Rukopisy pastora

Kapitola 10. Pomoc

Ještě jsem chvíli váhal, než jsem se odvážil prohodit ten malý útržek papíru skrze mříže. Nakonec jsem se rozhodl poslechnout Pána. Když jsem na to pomyslel, znělo to hloupě. Na druhou stranu mě celkem potěšilo, jak se o mě někteří z tábora (hlavně Kala) bojí. Bylo to svým způsobem roztomilé...
„Tak pojď, vypadneme odtud." Sykl na mě Carlos a už se hnal co nejdále do lesa.
Ochotně jsem ho následoval. Teď nás nesměl nikdo objevit. Na další problémy nebyl čas. Vlastně na nic nebyl čas. Podle Tavaril se ty dvě musely dostat do tábora do měsíce. A vzhledem k tomu, že mi tohle řekla tak před týdnem, tak jsem měl co dělat.
Celkem jsem se jí naučil důvěřovat. A ať jsem chtěl, nebo ne, ona mě naučila více důvěřovat Pánu. Postupně jsem ji, stejně, jako ostatní v táboře, začal obdivovat. Na to, jak byla mladá a slepá, se chovala až moc jako normální dívka. Dokonce se mi zdálo, že koketovala s některými z kluků. Osobně si vyžádala, abych jí neulevoval z žádných prací, takže chodila na dřevo, pro vodu, pomáhala v kuchyni, dokonce i Inomi.
„Pospěš." Popoháněl mě přítel a hbitě se proplétal mezi stromy. Dávno jsme sešly z vyšlapané pěšinky a prodíraly se zdánlivě neprůstupným lesem.
Poslušně jsem přidal do kroku a za chvíli bylo Namibium daleko za námi. V dálce jsem uslyšel zurčení moře. Bylo to jasné znamení, že tábor je blízko. Čím více jsem chodil sem a tam, tím více se mi zdálo, že cesta ubíhá rychleji. Nejspíše to nebylo jen zdání, protože když jsem to šel poprvé, tak to trvalo více, jak tři dny.
Carlos se na chvíli zastavil, aby se vydýchal. „Tohle je strašná rozcvička." Poznamenal.
„Já nevím, kdo mě pořád žene dopředu." Ušklíbl jsem se.
„A nemám snad pravdu?" Ptal se uraženě. „Musíme se dostat do tábora, co nejdříve. Krom toho, že jestli přijdeš zase pozdě na večerní shromáždění, tak tě Kala přizabije, tak čím rychleji budeme v bezpečí, tím víc budeme v bezpečí."
Musel jsem se usmát, jak to jeho nesmyslná věta dávala smysl. „Tak pojď. Už to není daleko." Navrhl jsem a přehodil si vak z jedné ruky na druhou.
„Stejně nechápu, proč jsme si nemohli půjčit toho koně od Tavaril." Lamentoval Carlos dál.
„Protože by nás oba neunesl." Odvětil jsem okamžitě. „Navíc by to bylo nápadné. Na koních v Anthilii jezdí pouze šlechta a pár vyvolených. A tenhle je navíc velmi pěkný."
„Což mi připomíná." Zarazil se najednou. „Kde jsi nechal toho tvého?"
Nejistě jsem trochu zpomalil. Při vzpomínce na toho milého hnědáka se mi ozvaly vzpomínky na rychlý cval skrze louky na jihu... „Pustil jsem ho, když jsme přijeli do tábora." Prozradil jsem. „Měl jsem obavy, že by mohl dělat rámus a přitáhnout k nám pozornost."
„A ten její nepřitáhne?" Divil se nechápavě.
Zakroutil jsem hlavou. „Co jsem si všimnul, tak je to ten nejinteligentnější kůň, jakého jsem kdy viděl. A navíc, Tavaril je slepá, tohle jí vážně nemůžu udělat."
