Hey Diary [CZ]

-6-

Deníčku, teď jsem do tebe po zbytek prázdnin nic nenapsala. Důvod je jednoduchý: nemohla jsem tě najít. Teď ti alespoň stručně řeknu, co se o těch prázdninách stalo.

Kvůli zlomenému palci u nohy jsem si to ve Francii moc neužila-nemohla jsem vůbec do moře, nemohla jsem pořádně chodit, protože s berlemi jsem totálně neschopná, a hlavně mě na palec bylo hrozné horko a strašně mě svědil. Když jsme se z Francie vrátili, při vybalování jsem tě, ty pitomá knížečko, někam položila a vůbec jsem tě nemohla najít.

Měla jsem jet na tři týdny na tábor, ale to mi moje zranění znemožnilo, takže jsem většinu času trávila doma a nudila jsem se. Několikrát se za mnou zastavila Kelly, protože jí mě bylo líto. Je to jedna z mála holek, které se se mnou dobrovloně baví, vlastně by se dalo říct, že je to moje nejlepší kamarádka. Jenže Kelly měla doma svojí sestřenici, se kterou chodila na koupaliště, takže jsem stejně nejvíc byla sama. Já to ale Kelly nevyčítám, nikdo by přece nechtěl v tomhle vzácném vedru zůstávat doma.

Po těch třech týdnech jsem byla tak znuděná, že jsem si skoro přála, aby už začala škola, jen aby se naskytlo nějaké rozptýlení. To však nebylo třeba. Každý rok, vždy na konci prázdnin, se na týden shcázíme se všemi přínuznými. Prostě se všichni k někomu sjedou a zdevastují jim dům. Já tyhle srazy nenávidím, takže když jsem zjistila, že letos budou všichni u nás, byla už jsem fakt zoufalá. Hlavně proto, že šance na najití tebe se teď snížily na jednu nekonečninu.

Den před tím, než všichni přijeli, mi sundali sádru z nohy. Teď by se mi zrovna ještě hodila, protože bych nemusela pořád obskakovat všechny ty tety, strýce, bratrance, sestřenice, babičky, dědy... No celkem nás tam bylo asi 30, rozhodně nebudu vyjmenovávat všechna ta jména.

Lidi byli úplně všude. I ve sklepě a na půdě, kde já bych kvůli pavoukům rozhodně delší dobu netrávila. Chtěla jsem mít alespoň na chvilku klid, jinak bych už se totálně zbláznila. Po chvíli přemýšlení mě napadlo, že bych si mohla jít sednout na střechu.

Počkala jsem, než se děda, který podřimoval na půdě, zvedne, aby si došel na záchod. Potom jsem rychle otevřela střešní okénko a protáhla se ven. Pohybovat se po střeše nebylo tak lehké, jak jsem si před tím myslela, ale nakonec se mi podařilo vylézt nahoru a sednout si se zády opřenými o komín.

Dala jsem si do uší sluchátka a začala si potichu zpívat k mé oblíbené písničce. Koukala jsem na lidi procházející po ulici a přemýšela jsem, co by se stalo, kdyby jeden z nich čirou náhodou zvedl hlavu a uviděl mě. Po chvíli se přerušila hudba a místo ní se ozvalo pípnutí, jak mi někdo poslal zprávu. Když jsem zjistila, že je od Kelly, rovnou jsem hudbu vypla. Když si totiž s Kelly začneme psát, je to na dlouho.

Kelly: Ahoj, zrovna jsem se vrátila z meeeega nudnýho rodinnýho výletu. Co děláš?

Já: Sedím na střeše... :D

Kelly: A co proboha děláš na střeše?!

Já: Schovávám se před třiceti lidma, co zrovna tráví svůj čas v našem baráku.

Kelly: No jo, ty a tvoje rodinný setkání :DD Nechceš ještě jít na koupaliště, když už nemáš tu sádru?

Já: Klidně. Za dvacet minut jsem u tebe.

Nadšená, že konečně někam vypadnu, jsem dala mobil do kapsy a podívala jsem se směrem k okénku, abych vymyslela, jak se k němu dostanu. Moje oči však uviděly jeden velký problém. Okno bylo zavřené.

Proklínala jsem se za to, že jsem zapomněla, že děda nemůže spát, pokud je v místnosti otevřené okno. Vždycky si stěžuje, že na něj táhne. Myslím, že teď už to okno zavřel úplně automaticky, protože dnes je venku totální bezvětří a hrozné horko, takže na něj táhnout prostě nemůže.

