Hey Diary [CZ]

-3-

Kde že jsem to, deníku, skončila? Jo, už vím. Motel. Tak se hezky usaď a pozorně poslouchej, já ti povím pohádku o tom, jak začala naše úžasná dovolená.

Před tím motelem nebylo kde zaparkovat, tak jsme asi patnáct minut jezdili po okolních ulicích, které byly mimochodem všechny jednosměrné. Nakonec jsme našli parkovací místo asi o tři ulice dál a všechny věci (ano, i Loiny kufry) jsme museli do motelu donést. Tam a zpátky jsme šli snad desetkrát.

Uvnitř na recepci nikdo nebyl. Všimli jsme si papírku, na kterém bylo napsané nějaké telefonní číslo. Táta na něj v zoufalství zavolal, ale ten někdo komu číslo patřilo, to položil. Po dalším čekání, při kterém si Diego a Malcolm zabrali jediné dvě židle, které byly v místnosti a usnuli na nich, se otevřely dveře a vyšla nějaká baba, pravděpodobně recepční. Mohlo jí být tak šedesát a vypadala, jako by právě vstala z postele. Na sobě měla opranou noční košili a její šedivé vlasy byly rozcuchané.

Když se recepční snažili rodiče vysvětlit, že chtějí pokoj pro osm lidí, vůbec nevěděla, o čem mluví. Anglicky neuměla a jejich základním znalostem Francouzštiny a špatné výslovnosti taky nerozuměla. Nakonec to táta musel všechno přeložit v Google překladači a pak to ten překladač ještě musel přečít nahlas. Recepční to nějak pochopila, i když tam byl pravděpodobně špatný slovosled a muselo to znít něco jako "My pokoj chceme. Osm nás je."

Pokoj vypadal ještě hůř, než recepce. Podlaha byla celá ulepená a válely se na ní odpadky, na zdech byly všemožné šmouhy. Hrozně to tam smrdělo, jako by tam žil nějaký skunk, co kouřil a nikdy si nevětral. Na postelích byly rozházené deky a já jsem měla hodně špatný pocit, že nikdo nevyměnil povlečení po minulých návštěvnících.

Koupelna byla podobně hrozná. Uprostřed podlahy byl malý koberec, na který se mi podařilo šlápnout a tím zjistit, že je nasáklý vodou. FUJ! Na zdi vysely plesnivé ručníky, kterých jsem se v žádném případě nechtěla dotknout. Naproti špinavému umyvadlu stál ještě špinavější záchod, který byl ještě k tomu ucpaný, takže nešel spláchnout. K mému zděšení tam nebyla ani sprcha. Byla tam sice vana, ale ta u sebe žádnou sprchu neměla a jediná možnost by byla jí napustit, což se mi opravdu nechtělo, když jsem viděla její dno. Pak jsem si stejně všimla, že tam chybí špunt.

Zkrátka jsem šla spát celá spocená po celodenní jízdě autem. I když spánek se tomu úplně říkat nedalo. Malcolm, Diego a Amy si lehli na normální postele, Gordon zabral gauč a rodiče si vzali jednu manželskou postel. Na mě s Loou vyšla druhá manželská postel. A co bylo ještě horší, na té posteli byla jenom taková ta dvojitá peřina.

Jen co jsme zhasli, Loa si přivlastnila celou peřinu a okamžitě usnula. Mě byla zima, protože jsme nechali otevřená okna, aby jsme alespoň trochu vyvětrali ten smrad. Chtěla sem je jít zavřít, ale bála jsem se, že cestou šlápnu na nějaký hnus, tak jsem radši zůstala v posteli.

Jako obvykle jsem nemohla usnout. A hádej co se stalo, deníčku, pak. Táta začal chrápat. Přemýšlela jsem, jestli ho nemám jít probudit, ale zase mě odradila podlaha. Nakonec jsem tam jen tak seděla, občas jsem zašeptala "Tati" a doufala jsem, že se díky tomu probudí a přestane chrápat. To se samozřejmě nestalo.

Když táta konečně přestal chrápat, začalo mě iritovat to, jak všichni okolo mě hluboce oddychují. Já vím, je to ve spánku normální, ale mě to z nějakého důvodu nesmírně vadilo.

Nevím, v kolik jsem nakonec usla. Asi to bylo hodně pozdě, protože další den jsem byla nesmírně unavená.

A já už se s tebou, deníku, loučím. Ahoj.

Já vim, trvalo mě straaaaašně dlouho tuhle část vydat. A ještě k tomu je super krátká. Nojo, klidně si mě nenáviďte. Ale než mě začnete nenávidět, dejte téhle části vote ;) Příští část snad bude o něco dřǐv.