Carlos za běhu pokrčil rameny. S těžkou taškou na zádech to bylo téměř neznatelné. Oba jsme začínali být unavení i přes to, že se nám fyzička podstatně zvedla.
„Tavaril má velký dar." Začal o chvíli později znovu.
„Myslíš prorocký?" Ujišťoval jsem se.
Pokýval hlavou. „Jako ty jsi dobrý pastor, ona je dobrá prorokyně. A možná ještě lepší." Dodal s mírným úšklebkem. „Kala si myslí, že je to důležité. Po táboře se proslýchá, že našla něco v těch tvých částech Písma."
Udiveně jsem se zarazil. Věděl jsem, že se v nich občas prohrabuje, ale že by našla něco, co by alespoň vzdáleně dávalo smysl? Navíc tam některé byly v jazyce našich předků a tomu nemohla rozumět.
„Co tak zíráš? Kala zná spoustu proroctví a o těchhle dobách jich je bezpočetně."
S povzdychem jsem se znovu rozběhl. „Teď není čas zabírat se proroky." Zhodnotil jsem nakonec. „Máme práci."
Zbytek cesty probíhal v absolutním tichu. Přemýšlel jsem nad Tavaril a tím, co mi řekla. „Jsi zodpovědný za všechny, co jsou v táboře. Pán ti je dal na starost, tak se podle toho chovej." Jenže jak se mám chovat, když mi na krku visí třicet pět lidí?
„Konečně." Vydechl Carlos zmoženě a několikrát zapískal v přesně stanoveném rytmu.
Pohyblivé dveře se okamžitě otevřely a my vpadli dovnitř.
„Kde jste byli tak dlouho?" Rozčilovala se Kala.
Otočil jsem se na zapadající slunce. „Tohle je nový rekord celého tábora. Vždyť jsme se vrátili před setměním." Hájil jsem se.
„No dobře." Ustoupila nedobrovolně.
„Tak co? Byly tam?" Ozvala se Tavaril tichým, ale podivně pronikavým hlasem. Projela na koni mezi ostatními a zastavila se těsně přede mnou.
„Měla jsi naprostou pravdu." Připustil jsem. „Pomůžu jim. Je to má povinnost."
Nadhodila dětský úsměv. Ne ten říkající: Vidíš, měla jsem pravdu, heč!, byla to čistá radost z toho, že jsem poslechl Pána. O Tavaril by se zkrátka dalo říct, že je dokonalá vařící. Naprosto oddaná Pánu, což se povedlo jen velmi málo lidem.
Ani jsem nevěděl jak, už jsem zase držel v ruce kytaru. Na prstech se mi naštěstí udělaly puchýře, takže jsem necítil absolutně nic. Problém byl v tom, že Tavaril měla hudební sluch, takže pokud předtím nikomu nevadilo, že jsem sem tam zahrál falešný nebo jiný akord, tak teď to začínalo lézt na nervy všem. A já z toho šílel...
„Alkarno, tam má být D-čko." Opravila mě Tavaril jako už po tolikáté.
Odolal jsem nepříjemnému nutkání ji tu kytaru strčit do ruky a poslušně jsem přesunul prsty.
„Vidíš, že to jde." Ušklíbla se jízlivě Kala.
„Že ti to předtím nevadilo." Sykl jsem k ní. Tavaril to alespoň nemyslela, nebo alespoň neříkala, tak uštěpačně.
Kala si uraženě odsedla o dvě místa vedle. V rámci dobré nálady naplněné naší vírou jsem jí po chvíli věnoval úsměv. Chvíli zaváhala a pak se vrátila na své výsostné místo hned vedle mě. Možná to bylo i proto, že chtěla najít další chválu...
„Jak dlouho už hraješ?" Šeptla ke mně Tavaril v mezičase.
