Rukopisy pastora

Kapitola 4. Víra obrací k dobrému

      Stál jsem vedle Carlose a podezřele nadšeně jsem tleskal. No jo, šprti zkrátka musí držet při sobě. Proletělo mi hlavou. Tak často jsem to říkal jako urážku, že jsem málem zašílel, když z toho udělali obrovský plakát. Ale co?
Do školy by mě už stejně nikdy nikdo nedostal. Maximálně tak... nikdy. S odřenýma ušima byla za mnou, byl jsem dospělý a měl jsem koupenou jízdenku do Euthöpie. Co bych si mohl přát víc?
„Tak vidíš, že to šlo." Otočil se na mě Ren.
Se smíchem jsem pokrčil rameny. Ještě teď jsem jim byl velmi vděčný, že mě vzali mezi sebe. I když jsem se choval jako... „Díky." Hlesl jsem polohlasně. V davu to nejspíše zaniklo.
„Už se těšíš?" Zajímal se Carlos, při čemž si pohrával se svitkem převázaným zlatou stužkou.
„Ani nevíš, jak moc!" Křikl Ren okamžitě.
„Já se ptal Alkarna." Protočil pobaveně oči.
Ren si uraženě založil ruce na prsou. „A já jsem snad vzduch? Hele, kdo ti pomáhal s tím šíleným projektem?"
„No tak, klid." Zadržel jsem je. „Jedeme všichni. A všichni se těšíme. Tak to nekomplikujte."
„Promiň." Ušklíbli se dvojhlasně.
Připadalo mi to šílené jim říkat, co mají dělat. Většinou to bylo přesně naopak.
„Už máš... máte sbaleno?" Nadhodil znovu opatrněji Carlos.
Svorně jsme přikývli. Ren to rozvinul o asi půl hodinovou přednášku o tom, jak se nemohl rozhodnout, jestli si vezme oranžové nebo bílé tričko a nakonec si vzal obě a větší kufr... šla mi z toho hlava kolem.
Možná ještě více, než fakt, že jsem ukončil školu. S diplomem ve kterém o mně psali, že mám v hlavě mozek. Dobře, přesně takhle to tam nebylo, ale měl na sobě stříbrnou stužku. To hodně znamenalo.
Ačkoli jsem se toho z celého srdce děsil, zabrousil jsem pohledem k těm pár židlím, na kterých seděli rodiče. Ti mí si mě měřili tím nejpohrdavějším pohledem. Vlastně jako už pět let. Nikdy se jim nepovedlo přenést přes srdce, že věřím.
„Tak co?" Cloumal se mnou Carlos.
„Co ses ptal?" Vyhrkl jsem omámeně.
„Jestli nás teda budeš čekat na nádraží." Opakoval rozhořčeně.
„Přesněji to bylo: Ty, poslyš, Alakarno..."
„Dobrý, dobrý." Zarazil jsem Rena uprostřed věty. Neskutečně mě štvalo, jak si dokázal zapamatovat rozhovor, aniž by ho nějak moc poslouchal. Na druhou stranu to bylo velmi výhodné, když jste chtěli, aby vám něco připomněl. Dal se použít jako lidský chodící blok.
„Jo, budu čekat u vlaku. Rodiče mě stejně domů nepustí." Ta poslední věta byla spíše pro mě, ale stejně ji slyšeli.
„Je mi to líto." Poznamenal soucitně Carlos.
Ren pokýval hlavou. „Ale každý jednou pochopí, to víš, ne?"
Protočil jsem oči. „Jo." Vzdychl jsem a protáhl si ruce, až mi zapraskalo v kloubech. „Ale teď mám na mysli jiné věci. Jako například hlavní město."
Ren scvakl zuby, aby radostí nevyjekl. „Pojedeme do Euthöpie!" Neudržel se. „Do sídla, které je zasvěcené Pánu! O kterém On přísahal, že odtamtud neodejde! Víte, co to znamená?!"
„Jede nám to za tři hodiny?" Zkusil to Carlos, samozřejmě špatně a zbytečně.
Ren mu věnoval naštvaný pohled. „Poslyš, já sdílel tvé nadšení pro život brouků na světle, ty sdílej mé nadšení pro památky, ok?"
„A hele, tady máme našeho zběha." Ozvalo se za mými zády.
Zatnul jsem ruce v pěsti. Ten mi tu ještě chyběl. Už pět let jsem se mu snažil vyhnout a on se za mnou neustále plížil jako stín.
