..." K mému potěšení si odpustil velmi sprostý výraz. „Vycvičil něco, co dokáže nosit bylinky na počkání?"
„Už jsem ti říkala, že nebyl vždycky takový." Namítla Sáricha. Nevypadalo to, že by měla na hádky náladu.
„A co jsem ti říkal já?" Přidal jsem se poučně.
Jasně jsem ho viděl, jak protočil oči. „Nemáme soudit. Já vím, já vím. Ale rozhlédni se kolem! Tohle by král Adragor nikdy nedopustil."
„Adragor byl dobrý vládce, ale abych citovala tady Serafínku, princ se k vládě ani nedostal. Podle zákona na trůn může nastoupit, až mu bude dvaadvacet. Doteď vládl jakýsi prefekt, jehož jméno jsem absolutně zapomněla." Vysvětlovala Sáricha. Chtělo se mi jí věřit.
„Regánius." Procedila Serafína mezi zuby. Vyznělo to velmi nevraživě. Kdyby to ten člověk někde slyšel, tak by se z něj stal... Zarazil jsem se uprostřed toku myšlenek.
„To mi něco říká. Vojáci o něm mluvili." Šeptl jsem jen tak do větru, ale nepřipadalo mi to jako plnohodnotná odpověď.
„Pokud vládne, tak ho někdo musí znát. To je více než logické, ne?" Nezaváhala s odpovědí Sáricha.
„Nemluvili o něm jako o vládci. Ale jako o vězni." Uvědomil jsem si náhle.
Moji spoluputovníci po mě vrhli nevěřícné pohledy. „Začíná to být čím dál zajímavější. K tomuhle by se nám vážně hodil učitel."
„V táboře žádní nejsou a do hor vás nemůžeme pustit." Zamítl Derik okamžitě.
„Už jsem říkala, že je to v zájmu všech." Odsekla.
„A já říkal, že to teď stejně nemá cenu řešit. Serafína se musí uzdravit a tobě nějaký ten odpočinek taky prospěje." Zasáhl jsem. Oba poslechli. Nejspíše to bylo tou únavou.
„Teď dávej pozor." Sykl najednou Derik a ukázal na změť stromů.
Věnoval jsem vstupu do tábora téměř láskyplný pohled. Stromy se před námi na můj povel rozestoupili a ihned se k nám začali trousit lidé lačnící po vysvětlení. Pochyboval jsem, že by dneska někoho zajímalo, čím se bude topit. Vlastně stejně, jako předešlý týden...
„Kdo je tohle? Neříkejte mi, že to je to děvče z vězení, je v strašném stavu! Jak mi ji sem můžete přivést takhle, měli jste počkat!" Začala nám okamžitě vyčítat Inomi.
„Uklidni se Inomi, potřebujeme tvé bylinky. Ty po cestě nerostou." Začal jsem nás bránit.
„A odkud si myslíš, že je mám?" Nedala se dál. Pak jí pohled spadl na Serafínu, které právě vypověděly nohy a ona žuchla do trávy
„Ty jsi ta starší, viď?" Pokračovala léčitelka a neustále ji probodávala zkoumavým pohledem. „Jsem Inomi. Lékařka tady v táboře. Jak tě tak vidím, tak za mnou budeš chodit dost často."
„Já až potom." Vydechla oddaně ke své přítelkyni. „Serafína ztratila víc krve, než je zdrávo."
„Ty snad ne?" Odporovala Inomi. Ostatně tak, jak jsem předpokládal. Serafína na tom byla sice hůř, ale když už přežila celou cestu, tak mělo jistý smysl nejdříve zabezpečit Sárichu, která nám mohla podat informace.
„Okamžitě na ošetřovnu. A tu malou mi tam odneste taky." Poručila ještě Inomi a už si to rázovala ke svému království.
Ti tři se vydali za ní. Mě něco skočilo po krku. To něco byla Kala a tiskla mě k sobě až moc velkou silou. Na chvíli se mi ji povedlo odtáhnout. Na jinak stále mladém obličeji se jí objevila dlouhá vráska.
„Jsme v pořádku." Ujišťoval jsem ji klidně.
Několikrát si mě přísně změřila. „Neměl nám kdo hrát na kytaru." Poznamenala.

Tak jak jsem slíbila, další kapitolka. Ach jo... já tak miluju Kalu :D
Vaše Lia :D