Nad odpovědí jsem musel přemýšlet déle, než by se mi líbilo. Neustále se mi nechtělo zdát, že tábor už řídím přes dva měsíce. A to dokonce bez nějakého většího maléru, když teda nepočítám pár lidí s horečkou, odřeniny a asi dvě zlomeniny. „Zhruba osm týdnů." Odvětil jsem nakonec. „Ale učil jsem se to před několika lety. Já vím, jde to poznat." Dodal jsem jako omluvu ke svému falešnému drnkání.
Dívka naklonila hlavu na stranu. „Tak to jsem si myslela, že déle." Přiznala.
Nemohla tušit, jak moc mě tato informace potěšila. To už mi byl předložen další text napsaný až moc ručně, takže jsem se musel soustředit vší silou na to, abych to vůbec přečetl, což mě vyrazilo z konverzace. Uvědomil jsem si, že už mi ani tak nevadí, že někteří mluví a jiní zpívají. Ono to nakonec splývalo v jeden dlouhý šum oslavující našeho Pána.
Na chvíli jsem přestal hrát a zahleděl jsem se k obloze. Ta polovina, která se mnou zpívala, se okamžitě zarazila, ostatním to trvalo o něco déle. Přesto zanedlouho všichni umlkli. Já je nevnímal. Upnul jsem svou mysl na tichou modlitbu, což se samozřejmě nelíbilo Kale, která do mě kupodivu jemně strčila.
„Hele, já chápu, že se chceš modlit, ale na to máš celý den. Tak koukej hrát."
Nedokázal jsem jí věnovat pozornost. A vlastně ani nikomu jinému z lidí. Když jsem se konečně začal zase soustředit na normální život, už na kytaru brnkal někdo jiný. Bylo vidět, že Tavaril si málem zakrývá uši, aby nemusela poslouchat, protože jestli jsem já hrál falešně, tak tohle bylo skřípání zubů.
„Už ses probral?" Ptala se mě jízlivě Kala, která se ze svého místa, i když se stalo nevýhodným, nehnula.
„Promiň." Kývl jsem. „Víš, že je to silnější, než my."
„Jo, ale já mám chválení ráda." Založila si ruce v bok. Přesto jsem v jejím výrazu nedokázal najít obvyklou výčitku. Zkrátka před Pánem i její drzost ochabla. Alespoň částečně.
Netrvalo ani tak dlouho a už jsem byl zase do služby povolán já. Už jsem ale hrál pouze ty uspávací chvály, protože se začínalo stmívat a vážně jsem nestál o to, abychom zase tak zaspaly. Na mysl mi znovu přitekly ty dvě zavřené.
Začínalo mi jich být šíleně líto a to se mi pranic nelíbilo. Ten podivný cit pro mě snad nikdy nic neznamenal. Nebylo mi doopravdy líto, když jsem odcházel z domova, jen jsem si to chtěl namluvit, protože mi to přišlo správné, ale teď... Málem jsem zase přestal hrát.
„Měli bychom jít spát." Navrhl jsem, když se mi zdálo, že se mnou bude alespoň většina souhlasit.
Podle mého očekávání mě nakonec přemluvili, že ti, kteří už jsou unavení, mohou jít (což ostatně mohli vždycky, ale chápal jsem, že někteří prostě potřebují omluvu), ti ostatní mohou zůstat na posledních pět chval.
Jenže jakmile jsem je dohrál, a že jsme je opakovali každou tak dvacetkrát, tak Kala začínala zase smlouvat. Ochotně jsem jí nabídl, že když si přivstane, že jí něco zahraju. Vzhledem k předešlé zkušenosti raději zmlkla a odklidila se pod svou deku.
Já se navzdory únavě ještě chvíli procházel. Žádal jsem Pána o rady a podporu. Od Tavaril jsem věděl, že to, co se chystám udělat, bude správné, i když podle pozemských zákonů samozřejmě ne, ale drobné ujištění by mi neuškodilo...
„Musím." Hlesl jsem asi vteřinu předtím, než jsem konečně usnul.