Hey Diary [CZ]

-1-

Řekni mi, deníkčku, proč mi rodiče dali tohle stupidní jméno?! Proč mě museli pojmenovat Sam? Když někdo vidí na papíře jméno Sam Smith, okamžitě si představí nějakého kluka. Sam je prostě klučičí jméno a já,  jestli ti to, deníku, ještě nedošlo jsem holka.

Před měsícem dostala naše učitelka matiky padáka, protože nás vůbec nic nenaučila. Dva týdny na to nastoupila nová. Potom, co se představila jako profesorka Nasser, prohlásila: "Blíží se nám konec školního roku, tak si dnes napíšeme závěrečnou písemku."

Tak jsme ten test psali a já jsem neměla tušení, jak ty příklady co tam byly spočítat. Buď nás ta bývalá učitelka fakt vůbec nic nenaučila, nebo jsem prostě úplně blbá.

"Písemky rozhodně nedopadly, jak jsem si představovala," řekla profesorka Nasser, když je opravila. "Nejhorší výkon jednoznačně podal pan Sam Smith. Kde vás mám, Same?"

Už mě chápeš deníku? Ne ty mě určitě nechápeš, protože ani nemáš mozek. Jsi přece jenom prázdý sešit. Ale neboj, to se změní. Dřív nebo později budeš plný sešit bez mozku. By the way, z té písemky jsem dostala velké tlusté F, které vypadalo, že ho Nasser stotisíckrát obtáhla červenou propiskou.

Ale to už je teď jedno. Teď jsou prázdiny a já můžu na všechny starosti zapomenout.

Teda to jsem si myslela, dokud mi máma neoznámila, že s náma do Francie jede moje sestřenice Loa. Já Lou nenávidím. Je jí patnáct, jenom o rok víc než mě, takže by se dalo čekat, že spolu budeme dobře vycházet, ale ona se ke mě chová, jako bych byla její otrok. Pořád se jenom chlubí věcmi, které jí koupil její super bohatý tatínek, můj strýc Robert. Mám pocit, že jméno Loa ani neexistuje a Robert ho vymyslel, aby jeho dcerka byla zajímavjejší. Jestli se, deníku, jmenuješ Loa tak se ti omlouvám.

Táta pro svého bratra pracuje, i když ho nemá rád. Robert mu poskytuje různé výhody, ale občas se rozhodne, že by pro něj táta mohl udělat malou službičku, například vzít s sebou Lou do Francie.

Dneska jsem si dala záležet, abych si kvůli Loe perfektně uklidila pokoj. Deníčku, jestli máš slabý žaludek, nebo právě jíš, radši tenhle odstavec nečti. Oh, promiň, já zapoměla, že pusu ani žaludek nemáš. Každopádně, když u nás byla Loa minule, vešla do mého pokoje a prohlásila, že je to tam odporný, protože jsem si neuklidila. Pak mi to tam normálně naschvál POZVRACELA. Postel, koberec, stůl... prostě všechno. A kdo to musel uklízet? No samozřejmě, že já. Málem jsem k těm jejím zvratkům přidala svoje.

***

Odpoledne před našim domem zastavila černá limuzína. Vystoupil z ní chlap oblečený v tmavém obleku a otevřel zadní dveře, ze kterých vyšla Loa. Hned jak jsem uviděla ty umělé růžové nehty, vlasy nabarvené na blonďato, hodně řasenky a celkově tunu make-upu, chtěla jsem se zamknout ve svém pokoji a zůstat tam. Problém byl v tom, že jsem klíč od pokoje ztratila, když mi bylo šest a od té doby žádný nemám.

Loa měla s sebou tolik zavazadel, že bych se do nich klidně vešel obsah mého pokoje. Ten chlap v saku, který byl pravděpodobně Loin osobní sluha, ta zavazadla nanosil ke dveřím. Doufala jsem, že je nanosí až do mého pokoje, kde dneska Loa přespí, ale on místo toho nastoupil zpátky do limuzíny a odjel, takže jsme museli ta zavazadla nosit sami.

Máma ráno prohlásila, že Loa bude spát buď v pokoji u mě, nebo u mé o dva roky starší sestry Amy. Já a Amy jsme se kvůli tomu totálně pohádaly. Pak Amy prohlásila, že si o to střihneme a já samozřejmě prohrála, takže Loa skončila u mě.

No, když už jsme u Amy, možná bych ti, deníčku, mohla říct i o mých ostatních sourozencích. Mám dva malé otravné devítileté bratry jménem Malcolm a Diego. Taky je tu ještě Gordon, kterému je dvacet jedna.

A teď se zas vrátím k Loe. Místo toho, aby mě pozdravila, ohrnula nos a řekla: "Máš špinavý nehty, Sam."

Podívala jsem se na svoje nehty, ale žádnou špínu jsem tam neviděla. Ta barbína buď vidí mikroorganismy, nebo to řekla jenom proto, že mě nemá ráda. Ta druhá možnost je rozhodně pravděpodobnější.

Jakmile Loa vešla do obýváku, posadila se na pohovku a nařídila mi, abych jí udělala kafe. Když jsem byla v kuchyni, tiše jsem si povzdechla.

"Nevzdychej, je to neslušné!" ozval se její hrozný hlas z obýváku.

Takže nejenom, že vidí mikroorganismy, ona dokonce slyší povzdechnutí přes zavřené dveře. Jsem přesvědčená, že má nějaká super silná naslouchátka.

Potom mě ještě sprdla za to, že mi to připravování kafe trvalo moc dlouho. Musela jsem jí vysvětlit, že ty dvě minuty, kterým říká dlouho, jsou normální délka přípravy kafe v našem kávovaru.

"A ani ses mě nezeptala, jestli chci do toho kafe mlíko nebo cukr!" vřískla na mě.

"Okej, chceš tam mlíko nebo cukr?"

"Ne!"

Na to existuje jediná odpověď: -_-

***

Teď zrovna sedím zamčená v koupelně a píšu všechno tohle na tvoje prázdné papíry, deníku. Loa buší na dveře, tak bych jí asi měla pustit dovnitř, i když se mi chce ji nechat venku a čekat, než udělá na zemi loužičku...

Tak konečně je to tady! Po dlouhý době jsem se rozhodla napsat příběh, takže doufám, že se vám líbí. Budu moc ráda za každý vote a komentář ;)
Vaše úžasná
Julirella