the dock △ h.s[Czech Translation]

the dock △ h.s

Byl podzim, když dívka seděla na lavičce v parku. V klíně měla sešit a psala do něj všelijaké temné myšlenky, které jí prošly hlavou. Ledový vichr byl krutý a šlehal do ní bez jakéhokoli slitování. Jakmile byla hotova se zaznamenáváním svých černých myšlenek, upřela svůj pohled na jezero, snažíce si zapamatovat jeho krásu.

Nevzhlédla k němu, neotočila se na něj, když se blížil, ani ve chvíli, když si hned vedle ní ten neznámý sedl. Byl v podstatě hned vedle ní, jako by byli v přeplněném autobuse a poslední volné místo bylo jen vedle ní. Tak jako tak, nevadilo jí to, jeho tělesná teplota jí byla příjemná. Ačkoli ji jeho hned první otázka zaskočila.

"Políbila bys cizince?" Upřeně se díval na jezero, ani se na ní nepodíval, když se ptal, což jí připadalo zváštní. Ale nechtěla ho soudit, neznala ho.

"Ne."

"Proč?"

"A proč bych to dělala? Neznala bych ho."

"Ale nejsme snad všichni Božími dětmi?"

"Ty snad věříš v Boha?"

"Tak trochu," řekl, a pak zeptal, "a ty věříš v Boha?"

"Mám o něm své pochybnosti."

"Proč?"

"Proč bych ti to asi říkala?"

"Protože už mě nikdy neuvidíš."

"Jak si můžeš být tak jistý?"

"Protože dnes půjdu do nebe."

Jakmile to dořekl, její srdce se jí propadlo až do žaludku, ale snažila se si udržet neutrální výraz, ačkoli to bylo težké. Oba stále upřeně sledovali jezero, které se lesklo, jak se ho dotýkalo sluneční světlo. Ještě stále nenavázali s tím druhým oční kontakt.

"Jak víš, že půjdeš do nebe?"

"Protože vím."

"Pokud opravdu půjdeš do nebe, můžeš mi prokázat laskavost?" mírně povadla.

Neodpověděl, což si vyložila jako kladnou odpověď.

"Mohl bys vyřídit pozdrav mému bratrovi a dědečkovi?"

To byla ta chvíle, kdy se k ní otočil. Měl do paměti se vrývající zelené oči, velmi podobné barvě jezera. Jeho kudrnaté vlasy se cuchaly ve větru.

Ona ale pořád hleděla na vodu, tvrdě se snažíce, aby udržela svůj výraz nečitelný.

"Dobře."

Dále to nezkoumal a ona byla vděčná. Upřímně si myslela, že to byl zvláštní kluk. Ale neřekla nic.

"Proč máš pochybnosti o Bohu?"

Zaváhala.

"Vzal mi mého bratříčka. Vzal mi hodně z mé rodiny do svého hradu v nebi, proto k Němu nevzhlížím."

"Jak víš, že má nebe hrad?"

"Není On snad Králem? Neměl by mít hrad?"

Chlapcovo rty se zkřivily do tenkého úsměvu, zatímco se dál díval na jezero. "Možná."

"Pamatuju si, jak jsem na první skutečnou bohoslužbu šla, když mi bylo čtrnáct. Moje matka pak ale nechtěla, aby jsme chodili do kostela. Nechtěla, abysme byli vystavěni tomuto typu křesťanů, kteří byli odsuzující, dost ironické," zpracovala její myšlenky o náboženství.

Ten kluk si odfrkl. "Proč by soudili, když jim jejich vůdce říká, aby to nedělali?"

"Je lidskou přirozeností se bouřit."