„Zdravím, Dajkale." Přinutil jsem se.
„Tak ty si ještě pamatuješ naše jména. Nás, nevěřících ubožáků?"
Jeho parta se rozesmála kyselým smíchem.
No, na rozdíl od vás mám diplom a mozek. Tak jsem mu to chtěl předhodit, ale nebylo by to správné. „Co tady vůbec děláte? Tohle je jen pro zvané." Namítl jsem místo toho.
„Tak tady pán nás chce poučovat o pravidlech." Nadhodil Dajkal. Hlouček kolem něj nasadil připitomělé výrazy. „Řekni, co ještě děláme špatně? Chodíme po špatné straně ulice?"
Přál jsem si, abych se udržel a nevybuchl zlostí. Ten kluk měl neuvěřitelnou schopnost neustále mi lézt na nervy. „Poslyš, určitě máte něco lepšího na práci, než mi otravovat život. Proč to neděláte?"
Odpovědí mi tentokrát bylo ticho. Očividně hledali ve slovníku nadávek, co by mě nejlépe vystihlo. Nakonec se spokojili s častým „zase jeden z věřících" a zmizeli do davu.
„To nebylo zase tak zlý." Prohodil Carlos.
„Jo, já taky chci, aby mi nadávali do toho, že věřím." Přidal se Ren okamžitě. „Rozhodně lepší, než hlupáku a podobně."
Několikrát jsem se zhluboka nadechnul. „Jo, kdyby věděli..."
Všichni tři jsme sborově pokrčili rameny. Někteří lidé jednoduše nechtějí chápat.
„Měl bych jít." Nadhodil po minutě mlčení Ren. „Matka se chce rozloučit." Poslední slova podivně zamumlal.
Carlos přikývl a společně se vydali ke svým rodičům. Chvíli jsem za nimi toužebně hleděl. Už dlouho jsem si nepřál nic jiného, než aby má rodina taky věřila, ale co jsem měl dělat? Minimálně milionkrát jsem se jim to s Pánem snažil vysvětlit. Nikdy neposlouchali. A když už, tak se pro jistotu uchýlili k nadávkám.
Přes to jsem se jim alespoň naposledy přišel ukázat. Pochyboval jsem, že nevyužijí příležitosti, aby se mě zbavili. Dnešním dnem jsem ztratil nárok na jejich peníze, dům, to málo, co mi dali z lásky a vlastně všeho kolem toho. Já měl jízdenky do Euthöpie, oni přes moře.
„Alkarno..." Vzdychla matka. Kupodivu se jí v očích zalesklo i pár slz. Raději jsem nepátral po tom, proč. „Vážně si to nechceš rozmyslet?"
Kdyby šlo jenom o výlet, tak úplně klidně. Pomyslel jsem si, ale místo toho jsem jen zakroutil hlavou. „Tohle je můj život. Je mi líto, že se neshoduje s tím vaším." Byla to ta nelogičtější odpověď, jakou jsem byl schopný vymyslet.
„Dobře." Usekl naši konverzaci otec. V obličeji byl brunátný vzteky.
Předpokládal jsem, že si myslel, že se ještě na poslední chvíli rozmyslím a odmítnu Pána. To mu poněkud nevyšlo...
„Věci máš, doufám, sbalené. Vlak ti jede ani ne za dvě hodiny. Tak jdi." Pokračoval.
Spolkl jsem knedlík, který se mi vytvořil v krku. Matka mě ještě naposledy objala. Její ruce studili jak led. I tak jsem byl celkem rád, že to udělala. Ať už se chovali jakkoli, byli to mí rodiče, se kterými jsem vyrostl.
„Budete mi chybět." Nechtěl jsem, aby to slyšeli. Jen jsme to potřeboval říct. Byla to pravda, o kterou nikdo nestál. Toho jsem si byl až příliš vědom.
Naposledy jsem se vydal starou známou cestou skrze ulice, které uvidím maximálně ve svých snech. Nepotřeboval jsem se vracet. Nikdo tu na mě nečekal a nic mě k tomuhle místu nelákalo.
Několikrát jsem zabušil na dveře. Po chodbě se rozlehly klidné kroky naší služebné. Věnovala mi nejmilejší výraz, jaký dovedla. Až moc čerstvě si pamatovala všechny moje lumpárny směřující na její účet. Nebyla jako Carlos nebo Ren, kteří na mou temnou minulost okamžitě zapomněli.
