Hey Diary [CZ]

-2-

Dneska jsme museli vstávat v šest ráno. Původní plán totiž byl, že vyrazíme na cestu, kterou navigace ukázala jako dvanácti hodinovou, v osm, abychom dorazili do hotelu ve Francii v osm večer. Zeptala jsem se mámy, proč jsme si cestu nerozdělili na dva dny a její odpověď byla něco jako: "Sam, já a tvůj otec nemáme moc dovolené a nemůžeme si dovolit plýtvat ji na cestu. Nemáme takové štěstí jako ty; šest týdnů prázdnin v létě a ještě hodně dalších ve školním roce."

Šest týdnů prázdnin teda rozhodně není štěstí. Štěstí by byly nekonečné prázdniny.

Každopádně, naše plány vyrazit v osm se zhatili, když jsme zjistili, že se do našeho minibusu (ono to auto není úplně minibus, ale já mu tak, deníku, říkám, protože je hodně velké) nevejdou všechny Loiny kufry. Loa si musela úplně přebalit věci a některé nechat u nás doma, což pro ní bylo neskutečně těžké, protože je totálně neschopná opustit jediné tričko. Zkrátka jí to zabralo asi dvě hodiny, takže jsme místo v osm vyrazili v deset.

Hned jak jsme vjeli na dálnici, Malcolm prohlásil, že potřebuje na záchod, tak táta zastavil u první benzínky, kterou jsme potkali. Malcolm se bál jít na záchod sám a táta se nabídl, že půjde s ním, jenže Malcolm chtěl jít s mámou. Máma ho pochopitelně na pánské záchody doprovodit nechtěla a on zase nechtěl na dámské takže se strhla hádka. Po deseti minutách to dopadlo tak, že Malcolm vykonal svojí potřebu u stromu poblíž parkoviště, zatímco vedle něj stála máma.

Pak jsme vjeli do kolony. Táta nadával, mlátil do volantu a troubil, máma se ho snažila uklidnit, Gordon měl v uších sluchátka, Amy dělala něco na mobilu, Malcolm pořád dokola opakoval, že se nudí, Loa si stěžovala, že máme moc tvrdá sedadla, a Diego prohlásil, že potřebuje na záchod. To řekne vždycky pět minut po tom, co vyjedeme z benzínky. Teď se asi, deníčku, ptáš co jsem dělala já. Já jsem se je snažila všechny ignorovat. Samozřejmě se mi to nedařilo.

Po hrozně dlouhé době jsme konečně dojeli ke kanálu La Manche. Jen co vjel vlak do toho tunelu, Loa zaječela. Uklidnila se až, když jsme rozsvítili světla v minibusu.

Ve Francii si táta neuvědomil, že už nejsme v Anglii, takže jel na levé straně silnice. Na pravo vjel až po tom, co jsme málem nabourali do protijedoucího kamionu. Pak jsme se pro změnu zasekli za traktorem, který jel rychlostí asi dvacet kilometrů v hodině. Nemohli jsme ho předjet, protože máme volant na pravé straně auta, takže táta neviděl, jestli něco nejede v protisměru a nevěřil mámě, když se mu to snažila říct.

Okolo půl čtvrté odpoledne jsme už všichni měli hlad. Já a moji sourozenci jsme chtěli zastavit v nějakém fast foodu, ale Loa prohlásila, že je to moc nezdravé. Zastavili jsme v restauraci, kde jídlo vypadalo jako v naší školní jídelně a taky tak chutnalo. Vážně jsem pochybovala o tom, že je to zdravější, než fast food.

Když rodiče plánovali cestu, neuvědomili si, že navigace ukazuje cestu bez jakéhokoliv zastavování a bez kolon. Nám cesta místo dvanácti hodin trvala sedmnáct, takže jsme k tomu hotelu dorazili kolem jedné ráno. Dovnitř jsme se ale nedostali, protože na recepci už bylo několik hodin zavřeno. Museli jsme jet najít nějaké jiné ubytování na noc. Nakonec jsme našli jeden příšerný motel.

Ale o tom ti, deníku, řeknu příště. Zatím se měj.

Tak jo, sorry, že jsem tak dlouho nevydávala, ale nějak jsem se k tomu nedostala. Neměla jsem čas. Okej, dost výmluv. Prostě jsem byla líná :D Dneska jsem měla volný odpoledne, tak jsem si říkala, že něco napíšu. Jenže jeden díl Sherlocka, youtube a kupodivu i trochu učení, a odpoledne bylo v čudu. Teď je dost pozdě večer, ale já vím, že zejtra bych nic nenapsala, tak jsem tu kapitolu musela napsat teď. Omlouvám se, že je tak krátká, ale už chcípám únavou. Díky za každej vote a komentář.