Po tom co jsme kývl na jeho nabídku, která mě zprvu lehce vystrašila ale zároveň... vzrušila. Nevěděl jsem co mě čeká dál, ale uklidnil mě fakt, že si musíme dát oběd.
"Už jsou hotové." Oznámil Johan když sléval vodu z hrnce.
"Kde máte talíře?" Zeptal jsem se a začal jsme se rozhlížet po kuchyni.
"Tady." Ukázal na velkou skříň hned vedle mě.
Naservírovali jsme si tedy naše mistrovské dílo a usedli jsme ke stolu.
"Dobrou chuť." Řekl jsem.
"Dobrou." Řekl Johan už s plnou pusou špaget.
"Pamatuješ si ještě na Zoë?" Zeptal jsem se z ničeho nic.
"Proč se ptáš?"
"Nemůžu na ní zapomenout."
"Ona na tebe jo." Opřel se o židli.
"Já tomu nerozumím."
"Čemu prosím tě nerozumíš?!" Vyjel na mě. "Je to jasné, prostě na tebe zapoměla!"
"Ale proč si na všechny vzpoměla ale na mě ne... proč?"
"Možná si vzpomenout nechce." Řekl už klidným hlasem.
"Já ani nevím jak se má... nevím co dělá."
"Jsi pro ní cizí člověk. Tyhle věci by tě neměli zajímat."
"Ale zajímaji!" Bouchl jsem rukama do stolu.
"Uklidni se! Chci ti to vysvětlit."
Z hluboka jsem se nadechl a srovnal jsem nůž a vidličku vedle sebe na taliři, založil jsme si ruce na prsou a zadíval jsme se na něj.
"Tak vysvětluj." Pobídl jsme ho.
"Dobře... už jste se neviděli víc než rok a ona se po tobě neshání. Nejspíš je někde s kamarády a užívá si života. Ona neví, že jste byli kamarádi... nepamatuje si to, ale určitě je moc šťastná."
"Chtěl bych jí ale vidět... aspoň jen jak vypadá..."
"Nejde to. Nemůžeš za ní jen tak přijít a říct: jé ahoj Zoë, chtěl jsme se podívat jak vypadáš."
"Nejsem debil!" Zvýšil jsem hlas. "Že jsem se tě vůbec ptal ty vole..." Mumlal jsme a odnesl jsme talíř do kuchyně.
***
Seděl jsme u Johanna v pokoji a čekal jsem až příjde za mnou. Prohlížel jsme si celou místnost a v tom Johannovi přišla na mobil zpráva. Rozhlédl jsem se jestli nejde do pokoje a podíval jsem se kdo mu píše.
"Nechápu jak se to mohlo stát... je to všechno moje chyba. A s ním bych se opravdu chtěla vidět... jen není čas." Neměl tam napsané žádné jméno, jen tečku. Netušil jsem kdo to mohl být a ani jsem nad tím nepřemýšlel jelikož Johan najednou přišel do místnosti. Rychle jsem hodil jeho mobil zpět na kraj postele a dělal jsem jakoby nic.
"Přišla ti esemeska." Řekl jsem.
"Oh." Rychle se natáhl pro telefon a přečetl si zprávu a něco odepsal.
"Kdo ti psal?"
"Máma."
"A co psala?"
"Jestli jsme nezbourali barák." Pousmál se.
"Aha, tak jí napiš že zatím ještě jo." Zavtipkoval jsme na účet jeho lži.
ČTEŠ
On
RomanceJá vlastně ani nevím proč tu jsem... nebo spíš čím jsem si zasloužil to že tu jsem. Jsem tu půl roku a už chci pryč. Necítím se tu dobře. Chybí mi rodina........
