Hey Diary [CZ]

-8-

"Ne!" zařvali najednou Malcolm A Diego. Právě jsem je totiž porazila ve videohře.

"Ty jsi nám to prohrál!" obvinil Diego Malcolma, což spustilo hádku.

Odložila jsem ovladač a došla si do kuchyně pro něco k pití. Když jsem si nalévala pomerančový džus, můj pohled utkvěl na hodinách a já se tak lekla, až jsem ucukla rukou a nalila si ten džus na ponožky. Bylo půl čtvrté, což znamenalo, že jsem před půl hodinou měla být u Craiga, abychom začali dělat na našem úžasném projektu o egyptských bozích.

O dvě minuty později už jsem i s převlečenými ponožkami vyrazila z domu. Velkým obloukem jsem se vyhla louži, která za můj život snad ani jednou nevyschla. Od nedávného insidentu se louží trochu bojím.

Když jsem dorazila do ulice, kde Craig bydlí, došlo mi, že jsem zapomněla který dům to je, takže jsem jak retard pobíhala od domu k domu a četla nápisy u zvonků. Jenže Craigovo příjmení, Robertson, jsem nikde nezahlédla. Usoudila jsem, že asi nemají popsaný zvonek. Chtěla jsem Craigovi zavolat, ale jako na potvoru jsem si nechala mobil doma, tak jsem udělala to jediné, co mi zbývalo: začala jsem všude zvonit.

Hned u prvního domu otevřela dveře nějaká postarší paní. Chvíli jsem na ni koukala a přemýšlela, jestli bude lepší omluvit se jí a zeptat se, jestli náhodou neví, kde Robertsonovi bydlí, nebo utíkat pryč. Zvolila jsem první variantu a záhy jsem zjistila, jaká to byla chyba.

"A proč bych vám to měla jako říkat?! Co když je chcete vykrást, nebo jim rozbít okna! Vám mladistvým se dneska nedá věřit!" rozkřikla se.

Pak odněkud za dveřmi vzala takovou tu věc, co dává elektrické šoky. Myslím, že se tomu říká taser. Netušila jsem, že je to legální jinde, než v Americe. Paní výhružně zmáčkla tlačítko a objevily se malé, ale nebezpečně vypadající blesky. Stála u mě tak blízko, že jí stačil jediný pohyb a probíjela by mnou o dost vyšší dávka voltů, než by se mi líbilo.

Plánovala jsem rychle se otočit a utíkat pryč, ale paní mě přerušila: "Jeden pohyb a dám vám šok! Teď tu počkáte než zavolám policii!"

Jednou rukou šmátrala v kase pro mobil, zatímco druhou, která bohužel držela taser, měla stále nebezpečně blízko mě.

"To je v pořádku, paní Ralfová, ona je se mnou," ozvala se za mnou moje spása jménem Craig.

Paní Ralfová něco naštvaně zamumlala, vrátila se do svého domu a bouchla za sebou dveřmi, až se zaklepal vstup pro kočky.

"Jo, koček má hodně," řekl Craig, aby přerušil trapné ticho, které mezi námi zavládlo. "Všechny jsou to špinavý potvory a vždycky, když mě zahlínou, nechutně na mě syčí."

Za chvíli už Craig otevíral dveře svého domu. Ráda bych ti, deníku, řekla, jak úžasně jsem tam nakráčela, ale to by byla lež. Udělala jsem jeden krok a zakopla, takže jsem do domu doslova vpadla. Do toho se na mě nahrnulo nespočet strakatých štěnátek.

Když jsem se zvedala, uviděla jsem stejně zbarvenou fenu, jak se pohotově žene za štěňaty. A taky jsem viděla Craiga, který se zoufale snažil nesmát. Fena došla ke Craigovi a štěnata ji následovala, takže vypadal, jako kdyby měl extrémě roztomilé bodyguardy.

Jak jsme tak seděli u počítače a smáli se jménům egyptských bohů, neudržela jsem se a připoměla tu osudnou výtvarku před třemi lety. Craigova reakce byla úplně jiná, než jsem čekala.

"Fakt? To už jsi nepamatuju."

Byla jsem zmatená. "Ale já myslela, že spolu od té doby nemluvíme."

"Se mnou většina holek nemluví..." řekl smutně a otočil se zpátky k počítači.

O chvíli později jsme se dozvěděli, že nejvyšší egyptský bůh jmenuje Re. Kvůli tomu jsme se půl hodiny snažili vymyslet nějakou urážku na naší dějepisářku Re, kterou by pochopili spolužáci, ale ona ne. Neuspěli jsme.

Craig odešel do kuchyně a vrátil se se dvěma skleničkami s limonádou. Jednu jsem si od něj vzala a napila se. Ale to bych nebyla já, kdyby se nic nestalo. Když jsem se zvedla, že skleničku položím na stůl, zakopla jsem o štěně, které tam právě přiběhlo, a tu lepkavou limonádu jsem na Craiga vylila. A co víc, sklenička spadla na zem a rozbila se, až štěně vystrašeně utíkalo pryč.

Zatímco jsem se Craigovi omlouvala, vyběhla jsem ven z pokoje, že najdu smeták a hadr a jako nějaký hrdina se tam vrátím a všechno uklidím. No samozřejmě jsem nic z toho nenašla. Musela jsem říct Craigovi, aby to našel on, přičemž jsem cítila, jak rudnu v obličeji.

Teď si asi, deníčku, myslíš, že trapasů bylo pro ten den už dost. Pravdu rozhodně nemáš. Možná je to tím, že máš místo mozku papír. Kdybys měl totiž mozek, došlo by ti, že mě si trapasy přímo vyhledávají.

Šla jsem si umýt ulepené ruce od limonády. Nějak mi nešlo vymáčknout mýdlo z nádobky a já si myslela, že pomůže trochu síly, takže jsem do něj praštila. Mýdlo jsem ven opravdu dostala, akorát trochu jinak, než bych potřebovala-nádobka praskla a mýdlo se rozstříklo po celé koupelně.

Měla jsem to Craigovi říct a pokusit se to mýdlo smýt, to jsem však neudělala. Místo toho jsem sebrala bundu z věšáku a utíkala pryč. Myslím, že ten projekt jentak nedoděláme.

Už mi došly způsoby, jak se omlouvat za to, že jsem dlouho nenapsala kapitolu... Takže se už omlouvat nebudu, to dlouhé čekání k tomuhle příběhu asi prostě patří nebo já nevim :D 😂😂😂