„Tak tady vás máme, naposledy." Poslední slovo vyznělo jaksi do prázdna. Podala mi sbalený kufr. Nebyly v něm ani všechny moje věci. Převážnou většinu rodiče prodali. Prý, abych si uvědomil, o co všechno přicházím.
„Měj se tu dobře." Popřál jsem jí.
Stařenka naklonila hlavu na stranu, až jí povolilo pár šedých kadeří z pevně staženého drdolu. „Přijdu o práci, když odjedou. Mé děti se protloukají jen tak tak. Budou to těžké časy."
Sklopil jsem hlavu. Kdybych měl alespoň nějaké peníze, hned bych jí je dal. Nakonec jsem vytáhl malý sešit. „Jsou v něm napsané verše ze Svatého Písma." Vysvětloval jsem zamyšleně. „Třeba... ti nějaký pomůže více, než mě." S tím jsem se otočil a vyrazil směrem k nádraží.
Služebná tam chvíli stála. „Děkuju!" Zavolala. Poprvé jsem v jejím hlase slyšel opravdové nadšení. I z té dálky jsem slyšel, jak listuje stránkami.
I mi se tím tak částečně vrátila dobrá nálada. Než jsem je sehnal, trvalo mi to velmi dlouho. Ani tak to nebylo všechno. V celé Anthilii bylo jen pět, nebo šest výtisků opravdu celého Písma a dostat se k nim bylo prakticky nemožné.
Ten, kdo je jednou spatřil, opisoval, jak mohl. Byl to vlastně jeden z našich cílů v Euthöpii. Tam samozřejmě měli jednu z nejstarších verzí. Psanou ještě v starém jazyce.
Tajně jsem doufal, že nás tam někdo pustí a třeba i vysvětlí pár vět. A kdyby ne, tak si najdu někoho, kdo Písmo četl. Ušklíbl jsem se pro sebe. Třeba samotného krále Adragora.
Při té představě jsem se chtě nechtě musel zasmát. Už jsem se viděl, jak stojím před palácem a chci po králi, aby mi napsal pár veršíků. Třeba bych byl tak otravný, že by mi zajistil přístup do knihovny...
„Proč se tak usmíváš?" Zeptal se někdo vedle mě.
Udiveně jsem pohlédl na naši pastorku. „Kalo? Co tu děláš?"
Pohodila blond vlasy. „Jen jsem se chtěla ujistit, že zase něco nevyvedeš."
Ačkoliv jsem se snažil to nedělat, protočil jsem oči. Sklidil jsem jen slabé zasmání.
„Dobře, to není tak úplně pravý důvod." Připustila. „Chci ti popřát dobrou cestu a..." na chvíli se zarazila a ztlumila hlas. „mám pro tebe vzkaz od Pána."
Okamžitě jsem našpicoval uši.
„Víš, jak jsem byla na tom shromáždění v Ithace? Jeden prorok tam měl zajímavé Slovo... mám pocit, že se týká tebe."
„Jaké Slovo?" Jasně, řekla by mi to i bez toho, byl to reflex.
„Ohledně budoucnosti. Určitě jsi slyšel o zániku víry."
„Pokud vím, tak se má jeden z potomků Leodise zbláznit a uvrhnout naši zem v zapomnění. Ale nic konkrétního."
„Je to komplikovanější." Skousla si ret. „Na to, abys to pochopil celé, by sis musel přečíst Písmo a k tomu se skoro nikdo nedostane. Podstatné je to, že nás, věřící, budou honit a zavírat. Pastoři budou pověřeni se o ně starat. Vzniknou tábory věřících a jeden z nich..." Nastala až příliš dlouhá pauza pro mou zvědavost. „by měl být v okolí dolů, které patří tvým rodičům."
Zalapal jsem po dechu. „No dobře, ale co já s tím?" Zkusil jsem se z toho vykroutit.
Kala si založila ruce v bok. „Už jsem ti říkala, že máš nadání pro to vést lidi. To ty budeš pastorem. A vystavíš největší tábor v Anthilii."
„To je hloupost." Zamítl jsem okamžitě. „Není možné, abych tohle udělal. Odjíždím pryč a nikdy se nevrátím."
„No jen počkej." Znělo to částečně jako výtka, že nechci přijmout svůj osud. Přesto jsem se rozloučil, jak nejrychleji to šlo, a odešel na nádraží.

ility"�k�)l�{