Hey Diary [CZ]

-4-

Ráno jsme opustili ten otřesný motel a dojeli do hotelu, ve kterém jsme měli zůstat po zbytek dovolené. Rodiče chtěli vrátit peníze za minulou noc, ale recepční zjednodušenou angličtinou, která zněla dost komicky, prohlásila, že se pobyt v hotelu dá zrušit nejpozději do šesti hodin před očekávaným příjezdem. Na dveřích jsem se dočetla, že hotel ubytovává lidi jen do sedmi večer, takže i kdybychom jeli úplně podle plánu, nedostali bychom se dovnitř. Super plánování, rodiče.

Sdílela jsem hotelový pokoj s Amy a Loou. Náštěstí tam tentokrát žádné manželské postele nebyly. A hlavně tam bylo čisto.

Jen co jsme trochu vybalili, jeli jsme na pláž. Všude tam bylo tolik lidí, že ani nebylo kam dát deku. Ušli jsme asi dva kilometry a pořád jsme nenašli jediné volné místo. No ono to asi dva kilometry nebyly, ale mě to tak rozhodně připadalo, když jsem musela v žabkách šlapat po měkkém rozpáleném písku.

Nakonec jsme našli jednu část pláže, která byla dost prázdná. Ostatní začali rozdělávat deky a slunečník, a já, místo toho abych jim pomohla, jsem se rovnou převlékla do plavek a rozběhla do vody. Nevšímala jsem si lidí kolem sebe, prostě jsem už chtěla být v moři.

Po asi dvaceti minutách retardovaného plácání sebou na mělčině jsem vyšla zpátky na pláž. Na dece seděla jenom máma, ostatní byli někde v moři.

"Sam, okamžitě se namaž opalovacím krémem," řekla máma. "Můžeš tady teď hlídat věci, já si půjdu zaplavat."

Chtěla jsem protestovat, ale máma už byla v půli cesty do vody. Osušila jsem se ručníkem a začala jsem na sebe patlat opalovací krém. Nešel mi pořádně rozetřít, takže jsem byla celá bílá a ulepená.

Potom najednou zafoukal vítr a igelitka, ve které jsme před tím měli ručníky, uletěla. Naštvaně jsem se zvedla a rozběhla se za ní. Moc daleko jsem se však nedostala, protože jsem o něco zakopla a spadla do písku. Písek se samozřejmě nalepil na opalovací krém na mém těle, takže jsem vypadala jako nějaká písečná příšera. Mezitím co jsem se sbírala, vítr odfoukl igelitku k nějakým lidem. Když jsem k nim přišla, chvilku mi trvalo, než mi docvaklo co je špatně. Ti lidé na sobě vůbec nic neměli.

Nechala jsem igelitku igelitkou, otočila jsem se na podpadku (nebo spíš na bosé noze) a utíkala pryč k našim věcem. Po tom, co jsem potkala další nahé lidi, mi došlo, že ta pláž je nudistická. Když už jsem seděla zpátky na dece a snažila se nedívat na lidi kolem mě, zevdl nějaký tlusťoch jeden ze dvou kyblíků ležících několik metrů ode mě. Asi bych si toho ani nevšimla, kdyby zrovna z vody nevycházeli Malcolm, Diego a máma.

"Hej, ten chlap nám krade kyblík!" vykřikl Diego.

"Ne nám, ale tobě," odvětil Malcolm. "Ten můj kyblík tam pořád ještě leží."

"Nene, tvůj kyblík ukradl! Támhle ten je můj!"

Dál jejich konverzaci rozepisovat nemusím, protože si ji, deníčku, určitě dokážeš domyslet. Ti dva se rozeběhli k ležícímu kyblíku a začali se o něj přetahovat. Vypadali docela komicky, protože se na jejich mokrou kůži nalepil písek, když se váleli po zemi.

Mámu to začalo štvát, proto řekla: "Sam, říkala jsem ti, abys ty věci hlídala. Běž za tím pánem a řekni mu, aby ti ten kyblík vrátil."

To mi připadalo docela nefér, protože jsem do té doby ani nevěděla, že jsou ty dva kyblíky naše. Nakonec jsem za tím chlapem neochotně šla. Nechtěla jsem totiž, aby mě Diego nebo Malcolm do konce života nutili koupit jim nový kyblík na písek.

Tlusťoch donesl kyblík ke svému lehátku, které bylo od nás jenom pár metrů, a dal ho malému klukovi, který byl asi jeho syn. Nebo to mohl být jeho vnuk, nebyla jsem si jistá, protože jsem se na tlusťocha nechtěla moc dívat. Došla jsem k nim.

"Promiňte, ale vy jste nám vzal tenhle kyblík," řekla jsem.

Jak se dalo očekávat, tlusťoch mi nerozuměl. Zopakovala jsem to ještě jednou a přitom jsem ukazovala na sebe a potom na kyblík. Po celou dobu jsem si dávala velký pozor, aby moje oči zůstaly upřené na tlusťochův obličej a nezabloudili... no ty víš kam, deníčku.

Tlusťoch na mě první nechápavě koukal. Potom se začal přehrabovat v jedné tašce a vytáhl kyblík, který vypadal dost podobně jako ten náš. Dal ho dítěti a mě podal kyblík jednoho z mých bratrů, přičemž se provinile usmíval a říkal "Sorry, sorry," což bylo asi jediné co z angličtiny uměl.

Vzala jsem kyblík, rychle jsem odkráčela pryč a nutila jsem se koukat stále před sebe. Začínala jsem se bát, co se na této dovolené ještě stane.

Zatím se měj deníčku, zase do tebe někdy něco napíšu.

Teda to ukončení se mi vůbec nelíbí, ale fakt mě nenapadá, jak ho vylepšit. Jako obvykle mi trvalo dlouho tu kapitolu vydat, ale tak na to už si zvykáte ne? :D Nezapomeňte dát vote, popřípadě komentář.

Vaše konečně-je-pátek-zvolávající
Julirella