Hey Diary [CZ]

-5-

Tak před pěti lety táta domů z práce přinesl psa, aniž by nám to předem ohlásil. Říkal, že jeden z jeho kolegů měl hrozně moc štěňat a nemohl se jich zbavit, takže je nabídl v práci. Táta nechtěl, aby je dal do útulku, tak si jedno vzal. Ty si teď, deníčku, asi říkáš něco jako "Jé, pejsek!" Byl to takový ten uňafaný jorkšír a hned jak jsem ho uviděla, věděla jsem, že je něco špatně. Chtěla jsem, aby jorkšíra táta okamžitě odnesl, jenže všichni ostatní si ho chtěli nechat.

Pes dostal jméno Sluníčko, protože to napadlo Malcolma a nějak mu to pak zůstalo. Sluníčko se od všech nechával hladit a krmit a za odměnu na ně slintal. Když jsem se k němu však přiblížila já, vrčel na mě a odháněl mě pryč. Podařilo se mi přežívat jenom tím, že jsem se co nejvíce zdržovala v jiné místnosti, než byl on.

Všechno bylo v relativním pořádku, dokud mě jednou máma neposlala koupit Sluníčku žrádlo. V obchodě mi došlo, že ani nevím, které žrádlo normálně kupujeme, ale byla jsem moc líná se kvůli tomu vrátit domů, tak jsem prostě popadla první velký pytel granulí, který jsem našla a zároveň byla schopná unést a odvlekla jsem ho domů.

Sluníčku žrádlo samozřejmě nechutnalo. Nějak zjistil, že jsem ho koupila já a začal mě honit po domě. Podařilo se mi schovat se do pokoje. Hafan několik hodin hlídkoval před dveřmi, až jsem začala potřebovat na záchod. Zavolala jsem mámě, která pak společně s tátou odlákala Sluníčko pryč a já mohla dojít vykonat svou potřebu.

Sluníčko se ani po několika dnech neuklidnil a furt mě chtěl zabít, takže jsme ho nakonec museli prodat. Koupil si ho nějaký chlap, kterého už bych teď asi nepoznala, a já už Sluníčko nikdy neviděla. Mimochodem, od té doby mám, deníku, jorkšírofobii.

Dnes jsme byli zase na pláži. Odpoledne si kousek od nás rozdělal lehátko nějaký chlap. I když tam byl zákaz psů měl s sebou malého jorkšíra. Ano, jorkšíra! Uklidňovala jsem se tím, že je na vodítku, ale moje jorkšírofobie nade mnou vítězila. Pejsek se na mě zadíval, a já hned poznala ten vražedný pohled. Byl to Sluníčko.

Snažila jsem se přesvědčit rodiče, že musíme jít pryč. Neúspěšně.

"Vždyť je to pan Brunner, ten, který od nás koupil Sluníčka!" řekl táta a s mámou se dali s tím chlapem do řeči.

Naneštěstí, stejně jako jsem Sluníčka poznala já, on poznal mě. Netušila jsem, že mají psi tak dobrou paměť! Sluníčko zavrčel a začal okusovat vodítko, které bylo přivázané k lehátku, na kterém seděl pan Brunner. Potom mu asi došlo, že to nemá cenu, protože s tím přestal a plnou rychlostí se ke mně rozběhl. Vodítko se naplo a podrazilo lehátko z pod Brunnera.

Zvedla jsem se a utíkala jsem pryč. Na písku se strašně špatně běhá, takže jsem několikrát upadla a vypadala jsem jako písečná příšera (zase). Kdyby Sluníčka v běhu nezpomalovalo to lehátko, byla bych už dávno sežraná. Celé to muselo vypadat dost komicky: holka obalená pískem utíkající před malým vrčícím jorkšírem, který za sebou táhne na vodítku lehátko. Kdyby jsem ta holka nebyla já, pravě bych se na zemi popadala smíchy.

Brunner nakonc dokázal lehátko chytit a tím zastavit Sluníčka, kterému jsem teď přezdívala Malá chlupatá slintající koule. Rodiče posbírali všechny naše věci a protože už nikdo neměl náladu na nic jiného (hlavně já ne), šli jsme do hotelu.

V hotelu jsem se chtěla jít osprchovat, abych ze sebe smyla všechen ten písek. Jenže v koupelně byl další problém. Pavouci. Prvního jsem si všimla ve vstupu do sprchy, což mě automaticky přinutilo prohlédnout si všechny ostatní kouty. Celkově jsem jich napočítala asi deset.

Zhluboka jsem dýchala a snažila jsem se nepanikařit. Rychle jsem kolem sebe omotala ručník a vyběhla jsem ven z koupelny, abych sehnala někoho kdo by se těch pavouků zbavil. Ukázalo se, že Loa se bojí všeho, jen pavouků ne. Okamžitě se zvedla a postupně je všechny vyházela z okna, přičemž mě s jedním honila po pokoji. Pak jsem ještě jednou zkontrolovala všechny kouty koupelny na další pavouky a šla si užít svoji sprchu.

Pod vodou jsem byla velmi krátce, protože jsem se pořád bála pavouků. Po odchodu z koupelny jsem sáhla do svého kufru pro hřeben. Moje ruka nahmatala něco divného a z instinktu vystřelila z kufru. Po tom, co jsem se tam podívala a uviděla jsem pavouka, mi došlo, čemu se Loa tak směje.

Zaječela jsem a naštvaně jsem kopla do kufru. Chtěla jsem Loe říct něco hnusného, ale nedostala jsem se k tomu, protože z mého palce se ozvalo odporné křupnutí následované ostrou bolestí v celém mém chodidle. Sprostá slova která vyšla z mých úst tedy nebyla mířená na Lou ale na kufr.

Můj palec byl zkroucený v nezdravém úhlu, takže mě táta musel odvézt do nemocnice. Doktorka mi zasádrovala celé chodidlo a zjednodušenou angličtinou řekla, že budu muset mít sádru měsíc. No v podstatě mi to zkazí zbytek prázdnin. Díky kufre, pavouku a Loo. Když se doktorka nedívala, ještě jsem rychle vyfotila její sbírku jehel, dosud zabalených ve sterilních obalech, abych obrázek potom mohla ukázat Loe, která se jehel určitě bojí.

Zas mi trvalo straaaašně dlouho vydat kapitolu. Moc se omlouvám, jsem strašná, ale vy si nedokážete představit, jak špatně se píše uprsotřed zimy něco, co se odehrává v létě. No, zima se tomu úplně říkat nedá, spíš si připadám jako v říjnu, ale to je vedlejší. Původně jsem chtěla tuhle kapitolu napsat na začátku prázdin, ale pořád se kolem mě motaj bratranci a sestřenice ve věku 7, 5 a 2, takže to fakt nešlo. Taky vám přeju pozdní Veselé Vánoce!

Nezapomeňte dát vote a napsat komentář!