Zvažovala jsem svoje možnosti. Kdyby se mi podařilo udržet se za okap, moje nohy by visely asi metr a půl nad balkonem, takže kdybych tam skočila, přežila bych to. Ale další měsíc s nohou v sádře jsem riskovat nechtěla, navíc na balkoně byli další příbuzní, a já nepotřebovala, aby k mým rodičům doneslo, že jsem lezla po střeše. Další možnost by byla sešplhat po okapu, jenže jsem si vzpomněla na všechny ty kreslené seriály, kde někdo vyleze na okap a ten se s ním utrhne, takže to jsem taky zavrhla.

Tím moje zvažování možností skončilo, protože mě už nic jiného nenapadalo. Nakonec jsem znova vyndala z kapsy mobil a zavolala Amy.

Po době, která mi připadala jako půl hodiny, to moje sestra konečně zvedla. Když jsem jí popsala svoji situaci, totálně se mi vysmála, ale rozhodla se vyhovět mé prosbě a odlákat dědu z půdy, aby mě pustila ven. Řekla mi, že mám rovnou sedět u okna, protože děda brzy přijde na to, že ve skutečnosti v televizi jeho oblíbený seriál nedávají, a vrátí se na půdu.

Opatrně jsem slezla k oknu a pozorovala, jak Amy mluví s dědou. Její výmluva zřejmě zabrala, protože se děda zvednul a vydal se k žebříku vedoucímu z půdy. Pak se ale prokázala moje hrozná smůla: děda mě uviděl.

Potřepal hlavou, aby zjistil, jestli se mu to jenom nezdá. V tu chvíli jsem se měla schovat a nechat ho, aby si myslel, že má halucinace, jenže to nebylo tak lehké, když jsem se do toho snažila nespadnout ze střechy.

Děda otevřel okno a já se mohla konečně dostat dovnitř. Následovalo neskutečně dlouhé kázání o tom, jak se mi mohlo něco stát, kdybych náhodou spadla. Děda mě nedal pokoj ani když jsme došli do obýváku, kde se všichni začali otáčet a ptát se, co se stalo. Děda jim to samozřejmě musel říct, takže teď už na mě nemluvil jenom on, ale taky všichni ostatní.

Přerušil je můj pětiletý bratranec Trevor: "Jů, já chci taky na střechu!"

A než ho někdo dokázal zastavit, rozběhl se na půdu, kde vylezl oknem na střechu. Nějak se dokázal dostat až k vrcholu střechy, kde se křečovitě držel, zatímco nohama stál na horním okraji okna a řval o pomoc.

Na půdě se mezitím nakupili skoro všichni mí příbuzní. Já jsem si chytře stoupla na balkon, odkud jsem měla na všechno výhled. Jako první se rozhodl Trevora zachránit jeho táta. Jenže střešním okýnkem se sotva protáhnu já, a strýček Roy má viditelně velké břicho, takže brzy se nemohl dostat ani na střechu, ani zpátky na půdu.

Trevor už se neudržel a spadl. Naštěstí dopadl na balkon, a přestože jeho pláč všechny hrozně vylekal, byl z toho jen vyražený dech. Celá rodina se naráz začala tlačit z půdy. Podařilo se jim prošlápnout jednu parketu a schodit žebřík, který jsem jim pak musela podávat.

V tom zmatku jsem úplně zapomněla na Kelly, takže jsem propásla svoji poslední možnost jít to léto na koupaliště. Další den totiž začalo pršet.

Strýček Roy a teta Amamda mě vinili z Trevorova pádu, a od té doby mě nemají rádi. Naštěstí o několik dní později všichni odjeli a u nás doma byl konečně klid. A hádej co jsem našla, když jsem se připravovala do školy. Tebe, ty knížko blbá. Někdo tě dal mezi moje učebnice.

A pohled na učebnice mi jenom připomíná, jak moc NECHCI DO ŠKOLY. Myslím, že se, deníku, můžeš připravit na další trapasy. Zatím se měj.

Ač je to neuvěřitelné, po měsíci tu máme novou kapitolu! Za tu dlouhou odmlku jsem vám alespoň napsala přibližně 1200 slov, což je pro mě rekord :D Příště se můžete těšit na to, jak se Sam ztrapní ve škole.

Nezapomeňte dát vote a napsat komentář!