On

~2~

Konečně jsem se dočkal konce školního týdne, a to znamenalo že za několik hodin půjdu k Johannovi. Plánovali jsme totiž že si uděláme procházku a nebo že si zahrajeme videohry. Těšil jsem se na to už od pondělí tohoto týdne, protože Johann nebyl ve škole. Jel s rodiči někam za příbuznými na celý týden, takže jsem si s nim jen psal. Chyběl mi. Ve škole jsem neměl co dělat a tak celkově jsem byl smutný. On je prostě takové moje sluníčko se kterým je hned všechno lepší. Jen bez něj jsem prostě prázdný, jako bez života. Nechci aby to vyznělo jako že jsem na něj závislí, ale asi jsem. Nějak bez něj nemůžu funguvat. Tak nějak podobně jsem to měl dřív se Zoë... jen s tím, že jsem s ní nechodil. Chtěl jsem, ale okolnosti mi to nedovedli uskutečnit. Všechno se pokazilo, ale i když... možná se teď mám líp. Možná? Určitě. Skoro nic mi nechybí. Mám skvělého kluka, ve škole mám dobré známky a opět jsem se vrátil k hokeji, což pro mě bylo taky strašně těžké, ale trenér byl chápavý a bral na mě ohled. Byl jsem přeci kapitánem... A bez rozloučení jsem se toho poctu vzdal. Nechtěl jsem v tom pokračovat, jelikož jsem se dříve moc trápil smrtí mého táty. Teď jsem si ale i díky Johannovi uvědomil, že nemá cenu se s tím takhle trápit, když mi ho to stejně nevrátí. Nic ho nevrátí. Je nadobro pryč. Umřel... no ale i tak jsem prostě šťastný. Jsem šťastný i přes to, že jsem v děcáku. Prostě jsem šťastný. Teď jsme byl ale hlavně šťastný kvůli tomu, že se zas uvidím s Johannem. Plánoval jsem mu udělat nějaké překvapení, ale to jsem nestihl. Díky bohu. Kdykoliv jsem mu chtěl udělat nějaké překvapení bylo to strašné. Nikdy se mi totiž nepovedlu udělat pro něj něco výjímečného, za to on mi snad každý den dělá nějaké překvapení. Třeba minulý týden mi každé ráno hodil do skříňky dopis s básničkou nebo nějakou hezkou zprávou. Bylo to strašně krásné, jen mě mrzelo, že mu to nemám jak oplatit.

***

Seděl jsem na obrubníku před domem kde bydlel Johan. Měl každou chvílí a tak jsem zpozorněl vždy když kolem projelo auto.

Najednou nějaké auto zajelo ke garáži jejich domu. "Johann a jeho rodiče jsou tady!" Radoval jsme se v duchu.

Nejprve z auta vystoupil Johannův táta a hned po něm Johan. Rozeběhl se zamnou. Objal mě.
"Konečně jsi přijel." Řekl jsem.
"Strašně jsem se těšil domů a hlavně na tebe." Pustil mě a běžel zpět k autu aby mohl pomoct rodičům s kufry.

***

"Tak už máme čas jen pro sebe." Vydechl Johan a posadil se vedle mě na postel. "Rodiče jeli nakoupit, což znamená že máme minimálně dvě hodiny dům sami pro sebe." Ďábelsky se usmál. "Můžeme třeba hrát videohry nebo koukat na hokej."
"No já myslel, že by jsme mohli třeba zajít někam ven nebo si prostě jen tak povídat..." řekl jeme zklamaně.
"Aha... Tak jo." Usmál se. "Tak kam jdeme?"